Žena dvou bratrů - klan Uchiha: A teď velím já!! Kapitola 1.

POZOR!! Šílená a velmi návyková spoluautorovka by Kaze19 a Ivanescence.
ZNAČKA: Když Shikiho (Itachiho...!!) miluješ není co řešit!!
POPIS: Návrat ztracené dcery, příchod mrtvých a dědické právo.

Nervózně postávala před branou Konohy. Bylo tomu již patnáct let, co utekla s tím kterého milovala. Uklidnila se dlouhým nádechem a výdechem, načež pokračovala v cestě.
„Koho hledáte slečno?“ zeptal se s neskrývaným zájmem Kotetsu.
„Neviděli jsme se už?“ zjišťoval Izumo.
Pohled ji utkvěl na skále hokagů
„Chtěla bych mluvit s hokage-sama,“ odpověděla nepříliš jistým hlasem.
„A co od ní potřebujete?“ pokračoval v rozhovoru Kotetsu.
Izumo opět nevrle opakoval otázku.
„Do toho vám nic není.“ Odbyla ho stroze.
„Dobře, pokud tak moc chcete k hokage-sama já vás tam odvedu.“ Navrhl konečné řešení Kotetsu.
„Odkud ji znám? Kde jsem ji jen viděl?“ opakoval si neustále sám pro sebe. Izumo.

V kanceláři hokage

Po odbytí všech formalit a odchodu Kotetsua začala Tsunade křížový výslech.
„Kdo jsi a co tě přivádí až jsem?“ zeptala se né zrovna přátelským tónem, jenž v ní vyvolávala přeškrtnutá čelenka Listové, které si prve nevšimla.
„Jmenuji se Nara Uchiha Shinai a díky mnoha skutečnostem, které způsobili to, že je můj manžel po smrti, není důvod, abych se do této vesnice nevrátila. I když si nejsem jistá, že má osoba zde bude vítána a nečekám, že mne tu přijmete s otevřenou náručí.“
Tsunade nestačila zírat.
V tom okamžiku, bez jakéhokoliv varování vtrhl dovnitř Shikamarův tým, který i přes veškerou Shikikamarovu snahu tropil velký povyk.
„Tak jsme tady hokage-sama přesně jak jste poručila.“
Shinai si v této chvíli ani neuvědomila, že se jedná o jejího bratra… dokud Tsunade opět nepromluvila.
„Tady máš všechny podrobnosti k misi.“ Podala mu svitek s detaily.
Když si bral svitek, tak mu pohled padl na neznámou ženu.
„Ty jsi Shikamaru, že?“ ujišťovala se Shinai.
„Odkud znáš mé jméno?“ divil se Shikamaru.
„Je to sice dlouhá doba co jsem tě viděla naposledy, ale jméno svého bratra, snad ještě vím.“ Pronesla klidným hlasem.
„Na co si hraješ? Má sestra je mrtvá a nikomu nedovolím špinit její památku.“ Řekl ochranitelsky Shikamaru.
A aby toho nebylo málo, tak do se kanceláře, bez zaklepání přiřítil Izumo s výkřikem:
„Shinai, ty žiješ!“
„To je otrava ty jsi se vůbec nezměnil.“
„Já jsem vždycky tušil, že by tě nezabil.“
Vrhla na něj vražedný pohled alá Uchiha a nejen ze zlosti, stesku, nepochopení omdlela.

O hodinu později

Probouzela se v prosluněném nemocničním pokoji. Párkrát zamrkala než se jí ustálil pohled. „Tak ses uráčila vzbudit?“ slyšela říkat svého otce.
Začala vnímat postavy kolem sebe.
Yoshino vstoupila klidně do pokoje, ale uvnitř ní se odehrával boj. Na jednu stranu byla ráda, že je Shinai v pořádku a že jí má konečně u sebe, ale na druhou stranu jí nedokázala odpustit její útěk.
Dlouho potlačované city se draly na povrch.
„Jak sis mohla dovolit utéct z vesnice s někým takovým. Na akademii jsi byla jedna z nejlepších. Měla si tolik možností a ty jsi je zahodila. A pro koho? Pro zrádce vesnice a celého klanu…“
„Vůbec nic nechápeš! Vždyť ty Itachiho vůbec neznáš. Je úplně jiný…“ obhajovala Itachiho Shinai.
„Jaký může být člověk, který spáchal takové zločiny?“ řekla Yoshino.
„Do toho ti nic není. Je to můj život. Můžeš si křičet, jak chceš, ale já ho miluji a nikdy nepřestanu.“ Hájila se Shinai.
„Zapomeneš na něj a najdeš si někoho lepšího a pamatuj si, že nikdy nedovolím, aby se to dítě narodilo.“
Mužské osazenstvo vytřeštilo oči.
„Uvědomuješ si co říkáš?!“ vložil se do hádky Shikaku.
Nevrle se po manželovi podívala a s bouchnutím dveří, odešla.
„Můžete mi někdo laskavě vysvětlit, co se to tu děje?“ Zeptal se Shikamaru.
Tak se Shinai dala do vyprávění.

Před šestnácti lety…

Prošli jsme testem s rolničkou a následovala naše první společná mise. S Izumou jsem skvěle vycházela, ale s Itachim jsme se prakticky už od akademie nesnášeli. Nebýt mého zranění při naši první a zároveň poslední, nikdy bych si nepřiznala, že se mi líbí. I přes to jak mě děsila představa, že bych se měla přidat k zástupu jeho obdivovatelek, jsem všechno co mě na něm dříve štvalo, ale jak se o mě bál, tak jsem ho začala milovat.
Ale když jsem se vrátila z nemocnice bylo všechno jinak. Itachiho přijali k ANBU, Izumu přeložili a já jsem si těsně před zkouškami musela zvykat na nový tým, s kterým jsem si, ale nikdy nerozuměla.
I tak jsme zůstali přáteli. Izumo se na rozdíl ode mě s novým týmem sehrál, dokonce natolik, že začal vynechávat naše pravidelné schůzky. Netrvalo dlouho a veškerá pouta mezi námi se vytratily. Nakonec jsme zůstaly sami dva.
A to bylo rozhodující, sblížili jsem se a mezi námi to začali jiskřit a zamilovali se do sebe.