Hinatino ,,Sbohem!''

Vždycky schovaná. Proč jsem se vždycky tak bála, že mě spatříš? Že se dozvíš, co k tobě cítím, i když by to bylo asi lepší? Proč jsem nedokázala ani mluvit, když jsi byl poblíž? Proč jsem se zmohla jen na mdloby? Proč? Proč?! Nenávidím se, ale nedokážu se sebou nic udělat! Občas jsem si myslela, že vím, jak se cítíš, ale jak já to můžu vědět? Kolikrát jsem s tebou vlastně mluvila? Vždcky to byly dvě slova, ruměnce a...prázdno. Tak málo lidí ví, jaká jsem doopravdy. Je to proto, že jsem přehnaně uzavřená, nebo mám tak nesnesitelnou povahu, že se snad ani o mě nikdo zajímat nechce? Nebýt tebe, neměla bych pro co žít, ale usoudila jsem, že tě nejsem hodna. Jsem tak slabá...Proč? Proč nemám na víc? Nebo mám? Nemůžu se ti po tom všem, po tom, co jsem utekla ani podívat do očí, Přitom bych tak ráda, prosím, nezlob se na mě, Naruto-kun. Můj život ztratil smysl. Tím smyslem byly tvé oči, proto odcházím. Musím. Bylo by bolestivé, se s tebou loučit osobně, možná bych to ani nedokázala, možná bys mě nepustil, proto tenhle dopis. Až tohle budeš číst, budu už dávno pryč. Omlouvám se, že znovu utíkám před pravdou, Naruto-kun! Dokud nebudu připravena, nemohu se navrátit k tvým modrým zázrakům.