Poslední z rodu ocasatých 1

Žila svůj život jako nelítostný zabiják po boku svého otce ... pak do jejího života vstoupil přítel a její minulost začala dávat smysl...

kdo je? čím je? a zůstane navždy takovou, jakou ji vychovali?

povídka o tom, jak to také mohlo a může být aneb každý příběh má mnoho konců i začátků ...záleží na osudu

seznamte se s Akari..

Konečně vyřčená otázka

Stála ve stínu pootevřených, velkých, dřevěných dveří a poslouchala dění před ní. Stál tam kruhový stůl, okolo nějž sedělo devět mužů a jedna žena ve stejných černých pláštích s červenými mraky. Jeden z nich právě odsunul židli a postavil se.
„Nuže,“ začal vysoký zrzavý muž, očividně mezi osobami s největší autoritou. „Přivítejme mezi námi nového člena naší organizace. Jistě jste o něm už slyšeli. Jmenuje se Uchiha Itachi a přijal jsem ho dnes do našich služeb i přes jeho nízký věk. Ten samozřejmě dohání svou vrozenou schopností.“
Zatímco zrzavý muž mluvil, hubený, černovlasý, asi třináctiletý mladík, se také zvednul ze své židle a na důkaz mužových slov zasvítil do šera pokoje svýma temně červenýma očima.
„Nesouhlasím s tím, Peine!“ zaznělo slizce u stolu s nápadně protáhnutým každým es, které bylo mužem použito.
„Orochimaru?“ zvedl obočí oslovený vůdce. „Myslel jsem, že ty s tím budeš mít ty nejmenší problémy. Přeci jenom pochází ze stejné vesnice, každá její zkáza je ti blízká a tento mladík se zasloužil o vymření jednoho z nejdůležitějších klanů v Konoze.“
„To mne samozřejmě těší, nicméně si nejsme jisti, z jakého důvodu to provedl. Mohl by to samé provést v našich řadách. Nechci tu říct, že se nedokážeme ubránit, ale je příliš mladý, aby byl schopen pochopit náš cíl,“ argumentoval bledý, černovlasý muž, tolik podobný hadu.
Ostatní účastníci jen tiše sledovali rozpravu těch dvou a nového budoucího druha jako členové poroty.
„Když už mluvíš o jeho mládí, nechtěj abych zmínil tvou dceru, která je stejně stará a která si navzdory mému varování stále dělá, co chce,“ opáčil Pein a zamračil se směrem ke dveřím. V odpověď mu odtud zasvítil pár žlutých kočičích očí se svislými zorničkami.
„Akari! Zmiz!“ práskl rozkaz od Orochimara a oči zmizely i se záplavou dlouhých rusých vlasů.
„Je to má dcera. Musí se nacházet tam, kde jsem já. Není jiná možnost,“ zněl nesmlouvavě Orochimaru.
„Ale také se účastní našich misí a je neoficiálně považována za člena Akatsuki. Proto nemáš právo se dožadovat staršího člena! Navíc, ty svého partnera máš, tudíž se nemáš čeho obávat. Sasori zatím nemá žádné námitky,“ neoblomně stál na svém Pein a posledně jmenovaný se zkoumavě podíval do tváře svého hadího partnera.
Pein a Orochimaru se mezitím měřili se pohledy a napětí mezi nimi by se dalo krájet.
„Ty jsi Vůdce, ty rozhodni! Ale můj názor znáš!“ nakonec pohodil hlavou Orochimaru a posadil se zpět na své místo.
„Dobrá. Abyste neřekli, že nerespektuji váš názor, můžeme hlasovat. Kdo je pro přijetí Uchihy do Akatsuki?“ vznesl návrh Pein.
Šest rukou se zvedlo, čtyři zůstaly dole včetně té jeho a Itachiho, který hlasování sledoval s očividnou nelibostí.
„Je to šest ku třem, jelikož jsem se zdržel hlasování. Uchiho Itachi. Jsi oficiálně přijat do naší organizace. Tvůj nový partner, Hoshigaki Kisame, ti vysvětlí zdejší řád, ubytuje tě a pak dojdeš do mé pracovny a já tě informuji o tvé práci. Je vše jasné?“
Itachi v odpověď kývnul a odebral se za velkým žraločím mužem pryč ze dveří. Ostatní se také začali pomalu zvedat po jejich vzoru až poslední u stolu zbyl jen Orochimaru a Sasori.
„Vím, o co ti jde!“ přimhouřil oči červenovlasý muž s mladistvým vzhledem. „Viděl jsem tvůj pohled, když se tu Itachi objevil. Máš s ním jiný plán. Proto nechceš, aby se stal členem.“
„Nevím o čem mluvíš, příteli,“ úlisně se usmál bledý muž a zvedl se také. „Teď mne omluv, musím uštědřit Akari pár výchovných rad.“
Sasori ho sledoval, dokud nezmizel mezi dveřmi, poté vytáhl svitek papíru se štětcem a své poznatky si pečlivě zapsal.

Zelenooká dívka seděla na střešní římse velkého domu a útlýma nohama kývala ve vzduchu. Vítr jí pročesával dlouhé vlasy barvy krvelačného ohně, ale nedbala toho. Byla ztracena ve svém uvažování. Ten kluk byl zajímavý. Nikdy nikoho takového neviděla a ten jeho pohled byl tak svazující, plný lhostejnosti a přesto ještě tak živý.
„Měla bys příště poslechnout Peinovy rady a neplést se tam, kam nemáš nebo tě potrestá a sama víš, jaký dokáže být nelítostný,“ ozvalo se za ní a na rameno jí dopadla ruka ještě o pár odstínů bledší než byla ta její.
„Myslíš, že dokáže být stejný jako ty, otče?“ opověděla a ironický výraz k její jemné tváři vůbec neseděl.
„Snažím se být milý, drahá Akari, zkus mi oplácet stejnou mincí,“ zasyčel sladce Orochimaru a nehty se do jejího ramene lehce zaryly.
Sykla a hodila po něm co nejhranější úsměv.
„No vidíš, že to jde. Začínáš se mi čím dál víc podobat, drahá dcero,“ zasmál se a krutě se na ní podíval.
Odvrátila zrak znovu do dálky.
„Co je to s tebou poslední dobou? Od tvé mise jsi jako vyměněná,“ pátral po odpovědi Ororchimaru.
„Nechci o tom mluvit,“ odsekla, přiložila dva prsty k ústům a zmizela v oblaku kouře.

Později odpoledne prošla temnou chodbou a zaklepala na poslední dveře na konci. Nic se neozvalo, tak dveře pootevřela.
„Smím dál, strýčku Sasori?“ zeptala se váhavě.
„Akari? Jistě, pojď dál,“ vytrhla ho od konstrukce nové loutky, ale její návštěva pro něj byla vždy milá. „Ale kolikrát jsem ti říkal, abys mne už neoslovovala strýčku? Za chvíli budeš právoplatně jedna z nás a nesluší se to,“ jemně ji pokáral.
„Nemůžu si pomoct, zvyk od malička,“ usmála se a zezadu ho objala. Stisknul jí ruce na své hrudi. Byla poslední, pro kterou si ještě nechával své skoro mrtvé city. Od chvíle, kdy ji jako pětileté děvčátko v noci Orochimaru přinesl v náručí až do teď, kdy už pomalu dospívala.
„Je Orochimaru můj pravý otec?“ tiše se ozvala jako by mu četla myšlenky. Zarazil se.
„Proč se ptáš? Máš snad pochybnosti?“ vzal jí za ruce a posadil si ji naproti sobě na postel. Seděla tam s očima sklopenýma a očividně ji něco už delší čas trápilo.
„Spíš mám pádné argumenty, proto, že jeho dcera nejsem,“ začala si nervózně hrát s prsty.
„Jaké?“ nakrčil obočí Sasori.
„Tak třeba si nejsme vůbec podobní. On má vlasy černé jak nejhlubší noc, kdežto mé jsou spíše podobné tvým. On je bledý od narození, kdežto já jenom z toho důvodu, že mne pořád drží v šeru a přitom tak zbožňuji světlo. Navíc, stále více je podobný těm svým hadům, kdežto já mám k nim vyložený odpor. Naše oči jsou si sice podobné, ale také sis už asi všiml mé nové schopnosti a pak vypadají jako kočičí a ne hadí. A pak je tu ještě jedna věc,“ mluvila a nakonec zaryla prsty do kolen.
Sasori trpělivě vyčkával a čím dál víc se mračil.
„Když jsem se vrátila ze své poslední mise zpět sem, nikdo jste tu ještě nebyl. Rozhodla jsem se tedy něco pojíst a pak si jít odpočinout. V kuchyni jsem zjistila, že už tam žádné zásoby nejsou, zašla jsem tedy do sklepa pro čerstvé potraviny. Sešla jsem po schodech dolů a ačkoliv tu nikdo nebyl, z jednoho kouta se ozýval nějaký zvuk. Zvědavá jsem došla až do rohu, kde jsem našla dveře, které jsem tu nikdy nezahlédla. Otevřela jsem je, ale neměla jsem to dělat,“ zradil ji hlas a na chvíli přestala. Pak se oklepala a odhodlaně pokračovala dál ve vyprávění.
„Uprostřed místnosti byl dlouhý stůl a na něm ležel připoutaný starý hubený muž. Měl jizvy po celém těle a sípavě dýchal. Když zjistil, že s ním je někdo v místnosti, otevřel své uslzené oči a zoufale je na mne upřel. Prosil mne abych mu pomohla, ale nemohla jsem se hnout z místa a jen jsem na něj zírala. Jsem zabiják a nedělá mi to potíže, ale mým posláním je zabíjet tiše a rychle. Tenhle způsob mučení a týrání mne ochromil a já po dlouhé době opět pocítila lítost. Než jsem však mu stačila dát ránu z milosti, nahoře skříply panty a někdo se vrátil. Tiše jsem se dostala ze sklepa pryč a o svém zážitku pomlčela. Strávila jsem pak celý den číháním na toho, komu ta laboratoř patří a slíbila si, že toto tolerovat nebudu. Dočkala jsem se až pozdě v noci....nebyl to nikdo jiný než....Orochimaru...“ došeptala konec svého zážitku.
Na třesoucí se ruce dopadly dvě slzy. Naposledy zaťala ruce v pěst, povolila, otřela si tvář, zvedla hlavu a do očí se jí vrátila stará tvrdost.
„Řekni mi pravdu, Sasori,“ propalovala ho zeleným pohledem. „Je to můj otec?“
Ten dlouho seděl mlčky a přemýšlel. Nebyl si jistý, že se do toho má plést. Nebyla to jeho věc a Orochimaru byl jeho týmový partner, ať se choval, jak chtěl. Na druhou stranu, Akari by měla vědět pravdu o svém původu.
„Možná by sis o tom měla spíše popovídat s Orochimarem,“ zkusil opatrně.
„Já se ptám tebe!“ zavrčela Akari. Věděla, kam to povede. Rozhodl se, že jestli něco ví, neřekne jí to a zná jeho neústupnou povahu.
„Zkus schovat svoji cholerickou povahu a pochop mě. Je to věc jenom čistě mezi vámi,“ snažil se jí domluvit, ale to už na něj pohlížely dvě hrozivé žluté oči s čárkami místo zorniček.
„Co kdybys ty zkusil pochopit mě?!“ prudce se zvedla a hněv z ní přetékal plnými doušky. „Mám právo vědět, kdo jsem a Orochimaru je zrovna ten, kdo mi to neřekne! Myslela jsem, že jsi na mé straně!“ obvinila ho.
„Nejsem na ničí straně, to víš!“ docházela trpělivost i jemu. „A přestaň se chovat jako uraženej fracek!“
„Jistě! To jsem si mohla myslet!“ syčela a nehty se jí samy od sebe začaly prodlužovat do dlouhých drápů.
Sasori si toho všiml a u žaludku pocítil něco, o čem už dlouho nevěděl. Neidentifikovatelný strach.
Už se děje to, o čem kdysi Orochimaru mluvil? Začíná poznávat svou sílu? Nechtěl to teď zjišťovat.
„Takže nic mi neřekneš?“ sledovala ho vražedně.
„Je mi líto,“ potvrdil ji tvrdým pohledem.
„Díky za pomoc, strýčku!“ hodila ironický škleb a spěšně rozrazila dveře. Zůstaly na nich dlouhé šrámy. Sasori chvíli sledoval poškozené dveře, pak znovu vytáhl svůj svitek a vše si zapsal.