Dá se osud změnit? IV.

„Co teď? Myslím, že vracet se do tábora nemá cenu, protože spát by bylo moc nebezpečný. Je tu přehustěno nepřáteli. A koneckonců, být na tom mostě dřív určitě neuškodí,“ řekl a v duchu si pomyslel, že stejně v době rozhovoru už má být mrtev...

„Jasně, alespoň si promyslíme plán, jaké očekávat útoky a nějakou strategii a ... protože... kdyby “ zlomil se Ino hlas, ztrápené oči sklopila k zemi a v rámci dobré bezpečnosti si sedla na kámen, kdyby náhodou její klepající se nohy, stejně jako celé tělo, ztratily rovnováhu „je to hodně nebezpečný, možná by bylo lepší vrátit se domů... mám tušení, že tohle … bude konec,“ vydala ze sebe Ino se spoustou přemáhání a zakryla si dlaněmi obličej.
„Ani nevíš, jak moc velkou máš pravdu, aspoň v mém případě..“ reagoval Hisshi s náznakem sarkasmu v hlase a posadil se vedle ní. Úšklebek na jeho plných, krásných rtech vyjadřoval jasnou neohroženost a ironii, ovšem jeho oči, v hluboké noci ještě černější než normálně, zářily upřímností a smutkem.

„Víš, trochu jsem uvažovala,“ promluvila znenadání Ino, „v ninja světě zemřou dennodenně tisíce neviných lidí, ninjů, dětí... ztratí se a pohřešuje další tisíc. Nikdo o nich neví. Nikdy je nikdo už neuvidí. Jejich blízcí... žádné poslední rozloučení, prostě je najednou všechno pryč. Celé roky budovaný život, najednou zmízí. Chvilku je budou hledat, ale pak, po pár zbytečných pokusech a dalších tisících mrtvých, to vzdají. Všichni zapomenou... Já... kdykoliv se směju, kdekoliv jinde umírají lidé. Teď může klidně bejt po Konoze, všichni mrtví.. A my jsme tady, nic nevíme. Svět je hrozně neinformován. A kdybychom teď umřeli my, nejdřív by nás Tsunade-sama proklínala, že jsme pomalí a neposíláme průběžné informace, pak by jí došlo, že se nám zřejmě něco stalo a vyhlásila by pátrání. A pak... konec,“ Ininy oči slzely, myšlenky na to, že by odešla, navždy, bez rozloučení ji sžíraly a trápily. I Sakura, věčná rivalka, by jí chyběla. Strašně moc.
„A taky, všechny řešený problémy, nesmyslný hádky jsou oproti tomuto nic...“ blonďatá kunoichi už nemohla zadržovat slzy.
„V klidu. Sama jsi to řekla, život je zlej, ale přesně tohle tě dělá člověkem,“ objal Hisshi Ino kolem ramen, „když zemřeme, budeme dva z nekonečna, komu se to stalo. To je osud. Ale třeba jednou, až si lidi uvědomí vlastní blbost, nastane mír.“
„Možná... třeba... snad,“ pousmála se Ino. Hisshi k ní pomalu natáhl ruku a opatrně jí usušil slzy. Pak se jí zadíval do pomněnkově modrých, stále ještě od pláče trochu červených, očí.
Ino se nechala spalovat jeho pohledem, ohromená natolik, že málem zapomněla dýchat a kdyby stála, podlomila by se jí kolena. Ohromená jeho krásou a dokonalostí I když byl jeho obličej smutný, tak přesto byl nehezčí, který kdy viděla. I v té tmě se jí zdálo, že z jeho pohledu se dá vyčíst víc než jen smutek. Jako by viděla... něhu, touhu ochraňovat? Pravdou bylo, že se v jeho blízkosti cítila v bezpečí tak jak nikdy. Že ať se k sobě ze začátku chovali jakkoliv, milovala ho. Celkem dost... Možná dokonce víc než kohokoliv jiného.
Hisshi nevěděl, co dělat. V podobné situaci nikdy nebyl. I když i on věděl, že Ino miluje. A pak ji znenadání políbil. Ino, trošku překvapená, zavřela oči a objala ho kolem krku. Hisshi, ze svého chování a nutkání úplně vyjeven, objal Ino kolem pasu.
Takhle tam seděli na kameni, rty spojené, celkem dlouho. Pro ně oba to ale byla jen chvilinka, chtěli, aby to nikdy neskončilo. Najednou se Hisshi odtáhl.
„Já.. tě miluju, fakt moc. A vždy budu,“ řekl smutně s pohledem směřujícím k zemi.
„Já tebe taky... A co ten smutek v hlase? To je to tak špatný?“ zeptala se Ino, když si všimla jeho smutného tónu.
„Není to tím, že je to špatný. Jde o to, že už mi zbývají necelé dva dny života.“ Odpověděl ztrápeně, tentokrát se ale nebál o sebe, o svůj život. Bál se o NÍ, o JEJÍ život. Bál se toho, že až odejde, nikdy JI neuvidí.
„Jak jako dva dny?“ Ino byla zmatená.
„Možná i míň... třeba už jen hodinu. Je to můj osud,“ ušklíbl se neuvěřitelně ironicky. Pak Ino znovu políbil, dřív než stihla cokoliv říct. Na jejích rtech ucítil slanou pachuť, od slz. Slyšel její zrychlený tlukot srdce.
'Sakra, proč? Nevěřím na osud, nenechám ho zemřít. A když už, zemřu s ním,' přemýšlela blondýnka v duchu.
„Pozor!“ Zakřičel najednou Hisshi a strhl Ino k zemi. Z oblohy padaly tisíce jehel. Hisshi sám nevěděl, jak si jich všiml. Ale lehl si na Ino a kryl ji vlastním tělem, smířený s vlastním osudem. Zemřít pro někoho přece stojí za to. Kunoichi křičela, ale nemohla nic dělat.
A najednou, jehly dopadly. Jehly ostré jako břitva, možná víc. Stejně jejich ostrost byla natolik velká, aby zabila. Ino se konečně dostala zpod Hisshihho těla, naprosto nezraněná. S potoky slz tekoucími z modrých očích plných beznaděje si klekla vedle černovlasého a i když věděla, že je to nemožné, snažila se ho uzdravit. Ruce od krve, ovšem né své, ale Hisshiho se jí klepaly, přesto se nevzdávala.
„Přes- ..taň, víš..., že to.. nemá cenu,“ s námahou promluvil Hisshi a vykašlal krev, „uteč! Nikdy... nezapomenu, lásk-...“ poslední slovo se ztratilo v neznámu, jeho ruka držící tu Ininu s dutým zvukem dopadla do kaluže. Hisshi naposledy vydechl.
„Néé..!! Proč?“ křičela Ino a léčila dál, v záchvatu beznaděje a smutku. Na útěk ani nepomyslela.
„Kua, vy vrazi nebo kde jste kdo! Zabijte mě taky, dělejte!!“ křičela dál. Pak se postavila, podívala se do nebe a čekala na další příval deště. Jehlového deště...Čekala na smrt.
Neznámí útočníci si dali říct. Déšť jehel se znovu spustil...
'Aspoň znova uvidím Hisshiho... už navždy,' stihla si ještě pomyslet Ino, než ji jehly zasáhly. Dopadla na zem, s obličejem Hisshiho před očima.
A tak tam ležela dvě mrtvá těla. Kdo ví, zda-li je někdy někdo našel, zda jestli se oni dva vůbec potkali. V nebi, v pekle... někde snad...