Nastal čas 16. - Odpusť mi.

Neko pomalu otevřela oči. Když nad sebou uviděla jen bíle světlo problesklo jí hlavou, že snad umřela a teď je v nebi. Její zorné pole zakryla jakási růžovovlasá hlava, která zřejmě patřila Sakuře.
„Jak je ti?“
„No už mi bylo líp, kde to vlastně jsem?“ se Sakuřinou pomocí se posadila. Rozhlédla se po místnosti. U konce postele zdravotní sestra zapisovala něco do karty, co držela v ruce. V rohu seděl v křesle naruto, se založenýma rukama a nepřítomně zíral přímo na Neko.
„Jsi v nemocnici. Po tom, co jste vyhráli souboj, si zkolabovala z toho jedu co se ti dostal do krve. Chvíli nám trvalo než jsme našly lék, ale povedlo se.“
„Aha.“ nemocniční pokoj pohltilo hrobové ticho. Začalo být pomalu nepříjemné. Po několika minutách se Neko nadechla, že něco řekne, ale předběhl ji Naruto.
„Chci s tebou mluvit,“ všichni přítomní na něj nevěřícně pohlédly, „ale sám.“ Sakura pochopila a vytáhla sestru z pokoje. Než úplně zavřela dveře, ještě naposledy poohlédla na Naruta, vypadal jako hodně zmatený.

Sourozenci osaměli. Z venku se ozývaly ptáci a slunce propouštělo do pokoje otevřeným oknem svoje hřejivé paprsky. Mírně zafoukal vítr proplul pokojem a zase vylétl ven.
„Tak o čem si se mnou chtěl mluvit? Vlastně mě to překvapuje, myslela jsem, že mě nesnášíš.“ Naruto ji však neodpověděl, jen na ni stále nepřítomně zíral.
„No? Tak něco řekni.“
„Chtěl bych se tě na něco zeptat.“ Po té větě se znovu odmlčel. Nenacházel správná slova, jak položit svou otázku.
„Když jsme bojovali se zvučnými, těsně před koncem zápasu. O-Yame řekla něco čemu tak nějak, pořád nerozumím. Teda spíš to nechápu, nevím jestli tomu mám věřit, vlastně nevim co si mám vůbec myslet.“ Neko pomalu docházelo kam míří.
„Řekla mi: ´Jste oba stejní. Ty, i ta tvoje sestřička. Pche. Ani dohromady nejste silnější než já.´ A já bych…“
Neko si povzdechla. „Chceš vědět jestli je to pravda, jestli jsem tvoje sestra, viď?“ Naruto ji na odpověď jen kývl.
Neko se na chvíli odmlčela. Vstala z postele a přešla k otevřenému oknu. Opřela se rukama o parapet a zadívala se do dálky.
„Jednou to přijít muselo. Měla pravdu.“ Zaryla nehty do dřeva okenního rámu. Nechtěla mu říkat pravdu, ne teď. Možná někdy déle, ale rozhodně né, takhle brzo.A taky se to neměl dozvědět od někoho jako je O-Yame, mohla sice popřít její slova, ale nedokázala mu lhát. Měl se do dozvědět od ní, až přijde správný čas.

Ucítila na rameni něčí ruku. Když se otočila spatřila Narutovu tvář. Z očí se mu snášely kapky slz.
„Naruto já…“
„Proč.. proč si mi to neřekla. Nechala jsi mě v nevědomosti, už od té doby co si přišla. Sakra proč?“
„Odpusť mi, ale dala jsem slib, že ti to neřeknu dřív, než ti bude osmnáct. Věř mi, že hned co jsem tě viděla, jsem si přála, abych ti mohla říct kdo jsem. Vážně je mi to líto.“ Neko sklopila hlavu, aby skryla své slzy. Nechtěla, aby ji viděl brečet. Narutova reakce ji překvapila, čekala že na ni bude naštvaný až se dozví pravdu. Že jí bude vyčítat, že mu to neřekla hned, ale nic z toho se nestalo. Místo jakýchkoli výčitek ji Naruto objal.
„Odpusť mi, bratříčku.“ Naruto se od ní odtáhl a dal si ruku za hlavu, jak měl ve zvyku a usmál se.
„No vlastně, nevim co bych ti měl odpouštět. Vlastně jsem rád, žes mi to řekla. Celý život, jsem si žil v domnění, že nemám rodinu, a teď se tu zjevíš ty a já zjistím, že mám sestru. Co takhle se jít projít někam ven?“ Neko se usmála a kývla na souhlas. Teď už byla ráda, že Naruto zná alespoň část pravdy.

„Vlastně, ty jsi starší než já?“
„Jo, jsem o rok a pár měsíců starší než ty.“ Oba s smíchem opustily nemocnici. Měli si toho cestou hodně co říct.