Podzimní listí

Bylo chladno. Staré babičky s vnoučaty se běžely schovat, muži ustávali ve své každodenní práci. V ulicích skučel vítr. Ze stromů padaly barevně zbarvené listy. Malý, téměř šestiletý chlapec se procházel vylidněnou ulicí, kde jen vítr si pohrával s jeho vlasy. Kráčel po cestičce vystlané listím.
Byl podzim.
Došel na konec slepé uličky. A tam, kde ulice končila, stál velký, majestátní strom. Byl košatý, celý obalený listím v barvách podzimu. Ani jeden lísteček zatím nestačil spadnout. Chlapec se na strom díval. Díval se na něj s úctou, s respektem. Ve vesnici bylo nezvykle ticho.
Rozhlédl se na obě strany, jako by tušil, že spatří někoho jemu povědomého. Nevěděl kde je, nevěděl co je. Lidé se na něj vždy dívali zkz prsty, s opovržením a se strachem v očích.
Ze stromu spadl první list. Tiše dopadl k nohám chlapce. Byl celý oranžový, protkaný žlutými žilkami. Chlapec ho zvednul a zaujatě se ho prohlížel.
„Taky jsi sám?“ zašeptal, dívajíc se na list.
„Taky se o tebe nikdo nezajímá?“ sklonil hlavu a v očích se mu objevily slzy.
Zafoukal silný vítr. List vylétl z malé dětské dlaně. Ozvaly se kroky v listí.
Chlapec se otočil a spatřil krásnou ženu v dlouhém zeleném kabátě s dlouhými, rudými vlasy. Zkoro splývala s okolním světem, jako by sem patřila odjakživa.
„Paní?“ zeptal se chlapec nejistě. Myslel si, že žena odejde s opovržlivým pohledem stejně jako všichni ostatní. Ale žena se jen přívětivě usmála. Měla ten nejkrásnější úsměv, který kdy chlapec viděl.
„Copak tady děláš takhle sám, když je tak ošklivé počasí?“ zaptala se a přiklekla si k němu, aby měli oči ve stejné výšce.
„Já nevím.“ odpověděl chlapec.
„Ztratil jsi se?“ zeptala se žena vlídně.
„Ano, myslím že ano.“
A žena se jen opět pousmála. „A jak se jmenuješ?“
„Já jsem... Uzumaki Naruto.“ vypravil ze sebe smutně.
Ženě se zalili oči slzami.
„A jak se jmenujete vy, paní? Vy pláčete?“ zeptal se starostlivě.
„Ale ne, to víš že nepláču.“ řekla a setřela si slzy z tváří. „Jmenuji se Kushina.“ řekla a smutně se pousmála. „A kde máš rodiče?“ zeptala se ho, i když odpověď dávno znala předem.
„Já nemám rodiče...“ odpověděl a smutně svěsil hlavu.
„Pojď,“ řekla a pohladila dítě po tváři. „Zavedu tě domů.“ zašeptala a natáhla k dítěti ruku.
Vítr foukal silněji. Brzy přijde bouře. Poslední sluneční paprsky ozářily ulice Konohy.