Jak bylo na Akademii - Narutův první den

Všichni jistě ví, co se dělo po Narutově odchodu z Akademie, ale kladly jste si někdy otázku, co bylo předtím??

Nyní zavřete oči a po jejich otevření se společně se mnou přeneste do doby kdy hlavní hrdina na Akademii nastoupil. Nyní, ale oči jimiž jej pozorujete nejsou vaše, patří vašemu odrazu v zrcadle, Narutovu odrazu-ttebayo!

Bylo chladné ráno. Vítr si v ulicích pohrával s listím a zanášel jej do všech koutů vesnice. Člověk by řekl, že je až příliš hezky než aby jste se obtěžoval vstávat a přesto byla Konoha na nohou.
„Crrr,“ oznámil budík osmou hodinu, ale něčí ruka jej zaklapla a mladík spal klidně dál.
Po necelé půl hodině jej probudil hlasitý tlukot na dveře. Utahaně se posadil a protřel si oči.
„Naruto, vstávej!“
„Nechceme kvůli tobě přijít hned první den pozdě!“
„To je otrava…,“ ozval se slovosled ode dveří s dalším boucháním.
„Už jdu-ttebayo!“ zvolal jsem a rychle se šel obléct.

Za necelých deset minut

„Jsem tu!“ pronesl jsem vítězoslavně, ale k mému hrůznému zjištění již místo za dveřmi zelo prázdnotou.
„To je podlé takto mi utéct,“ povzdychl jsem si a vydal se vpřed. Hurá do Akademie!
Tam už na nás čekal nějaký hnědovlasý chlápek s jizvou přes obličej. Později se nám představil jako Iruka a prý nás bude vyučovat.
Kromě mě tam samozřejmě byla i hromada rodičů z dětmi.
Přes zástup ševelících dívek jsem dohlédl na Sasukeho. Při tom pohledu mě píchlo u srdce.
‚Je to nespravedlivé, že někdo může mít tak velkou rodinu a já jsem sám. Vlastně on má všechno, nejen rodiče, ale i zástupy dívek, které po něm jedou jak včely po medu, staršího bráchu, který mu pomáhá s tréninkem a ještě k tomu je to potomek vedoucí větve klanu-ttebayo!
Ale i přes toto všechno musím přiznat tvrdou realitu: je to šmejd!
Zrovna minule, když jsem opětovně přemlouval Sakuru jestli by si nechtěla hrát se mnou, všechno zase pokazil…

Mateřinka, před dvěma dny

„Saaakura-cháán!!“ zdravil jsem růžovlasou dívku, se jako obvykle tahala s Inou za vlasy. V duchu jsem jí držel palce, ale to se neříká… no přejdeme k věci.
Dali jsme se do rozhovoru a pak přišel on.
Pán ó velký Uchiha a nabídl jí, že si může půjčit jeho lopatku.
Vrrrrr! To řekl určitě proto, že já žádnou lopatku nemám a kyblíček jsem si den předtím rozsedl. Sakura samozřejmě v obličeji chytla barvu svých vlasů, což mě donutilo k zamyšlení jestli není chameleón a odcupitala pryč.
Bylo to tak, tak, tak….
Zákeřné!!!! Nechápu co na něm všichni vidí!‘

Chvíli mi trvalo než jsem překousl tuto tvrdou realitu a pomalým krokem jsem se vydal hledat Choujiho, Shikamara a Kibu s Akamarem.
Našel jsem je v klasické situaci. Shikamaru seděl opřený o stěnu a zíral kamsi do nebes, Chouji se cpal brambůrkami, ,jasně, že mi ani nenabídl hamoun‘ a Kiba si hrál s tou chlupatou koulí jménem Akamaru.
„Zdravíííčko!“ pokusil jsem se upoutat jejich pozornost a to se mi také povedlo. Všichni propukli v úděsný řehot a já vůbec nevěděl proč.
Hodil jsem po nich nechápavý pohled, což jsem dělával celkem často, takže jsem to už měl nacvičené a oni vždy také poznali co tím myslím nebo se tak alespoň tvářili.
Shikamaru si setřel z obličeje zbytek brambůrek, jenž na něj Chouji v záchvatu smíchu vyprskl a ukázal si na hlavu.
‚No jo Shikamaru mi chce dokázat, že on je ten chytrý, ale kvůli tomu by se přeci tak nesmáli‘ nabyl můj nechápavý pohled větší intenzity.
„Naruto, co je to za úžasnou čepku?“ rýpla si kolemjdoucí blondýnka v níž jsem po chvíli přes tunu make-upu poznal Ino.
Jak jsem strádal nevědomostí o čem jen to ta dívčina mluví, bezděky jsem si prohrábl blond hřívu a co nenahmatám. Moje milovaná spící čepička!
‚Ach Bože zač mě trestáš? Takový trapas jsem si přeci nezasloužil! Ať už jsem ti provedl cokoliv slibuji, že zase budu hodný kluk. No vážně, se to pokusím alespoň deset minut vydržet. Tak za co?‘ zanadával jsem v duchu, ale pochvíli jsem spustil ječák i nahlas.
„To jste mě na to nemohly upozornit! To přeci vůbec není fér! Takto se přátelé nechovají!“ začal jsem vyčítat, stále ještě dobře pobavené čtyřce. Chtěl jsem pokračovat, ale v půlce následující věty se mi zlomil hlas.
‚No super ještě začnu mutovat. To je snad nejhorší den v mém životě!‘
Přesně v ten moment, když se všichni jenž jsem svým řevem zburcoval, včetně minimálně polovinu klanu Uchiha jenž doprovázeli Sasukeho, začínali dusit smíchem zavelel mistr Iruka.
„Okamžitě napochodujte do třídy a to bez debat. Tak fofrem bando a hezky levá pravá nebo si do nohavic narvete seno a slámu a to teprve bude vojna.“
Všichni na něj zůstali vyjeveně zírat, ale po chvíli přeci jen udělali i když ne s až tak velkým nadšením řadu a vydali se do třídy.
Vybral jsem si lavici u okna hned vedle Shikamara.
‚Koneckonců, je vážně celkem chytrý a tak budu mít od koho při vstupních testech opisovat!‘ tato myšlenka, ale byla velký omyl. Shiki si tam usnul a nenapsal ani čárku a tak jsem nakonec napsal pět odpovědí z šedesáti a ještě k tomu byly špatně!
Dodnes si vzpomínám jak Iruka kroutil nad mým testem hlavou a hlasem plným optimismu neustále opakoval: „Co z toho kluka bude? No co z něj jen bude?“
Pak mě ještě před celou třídou pochválil slovy: „Teda Naruto, něco takového jsem ještě neviděl!“
Nejlepší byl opět Sasuke, ale prošli k mému velkému údivu všichni.
Když konečně zazvonila a my jsme opět tím vojenským krokem odcházely hodil po mě mistr Iruka podivný pohled s protočenýma očima.
‚Tak dětinské, ale chápu, že mě chce povzbudit, určitě budu nejlepší student a Sasukeho hravě překonám!'
S těmito myšlenkami jsem ten večer také usínal…