Odchod: Kapitola čtvrtá - Osudná prohra. Půjdeš s námi!

Náhled minulé kapitoly:
„Dobře,“ přikývl pouze a podal Deidarovi peníze, které blonďáček uschoval na místo do kapsy, kde se ještě před chvílí nacházel přívěšek. Na to se otočil a zamířil pryč z mísnosti, zadní části nějakého baru. Prošel lokálem a vyšel ven, kde se zatsavil a zadíval se na hvězdy. Ačkoliv se tomu po tolik týdnů bránil, cítil stále větší samotu. Se sklopenou hlavou zamířil k ubytovně, kde právě přebýval.
K tomuto: Děj je o pár dní později (mno, řekněme, že to bylo od místa Deidarova pobytu docela daleko, takže se tam tři Akatsuki ploužili dost dlouho, zatímco to Deidara rychle proletěl xD), taky navazuje na část v manze číslo 359, při jednom boji (odmítám spoilerovat xD)
Upozornění: Přímá řeč v uvozovkách, myšlenky kurzívou, poznámky autora tlustě, a v závorkách samozřejmě :)

Měl zato, že by se mohl maskovat jako opravdový umělec. Proto už několik dní, které uplynuly od vraždy syna feudálního vládce, trávil většinu času v jedné z budov na hlavní ulici města, ve které vytrvale plácal sochy z hlíny. Přitom byl myšlenkami ale někde úplně jinde.
Tohle je úděsná nuda! Mám chuť to tu vyhodit do vzduchu, pomyslel si sklesle, když si šel umýt ruce. Blížilo se k poledni, akže zamířil do jednoho z menších podniků, kde si objednal kopu rýže.
Bože, co je to dneska za den? Vždyť jsme si i objednal jídlo, které nemám zrovna rád...Vyhlédl oknem ven, kde se na modrém nebi stahovaly tmavé mraky, a na zem se pomalu začaly snášet kapky deště.
Dovnitř vběhl nějaký mladý pár s dalším mužem a něco si rychle povídali. Postřehl, že mají ninja čelenky, takže strnul právě, když si hůlkami nabíral další sousto.
„Je to jisté?“
„Ano. Museli to být oni. Počkáme ještě chvíli teď by to bylo příliš nápadné.“
„Takže jsou tři.“
„Akatsuki...mise se nám komplikuje.“
„Ano,“ promluvila dívka s chuuninskou vestou na zádech.
Nemluví o mě...oddechl si v duchu a rychle dojedl rýži, kterou měl na stole. Ale...Akatsuki? O těch už jsem slyšel, přesto...co tu dělají?

Když vyšel ven a rychle proběhl deštěm zpátky do budovy, kde pomalu schla jeho nejnovější socha, zarazil se uprostřed kroku.
To je nějak moc náhod najednou, bylo první, co si pomyslel. Proti němu stála trojice mužů v černých pláštích s červenými mraky.
Opravdu moc náhod najednou.
„Akatsuki?“ zeptal se přímým hlasem. Zdálo se, že to modrého ninju s velkým zabaleným mečem a červnovlasého překvapilo, ta koule ale na sobě nedala nic znát.
To má být ninja? Měl by teda dost shodit, pomyslel si Deidara s úšklebkem, teda, aby se alespoň pohl.
„Co tu ksakru děláte?“ obořil se na ně a zamračil se. „Vodprejskněte, já se tu snažím dělat umění!“
Jako první, okamžitě zareagovala ona koule, která měla opravdu hrubý hlas.
„Proč mi má být přidělen tenhle spratek...?“
Přidělen?!
„Odvahu má, to se musí uznat, ale u nás nevydrží ani pět minut.“
Tak moment...u nich? Jako u Akatsuki? Ale co -
„Vůdcův rozkaz,“ podotkl černovlasý. „Jeho schopnosti by nám mohly být užitečné.“
Tak a dost!
„Vy mě znáte?“ pozorně si je přeměřoval očima. „Co jste zač?“
Chvíli mlčeli, nakonec promluvil ten nejvyšší z nich, stojící vprostřed. „Víme, že pomáháš vzbouřencům v okolních zemích jako terorista používající ničivé expolze.“
Vypadá jak ryba...jestlipak by z něj bylo dobré sushi?
„Čeho si tím myslíš, že dosáhneš, teď, když jsi opustil svou vesnici?“
Deidara se vytrhl z myšlenek na sushi (hej, nebojte, neChoujijoví xD).
„Čeho? Ničeho se nesnažím dosáhnout. Lidé si mě najímají, abych vyhazoval věci do vzduchu a já jen plním jejich příkazy.“ Ušklíbl se. „Spolu se svými výtvory.“
Koule nepatrně zarachotila, když se hla na naleštěné podlaze. „Výtvory?“
Deidara místo odpovědi roztáhl dlaň, uvnitř které sídlil jílový pavouček. „Hleďte! Tohle je vásledek kombinující vysoce detailní ruční práci a dvourozmernou deformaci. Toto je skutečné umění! A to je teprve začátek. Ačkoliv vypadá pouze jako model, mé umění žije, dýchá! A dokonce vybuchuje!“ basnil nadšeně Deidara. „A v tom okamžiku vytváří vizi velikosti, která mě inspiruje k mým dalším výtvorům!“ (ehm...to je z mangy, já bych takovou směisici slov asi nevymyslela xD)
„V ten výbušný okamžik se zjeví jediný důvod, proč chci být skutečný umělec! Protože umění je výbuch!“
S tím klukem se určitě nesnesu, usoudil okamžitě Sasori. „To bylo trapný,“ obeznámil ho. Deidara se zamračil.
S tím bych v týmu nebyl nikdy, pomyslel si naštvaně.
„Už jsi skončil?“ ptal se Kisame, který vypadal kapku unaveně.
„Dobrá...“ černovlasý sklopil hlavu a zavřel oči, „To by stačilo...budu s ním bojovat.“
Když znovu vzhlédl, hleděl na blonďatého umělce jasně rudýma očima.
Co to má s očima? „Chceš bojovat?“ otázal se Deidara.
„Pokud vyhraji, přidíš se k Akatsuki.“
Deidara se na okamžik zarazil.
No a? S nimi neprohraju!
„Nikdy...nepodceňujte moje umění!“ zajel jednou rukou do brašny s jílem u pasu, v druhé už drčel další jílovou potvůrku. Tu hodil, zatímco druhou rukou vymodeloval v rychlosti stonožku a pustil ji pod dřevo.
Itachi uskočil ke zdi, za ním ona jílová potvůrka. Když Deidara udělal pečeť, jistá část domu vzápětí vybuchla. Z kouře se vynořil Itachi a postavil se naproti. Vzápětí překvapeně pohlédl dolů, odkud se vynořila ona schovaná stonožka.
Skončils!! „To je vše, co dokážeš?“ prohlásil opovržlivě Deidara.
Itachi se ale usmál. „Měl by ses lépe podívat na sebe.“
Svět okolo se nepatrně zavlnil, a vzápětí Deidara zjistil, že je sám omotaný svým výbušným výtvorem, právě ve chvíli, kdy se Itachiho chystal odpálit. Pokud se vůbec pokoušel skrýt naprosté překvapení a ohromený výraz, nedařilo se mu to.
„To bylo těsný,“ prohlásil Kisame, „ještě chvíli a z umělce by se stal sebevrah.“
„Říkal jsem ti, že u nás nevydrží dlouho,“ prohlásil Sasori.
„Genjutsu?!“ pochopil Deidara „Kdy...“
„Hnedka od začátku,“ prohlásil Kisame, „v ten okamžik, kdy jsi se podíval do Itachiho očí, tě chytil do své iluze.“
Vzápětí se svět znovu zavlnil a rozzářil tak, že Deidara musel před ostrým světelm zavřít oči. Když je znovu otevřel, byla před ním díra ve zdi od jeho první výbušniny, a za ní stojící Itachi. Deidaru ten pohled na okamžik naprosto vyvedl z míry.
Tohle je...skutečné umění...vzápětí se zarazil ve vlastních myšlenkách. Pche! Jak mě může něco takového tak spoutat. Taková ubohost! Odmítám...odmítám to nazývat uměním!!
Itachi se na něj pozorně zahleděl, načeh pronesl jedinou větu:
„Prohrál jsi.“ (Tak, skoro od začátku to bylo podle jednoho dílu mangy, kde byla ukázána Deidarova minulost...možná někteří četli Ti, kdo četli taky poznají, kde se manga kříží s mými výmysly xD Nicméně, odsud už zase pokračuju jen já ve...svém umění xD)

Naštvaně popadl svůj batoh a vyrail ven z pokoje.
Co mi vlastně brání v tom, abych jim uletěl? Dumal, když vycházel ze dveří, před kterými trpělivě čekali. Vlastně, jen dva z nich byli trpěliví.
No jasně...moje čest, povzdychl si, když byl vzápětí nucen uskočit před rychle se mýhajícím kusem kovu.
„Sakra, co to děláte?!“ zvolal na všechny tři pobouřeně. Itachi s Kisamem se otočili na Sasoriho, zpod jehož pláště trčel kovový ocas, připomínající škorpiónův.
„Nenechávej nás už čekat, skrčku,“ zavrčel na něj.
„Sasori,“ promluvil na něj Kisame.
„Ne,“ zavrčel ještě hlubším hlasem. „Nehodlám na něj už vícekrát čekat.“
„Mám dojem, že budu spíš čekat já,“ prohlásil Deidara, když si všiml, jak pomalu se Sasori sune.
„Protože takhle se dostaneme ven z města za hodně dlouhou dobu.“
Itachi postřehl rychle se mihnoucí kovový ocas stejně jako Deidara, který znovu rychle uhnul z jeho dosahu.
„Snaží se tě vyprovokovat, Sasori.“
„A očividně se přitom dobře baví,“ poznamenal Kisame, když si všiml, že se Deidara vítězolavně šklebí.
Tak fajn, ale to, že jdu s nimi neznamená, že jednoho z nich při té cestě nemůžu přivést k šílenství, hm!