Dokud dýchám... //4.část//

„Ach…“ vydechne Mikoto a sesune se ještě níž. Zčervená jak růže a zadívá se do země. Já povytáhnu obočí a zpříma koukám na kluka, který se procpe skrze holky. Blonďaté vlasy mu trčí do všech stran, modré oči svítí jak žárovky a bílé zuby doplňují mírně pootevřené rty v krátkém úsměvu.
„Mikoto!!“ Jmenovaná vyskočí, narovná se jak pravítko a vystrašeně vyhrkne.
„Hai Fugaku-san?“
Pootočím hlavu, abych mírně uskočila, protože vedle mě stojí kluk s očima tak chladnýma, že se jich leknu.
„S kým se to bavíš?“ změří si mě pohledem a založí si ruce na prsa. Havraní vlasy se mu nespokojeně rozletí kolem hlavy a přivře ty děsivý, černý oči na uzoučkou škvírku.
„To.. to je Kushina Uzumaki. Neboj se Fugaku-san, jen jsme se bavili o nedůležitých věcech a…“ nenechá jí ani domluvit.
„Pokud já vím nejsi tu od toho, aby ses bavila! Máš bojovat, aby ses stala chuninem a nedělala ostudu našemu klanu! To kvůli tobě jsme na zkouškách už po třetí!“ zasyčí zostra.
„Hele nechceš se uklidnit?“ vložím se do rozhovoru.
„Ty se do toho nepleť! Nemáš na to právo! A ty, Mikoto začni makat… nikdy ses neměla narodit jako Uchiha!“ dodá a nakvašeně odejde.
„Fíha… ten má ale vyřídilku!“ kývnu uznale.
„Ba ne… má pravdu! Jsem k ničemu…“ pípne Mikoto a sveze se na lavičku.
„Kdo to vůbec je?“ pozvednu obočí.
„Můj vzdálený bratranec. Je synem vedoucího klanu a… ty zkoušky by udělal levou zadní, Minato-chan taky ale… já jim to kazím! Nikdy se neprobojuju do druhého kola! Jsem slabá.. a dělám svému jménu ostudu!“ vyhrkne roztřeseně a brada se jí chvěje. O chviličku později se k tomu připojí i tichoučké vzlyky.
„Ale no tak! Nemůžeš být tak špatná! Tomu nevěřím!“ zavrtím hlavou.
„Ale ano!“ nesouhlasí.
„Proč brečíš Mikoto?“ užasle zvednu hlavu. Ten blonďák, co po něm Mikoto se svatostí pokukovala stojí přímo nad námi a trochu opovržlivě se na ní kouká.
„O.. Minato-san já.. já… nic, neboj!“ rychle si otře slzy a pokusí se o úsměv. Naneštěstí zůstane pouze u toho pokusu.
„Chm…“ ušklíbne se Minato a podívá se na mě. Pozvednu obočí.
„Co tu dělá to děcko?“ prohodí na mou adresu. Vyskočím jak pérko, strčím ho na zem a popadnu za tričko.
„Komu tady říkáš děcko? Je mi 11!! A jsem mnohem lepší než ty! Myslíš si, že když si všichni myslí že jsi polobůh či co, že ti padnu k nohám? Ani náhodou frajere!!“ křičím nabroušeně. Jen na mě vyděšeně hledí, neschopen slova.
„Kushino!!! Nedělej tady tyátr a pojď už!“ Popadne mě Neychi za tričko a táhne pryč.
„S tebou jsem ještě neskončila!!“ křiknu za tím machírkem, vykroutím se Neychimu a zdrhnu mezi lidmi pryč. Aspoň nějaká výhoda je v mém malém vzrůstu. Všude se vejdu!
„Kushino!! Kushino okamžitě se vrať!“ slyším za sebou ale nehodlám se ani otočit, natož vrátit. Proběhnu přeplněným náměstíčkem, několika uličkami a zakotvím u fontány uprostřed nějakého prostranství.
„Baka!“ prohodím k sobě a dřepnu na okraj. Krouživými pohyby jezdím po vodní hladině, tiše pozoruji kruhy co se tak tvoří a zamyšleně vlním hlavou.
„Co tu děláš?“ otočím hlavu, připravena spustit lavinu nadávek ale osoba stojící opodál mě jaksi vykolejí.
„Ty… jak, že se to jmenuješ… e… jo Fugaku, co ty tu děláš?“ vyhrknu.
„To je jednoduché, já tu bydlím ale zajímalo by mě proč sedíš u fontány na našem pozemku!“ zamračí se podezřívavě.
„Vašem pozemku?“ teď se pro změnu tvářím podezřívavě já.
„Ano!“ odpoví krátce a pohodí hlavou k bráně kousek odtud. I když je ke mně zády přečtu nápis UCHIHA i tak. Mírně se začervenám, bez jediného slova se zvednu, u něj prohodím promiň a pokračuju v cestě.
„Mě to nevadí… pokud teda nevadí tobě, že tu budu taky… chodím sem přemýšlet!“ řekne a posadí se na okraj. Já nadšeně přikývnu a sednu si kousek dál.
„Víš no… nepřehnal jsem to trochu s Mikoto?“ poškrábe se ve vlasech.
„No.. byla z toho trošku mimo…“ odpovím po pravdě.
„Já.. nechtěl jsem bejt na ní takovej ale.. no… myslím, že kdyby se nejmenovala Uchiha měla by všechno jednoduší! Jenže,… všichni jsou na svoje jméno hrdí a tak jí její otec nedovolí aby s tím, že bude ninja přestala. I když… myslím si, že ví že na to nemá. Není to tak, že bych jí to nepřál, nebo tak ale ona… nemá ráda hádky, nesnáší krev a nezabila by ani mouchu! Můj otec se s jejím domluvil, že až udělá zkoušky může s tím přestat. Ještě se totiž nestalo, aby byl nějaký člen našeho klanu něco míň než chunin.“ Dokončí svůj proslov a já jen nevěřícně mrkám.
„Páni… to je… jak to říct?... drsný! Našim by se, asi spíš ulevilo kdybych s tím chtěla přestat. Chudák Mikoto. Vůbec se na ninju nehodí! Vypadá jako porcelánová panenka. Podle mého by chtěla být lepší ale… asi jí to nejde!“ doplním ho. On přikývne a dlouze se zadívá do nebe.
„Kolik ti vlastně je? Neber to osobně ale připadáš mi docela malá na tyhle zkoušky!“ řekne opatrně.
„11!“ brouknu.
„Tak to jsi asi dost dobrá, když už jsi tady co?“ kývne uznale. Tahle se na mě ještě nikdo nedíval. On mě nebere jako malou holku ale jako unikát.
„Kolik je tobě?“ vyzvídám a naberu si trochu vody do dlaně.
„14…. Viděl jsem jak si vylítla na Minata… to bylo dobrý!“ pousměje se. Zatím jsem ho ještě neviděla že by se byť jen pousmál. Ale vypadá hezky!
„Jo… podle mě je to blbec! Nechápu co na něm ty holky viděj! Zas tak krásnej teda není! A navíc mi příjde, že nic nebere vážně a chová se jak kdyby všechno uměl!“ vyhodnotím ho.
„Ty jsi snad vědma! Tohle přesně je Minato Namikaze!“ usměje se Fugaku.
„Docela vás, tebe a Mikoto lituju! Bejt s tímhle v týmu… asi bych ho zabila! Stačilo mi aby promluvil dvě věty a už jsem se neudržela!“ ušklíbnu se.
„No… myslím že ty to taky nemáš jednoduchý. Koukal jsem na toho kluka co tě odved… sensei?“
„Ne.. bratr.“
„Jméno?“
„Pitomec!“
„??“
„Neychi Uzumaki! Pak mám ještě jednoho bratra, Neychiho dvojče, Teychiho ale ten je teda mnohem lepší! Sice se se mnou nebaví ale je to takovej pohodář, věčně zabranej sám do sebe a aspoň mě seštve jako druhej bratříček! Naším senseiem je Ichira, hrozná kravka, blonďatá, cukrová, prsatá a prostě příšerná!“ vysypu to na něj tak, že jen kýve. Pak se pousměje.
„Co je?“ nechápu.
„Jsi taková… já nevím! Jiná… Většina holek chce většinou bejt blond a prsatá. S holkama jsem se nikdy nebavil, všechny mi přišli stejný. Namyšlený husičky co se staraj jen o make-up a podobný blbosti. Ale.. s tebou se mi povídá dobře. Jsi takový tornádo!“ usměje se.
„No jo… to jsem já!“ ušklíbnu se.
„Měli by jsme jít… zkoušky za chvilku začnou…!“ řekne a zvedne se.
„Proč si sem vlastně šel?“ vyzvídám, zatímco si oprašuju zadek.
„No.. nesnáším když musim jak pako stát před vchodem a čekat až se všichni nacpou dovnitř!“ pokrčí rameny.
„To se mi nikdy nestalo… vždycky jsem totiž byla první!“ ušklíbnu se a za společného smíchu se vydáme zpět…