No future -II- Nami-chan

„Minato… růžovou nebo béžovou?“
„Jakou chceš…“
„A bílý, vyšívaný ubrusy nebo hnědo-béžový nevyšívaný?“
„Jak chceš…“
„Minato..“
„Jaký chceš!“
„Ach jo…“
Odtrhnu se od okna a vyskočím na střechu. Minato sice nevypadal moc nadšeně když na něj Naoko mluvila, ale přesto je mi tak nějak divně. Tiše a hlavně nenápadně přeskáču pár střech a dopadnu na zem. Přede mnou se rozprostírá nevelký, holý palouk. Vydám se přes kraťoučkou trávu ke kameni až úplně na konci. Chvilku jen tiše koukám na jména vyryta do plochy, pak je přejedu prsty a nakonec dlouze vzdychnu.
„Aki-sama kde to jsme? Líbí se mi tu! A Baxí taky! Asi jí udělám domeček… smím?“ otočím hlavu a nepřítomný pohled k Nami běhající kolem.
„Můžeš Nami… jen se neušpiň!“ odpovím a jen sleduji jak si opatrně přidřepla na zem a začala s králíkem jako by chodit.
„Zkusím ti najít pana králíka Baxí! Děkuji Nami-chan!“ Nami mění hlasy a dělá že mluví i za králíka.
„Ake.. proč jsi mě pozorovala v kanceláři?“ ozve se za námi.
„Jen…. Jsem se chtěla podívat co děláš..“ odpovím Minatovi opřenému o strom.
„O… Aki-sama kdo to je?“ zvedne se Nami a i s králíkem přiběhne ke mně a nejistě se za mě schová.
„To je Minato Uchiha Nami… hokage Listové!“ odpovím.
„Ha…Hai!“ kývne Nami a odběhne kousek pryč ke kameni, kde si zase začne hrát.
„Kdo to je?“ optá se Minato a přijde až ke mně.
„Namiko Katashi… moje týmová partnerka!“ vysvětlím.
„Páni nějaká malá ne?“ zavrtí hlavou Minato.
„Chm.. je jí 16. Když byla malá její otec zbyl její matku. A pak Nami začal urážet a nadávat jí. Ponižovat a tak. Stala se z ní schizofrenička. Nakonec zavraždila celou svojí rodinu a zůstala ve stádiu pěti let. Sice se chová jako pětiletá ale přesto normální! Když jí někdo urazí nebo naštve ozve se, jak říká, její druhá dospělá polovička. Začne mluvit k sobě a můžu tě ujistit že když je v tomhle stádiu je téměř nezastavitelná. V tom případě odcházím i já. Je schopna zabít každého na koho její druhé já ukáže. A to může být třeba někdo kdo se na ní jen špatně podíval.“ Objasním a vzhlédnu k Minatovi. Nevěřícně kouká ne tu malou, naivní holčičku hrající si s králíčkem.
„Aki-sama… můžeme se s Baxi projít po lese?“ vyhrkne najednou a zvedne se.
„Jistě Nami… ale za chvilku se vraťte.. budeme muset jít!“ Nami kývne a odběhne do lesa.
„Proč ti říká Aki-sama?“ promluví Minato když její blonďaté kudrlinky zmizí v keřích.
„Myslí si že jsem její sestra Aki. Ona si totiž pamatuje všechno před tím než všechny zabila. Takže si myslí že Aki ještě žije. Je to docela výhoda… jsem jediná koho poslechne.Ale… je zvláštní, že i její druhé já si to myslí…“ Vysvětlím.
„Nechceš jít třeba ke mně do kanceláře? Začíná být vážně zima… a hele.. začal padat sníh!“ usměje se Minato a ukáže na vločku která mi přistane na nose. Chvilku na ní jen tiše koukám a pak zvednu hlavu k nebesům. Šedé mraky se linou celou plochou, občas se sem tam mihne záblesk mléčné až namodralé barvy a opravdu. K zemi se snáší stovky,… ne tisíce malých, bílých vloček. Tiše dopadají na zpustlé okolí, jako by chtěli tu ponurou barvu podzimu zakrýt bílou peřinou.
„Brrr…“ otřepe se Minato a začne si foukat na dlaně. Zvednu holou ruku, ze které se mi sveze rukáv a natáhnu jí k nebi. V husté závěji mi na dlaň, loket, rameno, zápěstí,… zkrátka na celou paži dopadají v nepravidelných intervalech maličké krůpěje. Plna očekávání na ně hledím,… ale… nic se neděje. Zesmutněle svěsím hlavu k zemi a nechám ruku volně spadnou vedle svého boku.
„Ake co je?“ nechápe Minato. „Jsi v pořádku? Nebolí tě něco?“
„Nebolí tě něco… řekni Minato, může kámen něco bolet? Může strom něco cítit? Může mi být zima? Ne… jsem jako mrtvá. Znecitlivělá, ochromená… bez citů, emocí či citu pro věci. Podívej, je ti zima… moje tělo necítí ani vítr, ani chlad…. Ani tvůj dech necítím!“ Zavřu oči a nechám si přes obličej spadnout pár vlasů.
„Ale Ake..“ zvednu obličej. Minato stojí přede mnou a drží mě za ruce.
„Vidíš? Ani to že se mě dotýkáš necítím! Jsem loutka! Když jí upadne ruka přiděláš ji, když se jí zlomí noha uděláš novou,… když s ní hodíš o zem, nic necítí…“ uhne pohledem.
„Ale… vždyť tvoje tělo je… a ty jsi..“ začne ale já ho přeruším.
„Ne Minato… nesnaž se mě litovat! Sama jsem se už smířila s tím, že se to stalo. Vlastně začala jsem se brát jako výhodu! Jsem skoro nezranitelná!... Vzpomínáš?“ otočím se k náhrobku. „Tady jsme se naposledy viděli! Taky padal sníh. Už je to dávno…“ pousměju se.
„Jo… dost věcí se změnilo! Ty ses změnila… jsi teď taková, chladná!“ poznamená on.
„Hm…Ty ses taky změnil. Dokázal ses vypracovat až na hokage. I když… vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Vždycky jsem věděla, že se jím jednou staneš!“ usměju se.
„Vážně? To jsem byl tak vážnej i před deseti lety?“ uškubne se.
„Ne… před deseti lety jsi byl jen frajírek co se chtěl předvádět!“ usměju se sladce. Minato nahodí takový zvláštní výraz. Nevím jestli se zlobí nebo ne.
„To byl vtip! I když… na začátku když jsem tě poznala jsem tě vážně nemohla ani vystát!“ zahihňám se.
„Skvělý!“ poznamená suše. „A co teď?“ zvedne ke mně oči.
„Aki-sama!! Aki-sama!! Jdou sem… jdou sem lidi z vesnice!!“ Nami přilítne celá uřícená a kousek přede mnou zakopne a spadne na zem.
„Nami!“ vykřiknu a doběhnu k ní. Je v pořádku jen se jí ztěžka dýchá. Vezmu ji na záda a otočím se k Minatovi.
„Ještě jsi mi neodpověděla!“ řekne.
„Já se ještě vrátím! Neboj se!“ usměju se. Pak vyskočím na blízký strom a rozeběhnu se pryč.

„Hokage-sama! Dobrý den!“
„O..oh Kazuki rád vás zase vidím!“