Poslední i první

Byl jediný, kdo mě dokázal porazit,
byl jediný kdo mi zvládnul správně poradit.

Ten kouř, co zastavoval mi dech,
ten muž, co měl v životě pech.

Zemřel mi u nohou, ale stále měl úsměv.
Zarazil mi do rukou ten škodící plech.

Měl jedinou, poslední prosbu -
abych mu zapálil cigaretu.

Hořela a stoupal kouř z ní,
už nevadil mi... proč? To jenom bůh ví.

Pak když jsem se do vesnice vrátil,
taky jsem tu škodící věc zkusil.

Začal jsem kašlat,
z toho kouře mě v krku chytal záchvat.

Byla to poslední Asumova krabička,
zároveň moje první cigareta.

I když chuť se mi ze začátku protivila,
vzpomínka na Asumu mě štěstím zalila vždy,
když jsem si zapálil,
a tak jsem neustále, když mi bylo smutno. kouřil.

Asumo, ani nevíš, jak chybí mi tvé rady
a tvé chytré řeči při hře Shougi.

Nikdo mi nenahradí toto štěstí, co jsem měl s Tebou, Asumo, ani jiný mistr ani dívka, kterou opravdu miluji, i když je ode mě tak daleko.
Děkuji, Asumo, za to, že jsi mi dal životní rady, za to že jsi mi dal cigarety.

Teď odchází muž od hrobu, na kterém jsou tmavé kapky slz. Odchází a utírá si uslzené oči. I po pěti letech nepřestal truchlit. Zapálil si tu svou, jak říká, vždy první cigaretu a odchází. Přeje si, aby se sem už nemusel každý den vracet, ale to by pak nemohl svému mistrovy zapálit také jednu cigaretu. Tu Asumovu poslední …