Konec přijde... IV.

Tma. Věčná tma. Černo, které obepíná vše kolem mě. Nikdy jsem nechtěl vidět více než teď. Nelákalo mě koukat se svět, který jsem zanechal za sebou. Tiše jsem jen čekal, zda mě někdo odhalí nebo zda přijde zasloužený konec. A teď? Osoba od které bych to nikdy nečekal mě donutila zajímat se znovu o ten okolní svět. Kolikrát v životě jsem jí viděl? Jednou dvakrát možná třikrát. Nikdy mi nepřišla významná. Ale teď jediné co chci je jí alespoň jedenkrát znovu spatřit. Vidět, jak se změnila z té malé holky a usmívající se dívky v cynika, který jen vidí, že brzy přijde konec. Cynika, který nedoufá v nic dobrého. Cynika, který se už dávno vzdal. Cynika, který žije přítomností. Chtěl bych pochopit co jí tak změnilo. Chtěl bych zná její pocity, když tam byla, když umíral. Chtěl bych jí pomoci. Ale nemůžu. To záleží jen na ní. Já chci znovu žít. Dala mi důvod. Ten důvod, kvůli kterému ona zvolila smrt. Nenávidím osud. Vždycky jsem ho nenáviděl. Proč?! Proč, sakra já?! Prokletý klan Uchiha. Já jím nechci být! Slyšíš mě ty tam nahoře, pokud tam jsi?! Já jím nechci být! Chci se vzdát svého Sharinganu… Chci znovu vidět! Slyšíš mě?! Ne kvůli sobě! Nic z toho nechci kvůli sobě. Kvůli ní! Chci aby znovu žila… nechci, aby byla mrtvá… TAK SAKRA SLYŠÍŠ???!!!

Ležel se zavřenýma očima už dlouho. Nepočítal čas. Cítil blízko sebe její přítomnost. Byl rád a zároveň se bál. Bál se, že odejde. Že udělá tu hloupost, kvůli které sem přišla. Doufal, že si to rozmyslí. Nevěřil tomu, ale doufal. Když tam byla, usínal snáz na té tvrdé posteli, pod tou slabou přikrývkou, na splasklém polštáři…. Hlavně když tam byla. Děsil se, že by jeden den nepřišla. Ale ona tam byla. Každý den, kdy byl připoután na lůžko a mohl se stěží pohnout, jak ho ovládali záchvaty vzpomínek z minulosti a bolesti po celém těle. A když konečně se jednou probudil a zjistil, že už mu skoro nic není, tak tam byla také. Seděla na židli kousek od něj a napůl spala.
Zakašlal. Trhnula sebou a otevřela oči. Podívala se na něj a spatřila ho, jak sedí na posteli a hlavu má v dlaních.
„Neměl by sis sedat.“ Řekla unaveně. Moc toho nenaspala.
„Už jsem v pořádku.“ Napůl se usmál a zvedl hlavu z dlaní.
„Ne úplně.“ Nesouhlasila a zadívala se do nevidomého pohledu jeho očí.
„To je sice pravda, ale je to dostatečné na to, abych teď vstal a rozchodil nohy.“ Přikývl a nohy mu spadly přes pelest postele.
„Počkej.“ Vrhla se k němu a chytla ho okolo ramen.
„Děkuju…“ Zašeptal a s její pomocí vstal.
„Dnes to nebudeme přehánět. Je ti to jasné? Maximálně pár kroků přes pokoj.“ Radši dělala, že to neslyšela. Poslední dva týdny strávila tím, že přemýšlela o tom večeru.
„Hai.“ Přikývl a když došlápl na zem, se mu podlomila kolena a plně se do ní zavěsil.
„Uf…“ Zahalekala nejdřív. Nebyla poslední dobou zvyklá na takovou zátěž. Trpce si pomyslela, že bude muset dohonit fyzičku.
„Není to pro tebe…“ Nestihl to doříct.
„Ne vůbec ne. Jen jsem to nečekala.“ Usmála se a napřímila.
„Vážně?“ Nebyl si tak moc jistý.
„Opravdu. A teď pokud se pamatuji, jsi chtěl rozchodit ty nohy nebo chceš radši klábosit.“ Vycítila, že načase zavést téma někam jinam. Na neutrální půdu.
„Samozřejmě.“ Její slova ho vrátila do reality. Pokusil se pomalu udělat první krok.

Dva týdny. Dost dlouhá doba na to, abych si to v hlavě srovnala. A přesto pořád tápu ve tmě. Tma. Trefné přirovnání. Tohle tma. Tma kterou nemůžu zničit. Ani když zapálím svíci se jí nezbavím. Tma, která tu bude na věčnost. Ale proč? Za všechno se platí, ale proč je za tohle tak vysoká cena? Stojí to vůbec za to? Ne, určitě nestojí. Tak proč to dělá? Copak kvůli jedné pomstě je schopen vzdát se tolika věcí. Světla, pohledů… Sasuke… Proč to děláš? Sharingan, který znamená tmu. Tmu ze které není cesta ven.Leda by jsi měl jiné oči. Ale čí? Madara ti je nedá. A Itachiovi nemáš. Proč sis je tehdy nevzal? Proč nechceš vidět? Vidět svůj triumf, až Konoha lehne popelem a nebude nikdo, kdo by jí pomstil. Možná to teď nechápeš. Ale až zjistíš co to je, tak pochopíš, že sis nevybral správně. Jak to vůbec vím? Proč jsem si tak jistá? Proč odsuzuji činy jiných? Právě teď. V této chvíli. Proč se dívám do budoucnosti, když pro mě v ní místo není? Proč se snažím pochopit něčí myšlenky, když nechápu ty své? Proč? Kdo mi odpoví? Bůh? Ne ten není. Kdyby byl, tak by se tohle nikdy nestalo. Ďábel? Ďáblem jsou mé vzpomínky a minulost a ty mi odpovědět nejsou schopné. Osud? Co to je? Příliš času jsem strávila s Narutem, abych věřila v nějaký osud.

„O čem přemýšlíš?“ Ozvalo se těsně vedle ní.
„Co?“ Trhla sebou.
„O čem přemýšlíš?“ Zopakoval a postavil se vedle ní.
„Ani nevím. O tmě. Proč to dělá? Co z toho bude mít? A tak podobně.“ Pokrčila rameny.
„Mluvíš o Sasukem viď?“ Zeptal se zamyšleně.
„Ano. Nechápu, proč by si někdo mohl dobrovolně zvolit věčnou tmu.“ Přikývla a otočila se k němu čelem. Pohled jí zabloudil k jeho očím, které se dívaly přímo do jejích a při tom o tom vůbec nevěděly.
„Sasukeho vede jeho pomsta. Chce zničit Konohu, kvůli tomu, že mu zavraždila rodinu. Je ochoten vzdát se všeho, aby toho dosáhl.“ Odpověděl klidně.
„Ale proč si nevzal tvoje oči?“ Zavrtěla hlavou, jak to nemohla pochopit.
„Z toho co vím, tak to všechno chce dokázat sám, bez jakékoli pomoci. Což pravděpodobně bude důvod.“ Mávl rukou.
„Tak proč stvořil Taku a přidal se k Akatsuki?“ Pořád jí to nešlo do hlavy.
„Aby mu usnadnili cestu. Ovšem nikoli samotný cíl. Vsadím se, že až dojde na lámání chleba, tak se od ostatních distancuje a půjde sólo. Jeho sen je vyvraždit všechny. Hokagem začínaje, tím nejposlednějším z vesničanů konče.“ Usmál se a oči se mu na okamžik stočili na západ.
„Další důvod proč ho musím, ne proč ho chci zastavit.“ Přikývla teď už moudřejší.
„Tak to bychom měli pomalu vyrazit, nemyslíš? Už to odkládáš dost dlouho. Já tě můžu naučit už jen jednu věc a to stačí cestou. Alespoň nebudeme pospíchat.“ Nadhodil a otočil se směrem na západ.
„Ty víš kam jít?“ Zeptala se překvapeně.
„Myslím, že mám nějaké určité tušení. Přece jen Kisume byl můj partner dlouho.“ Usmál se a pomalu vykročil.
„Dobře, tak tedy na cestu.“ Usmála se, ale potom se jí zkrabatilo čelo a zašeptala. „Přichází konec…“