On chtěl...

Mít všechno... úplně všechno. To byl jeho sen. To všechno by se dalo shrnout pod pojmy jako bohatství, sláva, uznání, moudrost, krása a láska. Chtěl mít vše, co svět nabízí. Jelikož byl naivní chlapec, tak si myslel že toho všeho dosáhne tím, že se stane ninjou. Jak se rozhodl, tak taky udělal. Kdo by se zajímal o osud sirotka, jenž pro svět neznamená zhola nic. On ale něco znamenati... chtěl.

Chlapec se tedy vydal na trnitou cestu shinobi. Nejdříve nastoupil na akademii. Začátky nebyly lehké... posmívali se mu. Tohle nečekal. Očekával rychlý výstup do výšin po schodech pokrytých zlatým sametovým kobercem. Nic takového se však nedělo. Nebyl ani tak obratný jak by si přál ani tak zručný, jak by toužil. Byl prostě průměrný a někdy i podprůměrný. Byl jeden z mnoha... jak on to nesnášel! Být stejný! Být jako ostatní... být jako oni. On jiným a lepším býti... chtěl.

Nakonec akademii vystudoval. Zase se ale sám v sobě a ve světě zklamal. Opět tu nebyly famfáry a nikdo neskandoval jeho jméno. Opět byl jedním z mnoha stromů v sadu. Opět byl článkem řetězce. Nesnášel to. Popuzovalo ho to. Chtěl být nejlepším a nejbohatším shinobim... lepším než všichni Hokage dohromady. Ano, on nejlepším z nejlepších býti... chtěl.

Přišly první mise... sirotek a nevýrazný chlapec se stal nevýrazným shinobim. Nic se neměnilo... byl jenom genin... nic víc, než pěšák. Takových jako on bylo požehnaně. Tak si rozhodně svůj život nepředstavoval. Chtěl všechno! A chtěl to hned! Rány, které utržil a bolesti, které si protrpěl, ho neodradily. Bral je jako důkaz toho, že se blíží svému cíli. On vždy co nejdříve v cíli býti... chtěl.

Na druhý pokus složil Chunninskou zkoušku. Jiní ji složili poprvé... on až podruhé! To nebyla spravedlnost! Zatracený, prokletý svět. Nesnášel ho. Proč jiní mohli a on ne? Chtěl snad někdo být dobrým a silným člověkem více než on? Ne... určitě nikdo. To ne... myslel si že on jediný to býti... chtěl.

Ostatních nedbal. Ostatní nenáviděl. Myslel jen na sebe a své cíle. Nic se mu nezdálo černým a nic bílým. Vše pokrývala bezvýznamná šeď. Na co mu bylo, že se včera radoval s přáteli? Na co mu bylo, že splnil misi? Pomohlo mu to nějak? Byl snad mocnější? Byl z něj člověk nezměrného bohatsví a moudrousti? Ne... tak proč to tedy dělal a zahazoval se s tou lůzou?! Vykašle se na ně a bude pracovat ještě tvrději a pilněji. Tak se rozhodl, a taky udělal to co... chtěl.

Uzavřel se do sebe s nikým se nebavil. Chtěl všechno... úplně všechno. Myslel si, že dělá vše správně. Myslel si, že se mu všechno jednoho dne splní. Ostatní lidi a jejich přání a osudy nebral vůbec v potaz. Byl tu jen on a jeho zájmy! Nic víc a nic míň. On jedině svého dosáhnouti... chtěl.

Jednoho dne přišla obtížná mise. Netušil, co se zde stane. Jeho tělo bylo probodáno a roztrháno. Přišel o obě nohy. Stal se z něj mrzák. Byl k ničemu. Mise ale byla úspěšná. Ze všech lidí z jeho týmu přežil jen on. Všichni ti, kdož bývali kdysi jeho přáteli, byli nyní mrtví. Zůstal jen on sám... uvězněný ve svém zmračeném těle. Ostatní lidé ho začali pokládat za hrdinu. Najednou o něm každý věděl. Všichni jej uznávali. Dostával peníze a milodary. Nemusel ani hnout prstem, a přesto měl vždy co do úst. Byl tohle ale život? Sedět připoutaný ke kolečkovému křeslu. Být bezmocným mrzákem bez budoucnosti a hlavně bez přátel. Přátelé by mohli být jeho budoucností, kdyby tu jen byli. On jinak si to všechno přál a... chtěl.

Byl sám úplně sám. Zahořknul. Vše, oč usiloval, nyní měl... a přesto neměl vůbec nic. Nebylo komu se tím chlubit a nebylo koho tím zaujmout... leda tak sám sebe. Nemohl se ani sám projít. Každý den provázely nesnesitelné bolesti. Každý den se ozývaly pahýly jeho nohou, způsobené ošklivým jutsu, jehož následky nešly pořádně vyléčit. Protrpěl si peklo. Nyní pochopil, že to všechno, co si přál, byly hlouposti, a že byl bláhový. On čas zpátky vrátit... chtěl.

Jednoho dne ráno seděl opět mrzák ve svém křesle a díval se na úsvit slunce. Všichni ti, které v skrytu duše miloval, byli pryč... a on bude brzo také. Neměl důvod proč setrvávat na tomto světě. To co chtěl, měl... a přesto se necítil spokojený. Byl prázdný... prázdný jako ta láhev od levného alkoholu, kterou držel v ruce. Obyčejný, jako levný chlast, kterým se každý den snažil obalamutit svou bídu. Neměl svůj cíl. Neměl svůj sen. Neměl svou budoucnost. Chytil láhev za hrdlo a jejím dnem udeřil o zeď. Po okolí se rozlétly střepy. Kdysi celkem schopný shinobi, a nyní mrzák se podíval na střepiny ve své ruce. Pousmál se. Byl prázdný, ale věděl, že již brzy jeho život dojde naplnění. Pomalu přiložil zbytky láhve ke svému zápěstí. Trhnul... on za svými blízkými, o které přišel... jíti... chtěl.

Všude bylo světlo. Konečně byl zase mladý. Viděl jejich tváře. Objímali ho a bavili se s ním. Chválili ho a tiskli ho mezi sebe... tak, jakoby byl něco víc... či byl jejich bratrem... bratrem, kterým nikdy nebyl... rodinou, kterou nidky neměl. Teď nebyl sám. Chtěl jim všechno říci a vysvětlit. Nač mít bohatství? Nač mít slávu? Nač mít peníze? Nač se pokoušt o to vracet čas? Nač zavrhovat své blízké a slepě se vrhat za ziskem, pořád vpřed? Kdyby si mohl vybrat cokoliv z těchto věcí... nechtěl by nic. Dokonce i možnost vrátit se v čase zpět a napravit své chyby mu nyní nepřišla na mysl. Jediné co opravdu chtěl bylo... aby vše zůstalo tak, jak to nyní je. Světlo se začalo měnit v temnotu. Byl mrtvý... avšak konečně moudrý. Konečně měl to, co v hloubi srdce... chtěl.