Hyuuga Kyoudai I.

1. Narozeniny

„Nezumi! Kde sakra jsi, říkal jsem ti, že nemáš vycházet z domu!“
„Hiashi-sama! Promiňte, už se to víckrát nestane.“
„O tom pochybuji… Jdi se najíst, ve svém pokoji máš oběd.“
„Děkuji.“ drobná vyhublá dívka v bílém triku, černých kraťasech a s obvazem na levém předloktí se podívala ještě jednou na muže s přísnou tváří, pak sklopila pohled a rychlým krokem odešla. Vešla do budovy, která byla sídlem jednoho z nejvznešenějších klanů v Konoze – klanu Hyuuga. Prošla hlavní chodbou až na konec a vpravo odsunula dveře. Otevřel se jí pohled do malé místnosti. Vlevo u zdi ležely pečlivě ustlané deky a na druhé straně byla malá skříňka, ve které měla Nezumi uložené své oblečení. Vešla dovnitř a všimla si, že vedle postele leží tácek s jejím obědem, který tvořily dva kousky suchého chleba a jablko. Vedle byla ještě postavená sklenice vody. Nebylo to moc, ale byla na to zvyklá. Sedla si na deku a pomalu se pustila do jídla. Když dojedla, zvedla hlavu a smutně se podívala z okýnka, které bylo naproti dveřím. Jak zvedla hlavu, odhrnuly se jí z čela temně černé vlasy a odkryly pečeť na jejím čele. Ponižující pečeť ptáka v kleci, kvůli které vedlejší rodina nenáviděla hlavní.
Najednou se ozvalo zaklepání a dřív, než stačila říct „Dále“, se rozletěly dveře a dovnitř vpadl chlapec s dlouhými, tmavě hnědými vlasy. Rychle za sebou zavřel, opřel se rukama o kolena a zhluboka oddechoval. Bylo vidět, že běžel celou cestu sem.
„Neji, co tady děláš?“ zeptala se překvapeně Nezumi. „Když tě tady najdou, budeš mít problémy.“
„Chci se ti omluvit. Kvůli tomu, že jsem tě přemluvil jít se mnou ven si hrát, tak jsi dostala vynadáno. Bál jsem se, aby tě nechtěl nějak potrestat. Nevím, jestli bys další týden bez jídla vydržela.“ Neji na ní starostlivě pohlédl. „Přinesl jsem ti nějaké sušenky a ovoce. Chceš si dát teď nebo si je schováš?“
„Asi si je schovám na později, teď jsem dojedla.“ usmála se na něj Nezumi a Neji jí podal tašku s jídlem. „Díky.“ řekla a schovala tašku do skříňky.
„Zítra máš narozeniny, že jo?“ zeptal se Neji a šibalsky se usmál. „Musím pro tebe vymyslet nějaký dárek.“
„Nemusíš mi nic dávat. Mně stačí to, že si pamatuješ, kdy mám vůbec narozeniny.“
„Jak bych na to mohl zapomenout. Vždyť zítra to bude rok, co se známe. Ještě si pamatuju, jak si sama seděla na houpačce a potichu sis zpívala.“
„Přišel jsi za mnou a ptal ses mě, kdo jsem. Byl jsi první člověk, co se ode mě neodvracel a zajímal se o mě. Byl jsi první člověk, který si o mně nemyslel, že jsem divná jenom proto, že mám na rozdíl od ostatních členů Hyuuga klanu zelené oči!“ řekla se slzami v očích. Poslední slova skoro křičela. Neji na ní trochu překvapeně pohlédnul, pak si kleknul k Nezumi na zem a obejmul ji.
„Mně nezáleží na tom, jestli máš Byakugan nebo ne. To, že předpokládají, že ho kvůli barvě svých očí nebudeš mít, neznamená, že by se k tobě měli chovat takhle. Pro mě je důležité, jaká jsi, ne jaké máš schopnosti.“ řekl.
„Děkuju…“ šeptla Nezumi a opětovala Nejimu objetí.
Druhý den ráno se Nezumi probudila s úsměvem. První myšlenka, která jí prolétla hlavou, byla: „Dneska mám narozeniny! Už je mi 8 let!“. Se zívnutím se protáhla a šla se převléknout. Oblékla si tílko, které mělo stejně zářivě zelenou barvu jako její oči a její oblíbenou černou sukni. Bosky vyběhla ze svého pokoje směrem k hlavním dveřím domu. Tam si natáhla své černé botky a vyběhla ven. Obloha byla bez jediného mráčku, ranní sluníčko příjemně hřálo do tváří a na stromech vyzpěvovali ptáci. Nezumi se pořádně nadechla chladného čerstvého vzduchu a rozeběhla se směrem k malému háji kousek za domem. Bylo to místo, kde byla šťastná, kde se cítila volná. Ráda lezla po stromech a z vrcholků pak pozorovala, co se děje kolem.
Zahnula za roh a už před sebou viděla okrajové stromy háječku. Najednou však uslyšela, že někdo běží za ní. Zastavila a ohlédla se. Byl to jeden z členů hlavní rodiny. Neznala ho osobně, pouze od vidění. Prudce před ní zastavil, chytil ji za zápěstí a někam ji vlekl.
„Co to… Kam mě to vedete?!“ dožadovala se vysvětlení. Když muž stále mlčel, začala se vzpírat a křičet, ať ji pustí.
„Nekřič, stejně ti nikdo nepomůže.“ řekl chladným hlasem. Nezumi ztichla. Uvědomila si, že má pravdu. Nikoho neměla. Její matka Keiko zemřela, když jí byl jeden rok. Nikdy jí nikdo nevysvětlil, jak zemřela. Prý se jí to netýká. Dva roky na to zemřel i její otec Hizashi. Položil svůj život pro vesnici a pro svého bratra. Toto jí aspoň řekl Hiashi, onen zmíněný bratr jejího otce.
Když se probrala ze svého zamyšlení, všimla si, že jsou v nějakém sklepení. Už tu nebyl ten krásný svěží vzduch, ale smrdělo to tu zatuchlinou. Došli k nějaké kobce. Tam už čekal další muž. Otevřel mříže a vpustil je tak dovnitř. Muž, který ji sem dovedl, ji dotáhnul dovnitř a pak k protější zdi. Nezumi vůbec nevěděla, co se děje. Už jen cítila, jak její hubená zápěstí obejmula kovová pouta připoutaná ke stěně cely.
„Prosím, řekněte mi, co se…“ úder do zátylku ji umlčel. V bezvědomí se sesunula na špinavou zem.