Kde končí svět II. 2.kapitola

V minulém díle:

Sakura s Narutem na tom byli podobně. Podařilo se jim taky vypařit a teď sedí u svého měsíčního jezírka.
„Co si myslíš o těch ninjích v Mlžné?“ zeptala se Sakura po několik polibcích. Naruto se zamračil.
„Nechtěl jsem to před ostatními říkat, ale bojím se, že jsou to Akatsuki.“ Sakura souhlaně pokývala hlavou.
„Taky mě to napadlo.Ale nevím, co chtějí.“ řekla bezradně.
„Přece pomstu“, připomněl jí krvavý nápis. Sakura sebou trhla.
„A zatraceně! Teď jenom nezbývá než doufat, že to NEJSOU Akatsuki. Protože kdo je zničil? A komu by se tím pádem chtěli pomstít?“ Naruto se zadívat na měsíc.
„Nám. Nezbývá nám, než počkat do zítřka. Třeba plašíme zbytečně a jou to jen nějací tuctoví ninjoví, kteří chcou postrašit ostatní.“
„Doufejme.“ Přidala se k němu Sakura.
„A mimochodem,“ přitulila se k němu, „Na tu svatbu se moc těším. Ale na bojových oblečeních trvám.“ Naruto se zasmál.
„Taky se těším. A bojové oblečení mi přijde jako výborný nápad. Musíme být originální ne? A otcové jsou tím také nadšení a mámy to už nějak překousnou.“
„Toho se právě bojím“ přiznala Sakura. Oba dva se rozesmáli.
Za tím smíchem se ale skrývala nejistota z dalších dnů.

Kapitola 2.

Nad Konohou pomalu svítalo a nic zvláštního se nedělo. Sasuke seděl v kanceláři, Aiko a Kim trénovali a Naruto se Sakurou se v Rootu připravovali na misi. Danzou na tom byl už velmi špatně.
Sasuke se nudil. Pořád jen papíry a papíry! Že se na tuhle práci nechal vůbec přemluvit. Vykoukl z okna a uviděl jeho sestru a Aiko, jak spolu trénují. Musel se pousmát. Podíval se jiným směrem k bráně. Uviděl tam vzdálené siluety jeho bývalých týmových parťáků. Jak se ti dva změnili. Zato Aiko zůstala pořád stejná. Byla to ta střeštěná holka, do které se kdysi dávno zamiloval.
„Hokage-sama, mám tu pro vás připravené další papíry na podpis.“ ozval se otravný hlas Shizune, který si teď Sasuke přál slyšet ze všeho nejméně.
„No dobře.“ povzdechl si a podepisoval jako divý.

Sakura s Narutem zatím prohledávali zemi Vody a hledali jakékoliv známky o pobytu tajemných ninjů.
„Jsou vůbec ještě tady?“ zeptal se pochybovačně Naruto, když pořád nemohli na nic narazit.
„Já nevím. Ale určitě ještě narazíme na nějaké stopy. Nemohli se přece jen tak vypařit!“ Naruto přikývl a oba se zase zabrali do své práce. Po chvíli uviděli v dálce dým.
„Žeby?“ zeptali se oba dva zaráz a vyrazili vstříc tomu kouři.
„Kde je kouř, tam je oheň. A kde je oheň, tam jsou taky lidé né?“ usmála se Sakura.
„Doufám že máš pravdu.“ zašklebil se Naruto. „Už jsem na cestě docela dlouho a potřebovali by jsem odpočinek.“ Sakura se jen pousmála s dál si myslela své. V dálce se začalo rýsovat něco, co vypadalo jako vesnice.
„Výborně!“ zavýskli oba dva rozběhli se. To, co uviděli, jim ale moc povzbudivé nepřišlo. Vesnice byla v plamenech a kolem se válili mrtvá těla. Naruto se Sakurou se na sebe podívali a začali se dívat, jestli by někomu nemohli pomoci nebo popřípadě uhasit ten oheň. Nebylo už ale, komu pomoci. Kolem se váleli jen samé mrtvoly. Došli ke středu vesnice a tam uviděli šibenici, na které viseli rozpáraní muži. Sakura klesla na kolena a začala kašlat, protože se jí z toho chtělo zvracet. Naruto jí vzal do náruče a odnesl do jednoho domu, který na rozdíl od ostatních nevydal tak strašně. Napustil vodu a začal Sakuře omývat obličej. Té se brzy začalo dělat lépe.
„Díky.“ zamumlala Sakura a otřela si obličej. Najednou se zarazila.
„Slyšíš to taky?“
„Co bych měl slyšet?“
„No.. ten pláč.“ řekl zmateně Sakura a šla do vedlejšího pokoje. Bylo slyšet, jak nadzvedla peřiny a pak výkřik a hlasitá pláč. Naruto se lekl a utíkal za Sakurou. Ta seděla na posteli a snažila se utišit asi osmiletou holčičku, která plakala a celá se chvěla.
„Odneseme jí do Konohy. Pak se jí zeptáme, kdo to udělal.“ řekla otřeseně Sakura. „Tady už stejně nikomu nepomůžem.“ Naruto přikývl, vzal holčičku na záda a vyšli z domu. Zarazil je nápis, kterého si předtím nevšimli.
„Pomsta bude naše.“ přečetla Sakura. „Zase oni.“ Oba dva se na sebe podívali.
„Toho kdo to udělal, bych nejraději rozdrtil!“ vykřikl Naruto.
„Drtit můžeš pak.“ odpověděla mu Sakura. „Teď musíme odvést tu holčičku.“ Oba si povzdechli a vydali se na cestu. Holčička pomalu přestala plakat a pohodlně se opřela o Naruto záda.

„Konečně!“ vydechl šťastně Sasuke a podepsal poslední papír.
„Shizune!“ zavolal na svoji pomocnici. Ta přiběhla, než bys řekl švec.
„Přejete si něco, Hokage-sama?“
„Ano. Ty papíry můžete odnést. Všechny už jsou buď podepsané, nebo vyhozené.“ řekl Sasuke a ukázal na přeplněný koš. „A teď už bych si rád vzal volno a šel za Aiko.“
„Samozdřejmě. Odpověděla Shizune. „Už je v čekárně.“ Nedořekl a po Sasuskem už nebylo ani památky. Pousmála se pro sebe.
„Ach, ti zamilovaní.

„Aiko!“
„Sasuke!“ Ti dva se výtali jako by se neviděli přinejmenším patnáct let.
„Nezajdem na večeři?“ zeptal se Sasuke.
„Ráda.“ odpověděla Aiko a chytla se Sasukeho za ruku.
„Aiko, Sasuke!“ uslyšeli známý hlas. Do místnosti se vřítili Sakura a Naruto, který držel v náručí malou holčičku.
„Co se děje?“ zeptal se Sasuke s pohledem upřeným na ni.
„Další vesnice byla zničena a byl tam zase ten nápis. Jediný, kdo přežil, je tahle malá holčička.“ Sasuke se zamračil.
„To bych rád, věděl, kdo to dělá!“
„Můžeme se jí pak zeptat. Teď ji ale odnesem k nám domů a necháme ji, ať se vzpamatuje.“ rozhodl Naruto.