Konec přijde... III.

Plíživé jsou temné stíny. Ale zde nespatřím ani jediný. Tohle je jiná hra než ta kterou se mnou hrál před chvílí. Neproniknutelné tíživé černé ticho, které mě obklopuje. A někde v něm je on. Černý stejně jako ta tma a čeká. Čeká až se budu dostatečně bát, až budu nervózní, až udělám jedinou sebemenší chybičku. V té chvíli vyrazí a zničí mě. Další hodiny mučivé bolesti, jenž bude znovu a znovu ochromovat moji mysl. Ve skutečnosti uběhnou jen sekundy, ale já prožiji mnohem víc. Celé dny plné bolesti a pokud si bude hrát, tak i žalu a nenávisti k vzpomínkám. Bude se mnou manipulovat, tak že se nikdy nedokážu ubránit pokud vyrazí. Musím se soustředit. Teď dokud nevyrazí mám čas.

Mrkla. Jediný letmý pohyb víček. Setinu sekundy trval ten sotva postřehnutelný pohyb. On ho ale cítil. Vytušil svou příležitost. Zaútočil rychle nečekaně a nesl sebou bolest. Černý motýl, jehož bledý obličej nezáří ve tmě nýbrž se v ní ztrácí.

„Áááá…“ Výkřik do temnoty. Tisíce ostrých bolestí. Tisíce vzpomínek, na které nikdy nechtěla už pomyslet. Kdyby mohla, tak by plakala, ale slzy bolesti už jí došly. Chtěla snášet tupě bolest zapomenout na ní, ale s novým bodnutím přišel nový výkřik. Nedokázala vzorovat, tak jako nikdo před ní.
„Zase chyba. Lepšíš se, ale pomalu. Už trénujeme měsíc.“ Řekl a ukončil její bolest. Trvala jen pár sekund, ale i tak byla věčná.
„Snažím se.“ Vydechla a padla na kolena. Dnes to bylo už potřetí.
„Snaha není vše. Musíš pochopit nepřítelovu techniku, její slabiny a poté jich využít. S tvými schopnostmi jako medika schopného analýzy by jsi toho měla být schopná. A já vím, že jsi. Pochopila jsi, že genjutsu lze provést, až když se chycená oběť pohne. Je to jako pavučina. Dokud s pavučinou nepohneš, pavouk nezjistí, zda tě chytil. To platí u všech genjutsu. Jen málokdo je toho schopný a i kdyby byl, tak mu to nepomůže. Neboť není schopen ho zrušit nebo otočit bez jediného pohybu.“ Začal znovu opakovat a ona se mírně zašklebila. Znala to už celé nazpaměť. „Ale to není tvůj problém. Ty se nedokážeš nepohnout, dokud se ti nepodaří obrátit techniku. Zrušit jí umíš. Teď jí obrať. Nepohni se. Vzpomeň si na Naruta, ten to uměl. Dokázal to. Jinak by se nemohl stát poustevníkem. Dokaž to i ty. Využij svých schopností.“
„Ano, ale teď už to nedokážu. Jsem unavená.“ Souhlasila. Věděla, že by toho mohla dosáhnout. Už dávno se smířila s tím, že se jí to buď povede anebo zemře. Teorii, že se zblázní už zavrhla. Byla nereálná. Někdo jiný by mohl, ona ne.
„Teď. Dnes naposledy. Pokud to nedokážeš, tak tentokrát tě nechám trpět déle.“ Nesouhlasil. Byl tvrdý, nikdy předtím neustoupil. Nepřekvapilo jí, že ani dnes.
„Hai.“ Zvedla se pomalu ze země. Třásly se jí ruce a když se postavila i nohy. Ale neměla na výběr.

Zkoncentrovala se a stala se z ní nehybná socha. Najednou stála těsně na okraji bezedné propasti. Nepohnula se. On jí sledoval z povzdálí. Čekal. Věděl, že už je blízko. Že už by to mohla dokázat. Trochu k ní vzhlížel. Věděl čím vším prošla. Překvapovalo ho, že se ještě nevzdala. Měla k tomu tolik příležitostí. A navíc pokud ovládne plně své schopnosti, tak bude mnohem silnější než on. Její obrovský potenciál pro něj byl záhadou. Jak se mohl dostat k dívce, jejíž rodiče nejsou ninjové? Najednou se nepatrně pohnula. Vyrazil.

Nepohnout se, nepohnout se… Ale sakra jak?! Je to složité. Bolí mě celé tělo. Vždycky mě učili, jak se mám útoku vyhnout ne na něj čekat s prázdnýma rukama. Jak toho dosáhnout? Jak jí probudit? Nikdy jsem to vědomě neudělala. Tehdy s Ino to byly vždy nějaké emoce. Zloba, nenávist, zoufalství… Počkat to je ono. Musím vzpomínat. Vzpomínat na všechnu tu bolest. Znovu musím nenávidět. A potom bych to měla dokázat. Ano. To je cesta. Možná ne jediná, ale to po ní zkusím.

Dotkl se konečku prstů její tváře a vymyslel v hlavě představy. Čekal, že vykřikne, jako vždy a zřítí se dolů do propasti, ale ne. Stála stále stejně netečná, jako kdyby vůbec neexistoval. Najednou cítil, že padá a ona před ním najednou nestála. Byla pryč, jako kdyby byla jen pouho pouhá iluze, jako ty kterými jí mučil. Uvědomil si, že padá dolů. Do té propasti, kterou pro ní stvořil. Chtěl jí zničit. Ukončit tuhle iluzi. Ale došlo mu, že nad ní nemá absolutně žádnou moc. Už to nebyl on kdo ovládal tenhle neexistující svět. Byla to ona. Jen co si to uvědomil se objevila vedle něj. Padala spolu s ním a dívala se mu zpříma do očí. Natáhla ruku a ukazováčkem se dotkla jeho čela.
„Vyhrála jsem.“ Svět kolem něj zaplnily rudé jiskřičky bolesti. Fyzické bolesti. Jako kdyby mu zlomily všechny kosti v těle. Ale i psychické bolesti. Tisíce vzpomínek, na které zapomněl, které, jak si myslel, navždy vytěsnil z mysli. Tohle všechno se na něj najednou sesypalo. Poprvé pocítil účinky své vlastní techniky. Nechápal, jak to mohla přežít, když jí zažila tolikrát v tak omezeném časovém intervalu. Ale ona to dokázala a překonala ho. Chtěl se propadnout do sladkého nevědomí, ale nemohl. Stále nové ostré řezavé bolesti mu to nedovolovaly. Trvalo to dny. A potom stejně náhle, jako se to objevilo, to zmizelo. Konečně mohl omdlít.

„A…“ Vyloudily jeho tenké rty do ticha pokoje.
„Itachi!“ Zpola vykřikla a klekla si k jeho lůžku.
„Co… Kde…?“ Zeptal se mátožně a nevidomýma oči se rozhlížel po pokoji.
„V pokoji. V tvém pokoji v bývalé pevnosti Uchiha klanu.“ Odpovídala nyní již klidně a trpělivě. Věděla co mu je. Roky praxe jí v tom utvrdily.
„Co se… Co se stalo?“ Matně si vzpomínal na všechnu tu bolest a vzpomínky. Tušil co se stalo, ale chtěl mít jistotu.
„Vyhrála jsem. Dokázala jsem to obrátit. Dokázala jsem jí probudit.“ Usmála se. Konečně.
„Jak?“ To chtěl vědět. Vědět jak to funguje. Pokusit se přijít na to, kde se v ní ta jedinečnost vzala.
„Emoce. Nenávist, zoufalství, zlost. Musela jsem vzpomínat.“ Řekla to těžce. Stejně těžce, jak to pro ní bylo, když to udělala. Jeho to bolelo. Ale jí víc. Protože vzpomínala sama. Ze své vůle. A to jí ničilo. Bolelo jí to ještě víc než, když to dělal on. Ale byla to cesta.
„Co mi je?“ Pocítil ostrou bolest ve spánku a ta ho vrátila z úvah do přítomnosti.
„Nával fyzické a psychické bolesti ti ochromil mozek po té co ustal. Nyní budeš cítit ještě sem tam obrazy, neboť to bude chvilku trvat, než mozek úplně zapomene, že už to dávno skončilo.“ Byla ráda, že se přestal ptát na její trénink. V této oblasti si věřila mnohem více. „Budeš muset ležet ještě minimálně týden, možná dva. A to máš ještě štěstí, že tvůj organismus je z malé části imunní. Když se to stalo Kakashimu, tak zůstal v nemocnici celý měsíc. A já jsem sice zase o něco více imunní, ale ze začátku jsem také celý týden ležela. Holt je to silný kafe.“ Povzdechla si a rozhodila rukama.
„Možná jsem i rád. Odpočinu si. Nejsi jediná koho to vyčerpává.“ Pokusil se o úsměv a najednou nevydal, jako ten starý Itachi. Špatný ninja. Teď už celou historii znala, ale nevěřila jí z části. Ale ten jeho úsměv…

Chtě nechtě se naklonila nad jeho tvář a zlehka ho políbila na rty. Jeho ruce si našly její tvář a objaly jí v něžném sevření a rty jí polibek oplatily s dvakrát větší silou. Její ruce udělaly totéž a poté se poddala polibku. Ale potom, jí to přišlo až příliš brzy, to najednou zlehka, ale přesto, skončilo. Otevřela oči, které se během té chvíle zavřely, a pohlédla do jeho očí. Byl v nich starý známý skelený pohled, ale stejně jí přišlo, že jí vidí. Sjela zpět na kolena a chvilku se na něj ještě dívala. Poté se zvedla a tichými kroky opustila pokoj a nechala ho odpočívat.