Teuchi VS finanční krize

„A nyní se podívejme na další zprávu, týká se stávající finanční krize v Japonsku. Finanční krize dospěla minulý týden do své druhé fáze, podnikatelský sektor čekají nemalé problémy, hospodářská recese ovlivní podnikání všech, nicméně mnohem snesitelnější bude pro ty, kteří se zpomalující ekonomice přizpůsobí…“
„Nesmysl….Tohle je naprostý nesmysl,“ kroutil hlavou Teuchi sedící v houpacím křesle v obývacím pokoji, červeným tlačítkem na ovladači vypnul televizi, čímž umlčil blonďatou moderátorku předčítající nejnovější zprávy.
„Tohle se NÁM nemůže stát.“
„To neříkej, otče, stát se může cokoli. A mají pravdu, lidé by měli trochu šetřit,“ pokárala ho lehce Ayame pobíhající okolo s čerstvě vyžehleným prádlem.
„Ale holčičko, kdo by přestal jíst rámen?“
…
„Tati, musíme si promluvit. Takhle to dál nejde, tento týden jsme krom Naruta měli jen další dva hosty. Je mi to líto, ale obávám se, že budeme muset obchod zavřít,“ řekla mladá tmavovláska smutně a položila staříkovi útěšně ruku na rameno.
„Já vím. Jen…doufal jsem, že se to třeba zlepší, ale…“
„Taky bych si to přála a moc, nemáme už ale peníze na přísady a tři dny dlužíme za elektřinu. Nedá se nic dělat.“
„Dobře, tak to tu trochu pokliď a nezapomeň vyvěsit ceduli. Kam jen bude chudák Naruto chodit?“ Prohlásil bezradně starý muž a se svěšenými rameny vyšel z obchodu, kterému věnoval celý svůj život, srdce i duši.
„Jdu se projít.“
Ayame se za ním ještě malou chvíli dívala, potom se pustila do úklidu, bylo to spíš takové přerovnávání věcí sem tam, chtěla hlavně něco dělat, aby zaměstnala ty nepříjemné vtíravé myšlenky. A nestačila se divit, kolik při tom gruntování našla postrádaných věcí, její oblíbená vařečka byla zapadlá za sporákem, ocenění za nejlepší rámen v Ohňové se válel v jednom z vyřazených hrnců, tři nezaplacené účty byly zakopnuté pod lednicí, jež teď zela prázdnotou.
Začínalo se už pomalu stmívat, když usoudila, že lepší už to nebude a s těžkým srdcem zavřela velkou okenici, na niž přilepila papír hlásající ZAVŘENO Z DŮVODU KRIZE.
Pomalým krokem se vracela k domovu.
U dveří zjistila, že otec se ještě nevrátil, neboť bylo zamčeno a z oken nevycházelo žádné světlo. Aniž by si rozsvítila, prošla chodbou, usadila se do křesla s úmyslem na otce počkat, měla o něho starost. Věděla, jak je to pro něho těžké, i pro ni bylo.
Netrvalo dlouho a přišla na ní únava, začala v křesle poklimbávat, když se ozvalo cvaknutí dveří, do místnosti vešel Teuchi a rozsvítil, čímž ji na pár sekund oslepil.
„Sakra, ty jsi mě ale vylekala! Takhle tu sedět po tmě! Děje se něco?“
„Ne, já…měla jsem o tebe starost.“
„To nemusíš. Potřeboval jsem být chvíli sám. A mám plán. Vím, jak zatočit s krizí,“ odpověděl nadšeně stařík a div nepovyskakoval tři metry vysoko.
„Opravdu? Jak?“
Teuchi byl viditelně potěšen projeveným zájmem své dcery, přitáhl si křeslo blíž k jejímu a spiklenecky se k ní naklonil, jako by byl opět ve škole a vymýšlel, jak se nejlépe pomstít nenáviděnému spolužákovi.
„Budeme podnikat, otevřeme si obchod se zbraněmi. Já je budu vyrábět a ty prodávat. Když jsem byl ještě malý kluk, práce s železem mě moc bavila, vyrobil jsem si spoustu vojáčků a zvířat, s kterými jsem si potom hrál, vyráběl jsem je i pro ostatní děti, a potom, když jsem vyrostl a byl tak v tvém věku, jsem si sám vyráběl příbory do obchodu Se zbraněmi to nebude žádný rozdíl.“
„Cože?! Další obchod? A proč právě zbraně?“
„Protože je krize, a když je krize lidé jsou nepokojní, mohlo by dojít k nějakým větším bojům a drancování, možná až k otevřené válce. A víš přece, jak si ninjové chodící k nám na rámen neustále stěžovali, že v Konoze není výrobna a musí si zbraně objednávat na zakázku. Tak teď už nebudou muset.“
„Ale…to je šílené.“
„No tak, Ayame, věř trochu svému starému otci. Až si vyděláme trochu peněz, zase Ichiraku rámen otevřeme, budeme se střídat, když nebudu zrovna vyrábět zbraně, budu prodávat rámen.“
„No, já nevím. Nemáme na otevření tolik peněz. Všechny naše úspory už jsme utratili,“ argumentovala dál Ayame. Otec však jen mávl rukou.
„Neboj, mám to promyšlené. A teď běž spát, musíš se na zítra prospat, budeme mít hromadu zařizování.“ S těmito slovy se odebral do své ložnice a pro sebe si mumlal, kam všude půjde, kolik papírů bude potřebovat.
Druhý den ráno, nebylo ještě ani sedm hodin, když se ozývaly silné naléhavé rány na dveře.
„Haló! Staříku, jsi doma?! Haló!“
„Co se to děje? Hoří snad?“ Nadával Teuchi polohlasně jdouce ke dveřím.
Nestačil ani úplně rozlepit rozespalé oči, když se napůl otevřenými dveřmi provalila jakási oranžovo-černá skvrna, chytila Teuchiho pevně za ramena a začala s ním zoufale cloumat.
„Staříku, u extra pikantního vepřového rámenu, jak jsi mi to mohl udělat?! Zavřít restauraci! Co si teď jenom počnu, co budu jíst, budeš mě mít na svědomí, pojdu hladem a sežerou mě ty švábi, co doma mám!“
„Áááá, Naruto, uklidni se, prosím tě. Je to jen dočasné.“
„Ale co to znamená dočasné?! Jak dlouho?! Už teď se mi stýská, mám hlad, chci rámen,“ vedl si blonďáček dál svou a neměl daleko k slzám.
„Copak si myslíš, že jsem na tebe nemyslel? Udělal jsem ti pár rámenu do zásoby. Budeš s nimi sice muset trochu šetřit, ale…“
„Ó, děkuji ti, staříku, děkuji. Zachránil jsi mi život,“ na tváři mu nyní hrál široký úsměv a v obličeji se mu zračila nevýslovná úleva. Div, že starému muži nohy nelíbal.
„To nic není, ale…mohl bys se mnou už přestat tak mávat? Přece jen nejsem už nejmladší.“

Neuplynuly ani tři dny a Teuchi slavnostně otevíral nový krám. Ve dne i v noci vyráběl kvalitní zbraně ze všech možných materiálů, jak ty známé a používané, tak nějaké vlastní prototypy.
Hned první den provozu si u něho Tsunade objednala několik tisíc kusů teuchikunaiů pro celou ANBU i pro ninja akademii, Naruto vymyslel název pro obchod…Rámen-shuriken
a Sai se postaral o design. Po dvou týdnech už si dokonce mohl dovolit znovu otevřít Ichiraku restauraci a měli tolik peněz, že si Ayame mohla dopřát začít spořit a založila si důchodové připojištění.