Jinchuuriky: Kapitola druhá - Ichimei

Z temného, ale poklidného světa spánku byla rusovlasá dívka nedobrovolně vytržena. Otevřela oči, zamžourala do raního svitu a poposunula se na rukou. Oči jí okamžitě sjely k podinému individuu vedle ní.
S jekotem od něj odskočila, ačkoliv se neznámý nepohl ani o píď, nedal na sobě jakkoliv znát, že by ho dívčin křik vyděsil, překvapil, pohoršil...nic.
Opatrně s k němu přikradla.
„Ehm...pane?“
Nic, zůstával zticha. Zvědavost jí nedala, především se chtěla dozvědět, co dělal tak blízko ní.
„Hej, budíček!“ zavolala hlasitě, ale s ním to ani nehlo. V očích se jí v tu chvíli zaleskla první známka obav.
„Pane...?“
Hleděla na černovlasého mladíka a až teď si povšimla pramínku zaschlé krve, který mu před pár hodinami stékal z koutku úst.
Snad není...mrtvý?!
Přikrčila se k němu a zatřásla s ním, ale ani na to nereagoval. Navíc, jeho tělo bylo tak studené...
Podivný plášť, který obepínal jeho tělo, měl nápadně složený přes sebe. Zajela rukama pod jeho záhyby a rozhrnula ho. Vzápětí uskočila pár kroků vzad.
Tričko černovlasého mladíka bylo cele zkrvavené od hluboké rány na jeho břiše.
On...on je...
Ruce se jí rozklepaly jen při tom pomyšlení.
Snad...on umřel...tady...vedle mě? Jak?
Pak si ale uvědomila něco, co jí doteď nedošlo. Rozhlédla se po neznámé krajině.
Ale...co tu vlastně dělám já? Kdo...kdo vlastně jsem?
Zadívala se prudce do strany. Měla pocit, že by měla odejít, něco jakoby jí říkalo, ať se dál o toho mrtvého nestará a jde. Vůbec se jí to nelíbilo, ale nutkání bylo silnější než ona, proto se po pár tiše prostojených minutách vydala rychlím krokem po cestě.
Kam se to vlastně tak žene? Nevěděla. Ale poznala, že tam není takové nebezpečí, jako někde za jejími zády.

O několik hodin později, o několik desítek minut chůze od místa, kde zůstalo bezvládně ležet tělo Uchihy, se objevili dva další lidé v černých pláštích. Hleděli z jedné strany na druhou. Tělo Kakuza potkali už po cestě, ale hledali dál.
Zrzatý muž pohledem zavadil o pohlednou modrovlásku, ležící na zemi mezi listy bílého papíru. Krátce pohlédl na Sasoriho, ten byl ale zaujat zkoumáním bitevního pole, skládajícího se z ohořelého Kisameho, nadávající hromádky kamení a spousty krvavých symbolů na zemi. Obrátil pohled zpět k modrovlásce a na okamžik neskryl starostlivý výraz, když se skláněl a zkoušel její tep. Žila. V duchu si oddechl a znovu nasadil obvyklý, nepřístupný výraz. Otočil se na Sasoriho, který prohlížel Kisameho a pokoušel se ignorovat zběsile ječící hromadu kamení. Pak se podíval po cestě dál. I když je odrovnal všechny, určitě nemohl Itachi vyváznout nezraněn. A kdo je zraněný, běží pomaleji.
Ovšem, při uvažování se nadávající kamení opravdu nedalo ignorovat.
Už mě vážně štve, pomyslel si zrzek a aniž by se nějak zvlášť snažil dostat se až k místu, kde ležel Hidan uvězněný, pouze zvednutím ruky se vznesla hromada kamení, která Hidana věznila.
„...a obětuju ho – he?! Co to k*rva je?!“ Hidan překvapeně pozvedl své mírně rozmáčklé tělo a pohlédl na Šéfa, který pohledem přímo vraždil.
„Přestaň kecat a vylez,“ procedil Pein skrz zaťaté zuby. Hidan nasadil rozmrzelý výraz.
„Sorry, šéfe, ale mám zlámaný nohy.“
Zrzka to ale nechalo chladným...na povrchu.
„Pokud si to přeješ, zlomím ti každou kost v těle, jestli okamžitě nevylezeš ven,“ řekl stále stejným tónem. Hidan na něj upřel fialové oči. No jasně, je to přece Vůdce! Ten si vždycky najde řešení...Tsss! Přinutil se postavit, a i když se na obou nohách zlomených zrovna moc dobře stát nedalo, došel k závěru, že jinak by na něj vůdce tu spršku kamenů asi vážně brzo pustil.
Když už Pein neměl proč držet kameny ve vzduchu, nechal je neškodně dopadnout zpátky. Hidan se opřel o kamení vedle a sledoval oba dva momentálně provozuschopné Akatsuki, kteří sbírali ostatní, zatímco on sám jen hledal svou kosu.
Sasori si přivolal jednu loutku a nechal ji vzít Kisameho, pak se obrátil na Vůdce.
„S Kisamem i ostatními to bude na dlouho,“ pronesl loutkář tichým, přesto zřetelným hlasem. Zrzek zakoulel naštvaně očima, ale nic neříkal. Místo toho sebral ze země Konan a zadíval se po cestě zpět, kde byli zbývající Akatsuki. Loutkář pro změnu pohlédl na Hidana.
„Co všechno máš zlomené? Léčíš se sice rychle, ale i tak, pokud ti něco sroste špatně, tak -“
„Nevím, nejsem doktor ani nic podobnýho,“ ohradil se okamžitě Hidan a chtěl se postavit, ale se zlomenýma nohama se opravdu jaksi stát nedalo. Tudíž Hidan v příští chvíli zahučel zpět na zem.
„Sakra, sakra, sakra!“ funěl vztekle do prachu na cestě. Loutkář nedal na své tváři nic znát, přesto nesmrtelného v příští chvíli popadla Sasoriho loutka a přehodila si ho na záda z druhé strany, než byl Kisame.
„Co to dopr-“
„Mlč, když už tě někdo nese,“ obrátil se na něj Sasori ostře, a pak se zase vrátil pohledem k Vůdci, Hidan jen pozvedl jedno obočí a vklidu se usadil na rameni loutky.
„Šéfe,“ Sasori přimněl Peina, aby se na něj obrátil, „vezmeme je zpátky do sídla? Mám tam vše, co budu potřebovat.“
Zrzek chvíli hodnotil situaci. Pak svolil a vykročil po cestě vzad, kde cestou další loutky nabíraly Deidaru a Kakuza.
Sasori, jdoucí vedle Peina, se zamyšleně obrátil za chůze na Hidana.
„Se všemi těmi znaky soudím, žes už měl jeho krev. To ses ani nestačil bodnout?“ podivil se s nepokrytým potěšením z vzteklého pohledu nesmrtelného, který pohledem sledoval stále svou kosu v ruce jedné z loutek.
„Pche! Samozřejmě že ano,“ ohradil se Hidan naštvaně. „Ale ten zmetek mi změnil dráhu bonutí, neprobodl jsem srdce.“
„To je dobře,“ ozval se Pein. „Kdyby ano, Itachi by byl mrtvý a -“
„Coože?!“ reagoval okamžitě bělovlasý.
„- a kdyby se to stalo, zemřel by Itachi i jako Jinchuuriki. Víš přece, že do sebe před útěkem zapečetil démona, tříocasého? Ano, kdyby zemřel, museli bychom hledat samotného démona. V horším případě by ho našla dřív nějaká Skrytá vesnice a stvořila by nového, úplně neznámého Jinchuurikiho.“
Hidan samozřejmě už nedával pozor, co Vůdce říká. Pro něj to bylo jen bla bla tohle, bla bla tamto. Jelikož si to Vůdce uvědomil, obrátil svůj zrak zpátky na cestu. Ovládal se, nebude ze sebe dělat v Hidanových očích nepříčetného maniaka. Na to stačí Kakuzu.
Sasori se utápěl ve vlastních myšlenkách, vracel se k jednomu z rozhovorů s Kakuzem. To mu totiž zrovna Kakuzu vyprávěl o Hidanových schopnostech.

„Kůže mu zčerná teprve, až se postaví do symbolu, ale od té doby je černobílá až do konce „rituálu“, jak tomu procesu říká.“
Červenovlasý vzhlédl od své práce. „Rituálu? Jak podivné. Takže, kdyby tu osobu nezabil, zůstane takovým napořád?“
„To nevím. Pravdou je, že zatím zabil každého, jehož krev získal, takže je to jen teoreticky možné.“

Vzhlédl, znovu se obrátil na Hidana a zadumaně si prohlížel jeho tělo. Ani náznak po černé barvě, jen obvyklá, lidská kůže.
Hidan si ho povšimnul.
„Co zase máš?“ vyjel na něj okamžitě. Loutkář se zamračil.
„Tvá kůže. Není černá.“
„To vidím taky! A co jako?“
„Neznamená to náhodou, že je Itachi mrtvý?“
Vůdce se zarazil a obrátil se okamžitě k nim, s nevědomou modrovláskou nechtě mával ze strany na stranu.
„Cože?!“
„Hidanův rituál skončí pro nás viditelně, když jeho kůže získá zpět svou obvyklou barvu,“ vysvětlil Sasori. Hidan se podivil, že tohle ví, vzápětí mu ale došlo, co Pein už dávno pochopil.
„Jashin-sama! Vidíš to? Obětoval jsem ti Uchihu, toho zrádnýho Uchi -“
„Okamžitě zmlkni!“zrzek se začal vztekat. Hidan sotva dokončil větu, když ho udivil Vůdcův vztek. Šéf a vztekat se? Neuvěřitelné!
„Co je? Nechtěl jste snad Itachiho dostat?“
„Chtěl, ale živýho, Hidane!“
Loutkář si povzdychl. Takže jim Tříocasý opravdu prchl...a voda, to není něco pro něj, honit démona, který se změní ve vodu a uteče jako nic.

Posadila se na pařez a rozhlédla se okolo. Slunce pražilo, a ona se dostala na nejvyšší kopec široko daleko, nyní mohla pozorovat krajinu a hledat. Vzápětí se šťastně usmála. Z jejího pohledu, asi dva kilomatry před ní se rýsoval obrys velké vesnice.
Z batohu vytáhla láhev s vodou a dlouze se napila. Stále ne a ne si vzpomenout, co se jí stalo. Náhle ale, když láhev vracela zpět na místo, něco v batohu zachrastilo. Proč ji vlastně ještě nenapadlo se tam podívat?
Vzala batoh a obrátila ho dnem vzhůru. Vypadalo z něj docela dost věcí. Ona láhev s vodou, nějaké jídlo, poněkud mírně nafouklá peněženka. Pak z ní vypadly přikrývky a obvazy, a nakonec...obálka a čelenka.

Zvědavě prozkoumala čelenku. Byla černá, na straně, která zřejmě patřila na čelo, měla na kovové části čtyři svislé čáry. Opatrně ji položila vedle sebe a vzala do rukou obálku. Uvnitř byl jediný list papíru. V tichosti se dala do čtení.
Těkala očima z řádku na řádek, s každým slovem se mračila více a více. Podle tohoto psaní pocházela ze Země Deště, konkrétně ze Skryté Deštné vesnice. Nebylo jí řečeno proč, ale upravili jí paměť - „A ještě se k tomu přiznali?!“ - a poslali pryč z vesnice. V postranní kapse batohu byla ještě mapa. Doufali, tedy věřili, že se zachrání a už se zpět nevrátí. Ale, proč by se něměla vracet? Nechápala. Co se tam stalo?
Zarazilo ji oslovení, dopis byl psán ve spěchu, proto na to zřejmě zapomněli. Neznala totiž žádný jiný důvod, proč by se takhle příšerně sekli, protože – přestože se nepřepsali v „novém jméně“ (tudíž měla i jiné jméno) - ji oslovovali Ichimei-sama. Oslovení -sama náleželo jen důležitým lidem, tak proč ona? Snažili se ji snad před něčím ochránit?
Vzdychla, a prohledala zbylé kapsy. Našla ještě nějaké další věcičky, úhledně složené ninja oblečení a nějaké zbraně, u kterých byl další dopis. Vzdychla, vytáhla ho ven, položila na jednu hromádku a prohledávala další kapsy. Pak si všimla malého knoflíčku, zřejmě tajné kapsy v batohu. Zvědavost jí nedala, knoflíček rozdělala a z malé kapsy vytáhla přívěšek s několika podivnými věcičkami na něm pověšenými. Šest zahnutých čehosi, neuměla to pojmenovat. A u toho malý lísteček. Musela uznat, že tohle bylo snad ještě víc pro její zvědavost než druhý dopis, lísteček tedy rychle rozmotala a začetla se do něj.

Milá - a následovala spousta přeškrkaných písmen, jak někdo škrkal špatné jméno – Ichimei, četla v duchu, měla jsem zakázáno ti toto dát, zakázala jsi mi to i ty sama, ale vím, že jsi přeci jen nechtěla ztratit vše. Toto byla jediná věc, kterou jsi měla, když jsme tě kdysi dávno našli. Od té doby tě vychováváme. Je to jediná věc, kterou nesmíš ztratit, protože patří k věcem, které nepatří k nám, a neohrozí tě.
S láskou Tvá Máma

Usmála se, a dala si přívěšek okolo krku. Díky nepatrným uzlíkům se jednotlivé části nedotkly a ona lísteček schovala zpátky o kapsy.
Matka...zřejmě bylo i mým přáním odejít. Nebudu se tady tedy zbytečně zdržovat, usoudila a otevřela poslední obálku.

Ichimei, ode dneška jsi jen kunoichi bez paměti, proto ti dávám jako tvůj sensei jednu radu – jdi do jiné Skryté vesnice. Skrytá vesnice je význam pro vesnici, ve které žijí, trénují a pracují ninjové. Zanechali jsme tě na hranici naší země a země Ohně. Proto, jdi do Skryté Listové – u toho byl nějaký znak ze spirály a podivného zobáčku dole, což měl být asi znak vesnice – a dej zdejšímu Hokage list uvnitř obálky. Je zapečetěný, a aby ti Hokage uvěřil, nesmíš ho přečíst. To je vše, co ti můžu nyní dát.
Ty věci jsou tvoje. Časem si vzpomeneš na to, jak se bojuje, první tři dny se ale neubráníš, protože si nevzpomeneš ani na jediný pohyb. Vedlejší účinek rychlého zapečetění vzpomínek, takže...buď opatrná. Jen buď opatrná. Hodně štěstí.

Sensei? Skrytá vesnice...Dešťová a Listová, to znamená, že jsem ninja? V duchu si povzdychla. Takže si vzpomene, jak se bojuje, až po třech dnech...opravdu bude muset být opatrná.
Sbalila všechny své věci zpět do tašky a zadívala se na vesnici dole.
Opatrná...kdoví, co je to za vesnici. A mapa...mapa...
Rychle chňapla po mapě a zadívala se na ni. Malá červená tečka – to bylo místo, kde ji nechali. Její vesnice byla dost daleko, ale Listová ještě dál. Povzdychla si. Na mapě byla vyznačena i tato vesnice, se zelenou ťučkou. Podle vysvětlivky na konci mapy to znamenalo, že je tahle vesnice bezpečná. Někdo si dal práci s tím, že prověřil všechny vesnice? Ichimei se tomu sama podivila, pak jí najednou ale něco vytanulo na mysli.
Nějaká žena a malá holčička, která vrhala shurikeny do stromu. Ta rusovlasá dívenka s hnědýma očima, to musela být ona. Koneckonců, věděla, že má červená vlasy a hnědé oči...to si z nějakého důvodu pamatovala. Ale, kdo byla ta žena? Byla vysoká, s plavou hřívou a milým úsměvem. Jenže, ten obraz se rozplinul téměř okamžitě a Ichimei si na něj ani za nic nedokázala vzpomenout.
Achjo, povzdychla si v duchu, tohle bude ještě nadlouho.

Sbalila všechno zpět do batohu a vydala se směrem dolů do vesnice. Cestou si všímala aspektů okolí. Pojmenovávala stromy, nevěděla, proč právě tohle ví a proč něco jiného zase ne. Tak jako tak, byla tím tak moc zabraná, že když vešla do vesnice, nechtě vrazila do kohosi na cestě.
„Jaaau!“
„Pr-promiň!“ rychle se omlouvala a sebrala se ze země, aby pomohla tomu někomu sraženému. Náhle se nad nimi ale někdo zasmál a Ichimei překvapeně vzhlédla.
„Ty by ses měl omlouvat, Naruto. Nemáš běhat po ulicích jak splašenej.“
Ichimei si lidi okolo přeměřila pohledem. Ten kluk, kterého srazila, byl přibližně ve stejném věku jako ona, očividně se jmenoval Naruto. Zaškaredila se na něj, Naruto se zaškaredil na ni.
„Proč já, Kakashi-sensei?!“
„Protože je to děvče, z jehož výrazu soudím, že se asi ztratilo.“
Ichimei očima pohlédla na další dva lidi. Vlastně tři. Matně zahlédla černovlasého kluka opodál, ale pohlédla především na šedovlasého muže, který nesl růžovovlasou dívku.
„T-to ano...no, ztratila...“
Náhle zalapala po dechu. Šedovlasý si to uvědomil a pohlédl na ni, ona ale šokovaně zírala na jeho čelenku.
„Nejste vy...ninjové? Z Listové vesnice?“
„Jo! Jsme a a já jsem budoucím Hokage, dattebayo!“ vložil se do toho okamžitě blonďák.
„Hokage..Hokage! No jasně! Já...musím mluvit s vaším Hokage!“
„Eh?“ Naruto na ni podezřívavě pohlédl. Zatvářila se obsolutně zmateně. Šedovlasý si povzdychl.
„K naší Hokage?“
„Hokage je ona?“ podivila se Ichimei. Naruto se zatvářil ještě víc pohoršeně. „No..ano, musím s ní mluvit. Vlastně jí musím něco předat.“
„Předat?“ Kakashi zbystřil. „Co?“
„Nevím. Nesmím to otevřít. Je to dopis.“
„Ach tak...no, můžeš jít s námi.“ Zatvářil se přívětivě, a Naruto ještě víc pohoršeně. Pak se v jeho výrazu něco změnilo, když pohlédl na růžovovlasou kunoichi a odkráčel za černovlasým mladíkem opodál.
„Opravdu? Děkuju! Já jsem taky ninja! Akorát si na to nevzpomínám.“
Teď už vypadal překvapeně i Kakashi. Co to ta holka blábolí? A co tak nadšeným hlasem?
„Naruto, Sasuke! Pojďte!“ zavolal na dva mladíky opodál. Ichimei se na ně usmála.
„Ahoj! Já jsem Ichimei!“
„Uzumaki Naruto, budoucí Hokage!“ představil se jí okamžitě blonďák. Černovlasý chvíli jakoby uvažoval, jestli mu za to stojí odpovídat.
„Uchiha Sasuke.“
„Já jsem Hatake Kakashi,“ obrátil se na dívku šedovlasý. Rusovláska se zadívala na dívku v jeho náručí.
„A ona? Jak se jmenuje?“
Všichni tři značně pomlkli – i když se to dalo soudit jen z výrazů Naruta a Kakashiho – a zahleděli se na Ichimei, jakoby řekla něco nevhodného.
„Tohle je Sakura.“
„Tohle byla Sakura,“ opravil Kakashiho černovlasý.
„B-byla? Ona...“
Chvili byli všichni ticho.
„Ano, zemřela.“
Zarazila se.
„Co je tohle dneska za den! Potkávám samé mrtvé lidi a -“
Narutovo vzteklé „Připadám ti jako mrtvý?!“ ale zaniklo v jejím následovném výkřiku, když se poprvé pozorně zahleděla na Sasukeho.
„Ty! Ty přece -“ zarazila se a prohlédla si ho znovu. Pak si oddechla, a přehlížela i fakt, že na ni všichni koukají jako na blázna.
„Už jsem se bála, že vidím duchy.“
„Duchy? He?“ Naruto na ni koukal modrýma očima naprosto nechápavě.
„No, další mrtvý, koho jsem viděla, byl...eee...Sasukemu! Byl Sasukemu tak podobný, že bych řekla, že to musel být jeho bratr! Ale co, plácám hlouposti...“
Ichimei si vůbec nevšimla, jak Sasukeho výraz ztvrdl.
„Můj...bratr?“ I jeho tón se změnil toho si už všimla.
„Řekni mi, co víš o mém bratrovi?“
„Eee? Řekla jsem to jen tak, nevím, kdo to byl! Jen jste si hrozně podobní.“
„Sasuke, klid,“ mírnil černovlasého šedovlasý.
„Jak vypadal?“
„No, jako ty! Akorát měl kruhy pod očima a měl takový divný černý plášť s červenými mraky a – no, byl mrtvý.“
Teď už stáli ztuhlí všichni tři.
„Uchiha Itachi!“ zaprskal vztekle Naruto. Šedovlasý přimhouřil oko a pohlédl na Ichimei. A Sasuke vztekle zaťal pěst.