New generace 58 - Mrcho!

„No… to že jediná věc jak tě zachránit… jak tě udržet při životě… byla že z tebe tvůj otec udělal to co je on sám. Loutku Ake! Právě se tvé tělo mění od konců rukou a nohou na dřevo! To je ještě dokonalejší než jsem čekala… po této změně bude tvoje tělo tak dokonalé a téměř nezranitelné že budu nejsilnější ninja na světě!!“ objasní. Všechno se se mnou zatočí.
„Cože?“

„To už fakt není možný!! Jste se dneska všichni zbláznili?? Nejdřív naši, pak Minato a pak tohle!!! Už toho mam dost!! Já už na tohle nemam!!
Je mi 15 sakra!! Sakra, Sakra, …. SAKRA!!!! Co jsem komu sakra udělala?? Nesnáším tenhle svět!!! Vlezte mi už všichni na záda!!“ než stihnu doječet to co jsem chtěla přistane mi se známým plesknutím na tváři Orohimina ruka.
„Nech si ten hysterák na někoho koho zajímá!! Sakra chovej se trochu normálně! Jsi shinobi! My nikdy na venek neukazujeme jací jsme! A kord ne ty! Chceš být akatsuki?? Copak tohle je znak akatsuki?? Vždyť by se ti každej vysmál!! Pamatuj si jednu věc! V tohle světě nesmíš nikomu věřit!! Hraješ jen sama za sebe!!“ zaprská mi do obličeje. Já jen mírně mrkající koukám na její ruku ještě pořád výhružně vztyčenu ve vzduchu.
„Díky!“ řeknu tiše.
„E?“ nechápe.
„Díky za to že jsi mi pomohla… teď ale budu dělat to co chci já!“ řeknu a narovnám se. Vytáhnu svitek a vyvolám Kaie. Z jeho paže vytáhnu katanu a postavím se před ní.
„Co to děláš?? Vyhrkne.
„To co jsme ty sama naučila! Bránit sama sebe!“ řeknu tvrdě a připadám si jako bych přes všechny ty události přehodila nějakou černou, neprodyšnou látkou. Je mi to všechno jedno. Jako by najednou všechno to co tak strašně bolí šlo mimo mě. Orohime se na mě trochu poděšeně podívá.
„Takže… hádám že se nevzdáváš?“ prohodí.
„Ne! O něco jako život se má bojovat… naši by s tím souhlasili!“ řeknu tiše. Vezmu katanu, pevně jí stisknu a rozeběhnu se dopředu. Hime vytáhne kunai a postaví se do obrané pozice. Neudělám žádný ostrý výpad, žádný fígl… prostě se napřáhnu a co nejtvrdší ranou švihnu břitvou. Ozve se rána kovů a jakési odfouknutí Orohime. Rychle meč zvednu a s otočkou znovu zaútočím. Opět se střetneme ale tentokrát nevnímám nic okolo a rovnou začnu střílet jednu ránu za druhou. Orohime začne nejistě couvat a já zase sebevědomě postupovat vpřed. Za chvilku už je Orohime namáčklá na zdi a jen stěží stíhá uhýbat. Na obličeji, rukách a vlastně celém tělu se jí začínají obrovskou rychlostí množit šrámy a moje katana se začíná zbarvovat krví. Jeden prudký výpad a Orohimino čelo zdobí nový šrám. Usykne bolestí a s nadějí po mě vysekne kunaie. Ozve se zapraskání, my obě se zastavíme a pak už jen slyším tupou ránu. Zapíchnu zrak do země kde se povaluje kus dřeva. Zvednu oči k rameni kde ještě před chvíli byla moje ruka. Teď mám jen v rameni černou díru. Už ani nekoukám vyjeveně, už ani nebrečím… je to tak jak řekla… za chvilku je ze mě loutka!
„A…Ake…“ pípne Orohime. „I když mě zabiješ… Já… já se vrátím! Jednou… jednou se ještě potkáme! Můj otec mi říkal že…z obyčejného ninji uděláš pravého a silného shinobiho tak..tak že mu způsobíš nepředstavitelnou bolest! Ne jen fyzickou… ale i psychickou! Ber to tak že jsem ti pomohla k nalezení tvého pravého já! Ber to tak že teď máš tělo kterému nic nevadí! Které necítí bolest, chlad…. Věk!! Ber to tak že budeš navždy mladá! Nemusíš mi děkovat!“ pousměje se. Na chvilku zavřu pevně oči protože se mi do nic derou slzy. Musím se kousnout do rtu abych potlačila vzlyky jenž mi vystupují odněkud ze žaludku. V té ruce co mi ještě zbyla ruce sevřu katanu a opět se zaměřím na ní.
„Sbohem v pekle…. Mrcho!“ vykřiknu a prudce jí vrazím katanu na místo kde tuším srdce. Řev, pláč, praskání dřeva a různé další zvuky ostře prořízne bolestiplný výkřik. Její žluté oko mě sleduje a pomalu se začíná zakalovat a slábnout. Její pevný stisk kterým mi svírala ruku s katanou taky slábne. Z úst jí vychází takové podivné chrčení a po třesoucí se bradě stéká proužek rudé, skoro černé krve.
„A…Ake..“ zopakuje moje jméno a roztřese se po celém těle. Rozklepaná kolena se podlomí a ona se zaduněním dopadne na zem. Sehnu se k ní a kleknu si vedle.
„Co jsi vůbec zač?“ vykoktám a spolknu pár slz.
„Podívej.. se na dno své duše! Vidíš? Jsi stejná jako já! Jsi…. Silná….“ Zašeptá a zavře oko. Poslední nádech, poslední zachrčení… povolí stisk a její ruka se sveze vedle nehybného těla.
Je konec.
„Ne Orohime… já nejsem jako ty! Nikdy nebudu!... jsem lepší!“ plivnu na ní a zvednu se. Ze země seberu svou ruku a s trochou trpělivosti jí přidělám zpět. Pohlédnu kolem. Kolem mě se všude válí kusy zdí, dlažebních kostek a louže krve. I moje nedávno čistě bílá nemocniční košile je poseta cákanci krve. Stejně tak i moje tvář, ruce… Z ruky mi vypadne katana a já jako omámená vyskočím na jednu z budov. Skáču z jedné střechy na druhou, vítr mi čechrá vlasy… nevím kam běžím… proč to dělám… ale musím!

Doběhnu až k bráně. Na zemi leží někdo. S kamennou tváří ho otočím. Musím se kousnout do jazyka abych nevykřikla. Na zemi leží totiž Leilin otec, pan Izumo Kamizuki. Radši se hned zvednu a s rukou na ústech vyběhnu před bránu do konožských lesů. Běžím, nevnímá křoví, stromy, kořeny, louže…
„Ake!“ prudce se zastavím až po de mnou zakřupe půda.
„P..Peine?“ zírám na něj jak vyoraná myš.
„Já… no… slyšeli jsme co se stalo a tak jsem…“ řekne ale hlas se mu ztiší a přestane. Už to nevydržím. Látka zakrývající mé city, emoce a bolest se zvedne a mě vyhrknou do očí slzy.
„Peine on… oni… oni…“ koktám ale nejsem schopná cokoliv říct. Nakonec se mu vrhnu kolem krku a zabořím obličej do jeho pláště. Moje ruce se pevně chytí měkké látky a já si na okamžik připadám v bezpečí.

„Ake… neplač! Musíš to vydržet!“ říká konejšivě a nejistě mě hladí po hlavě.
„Když já nemůžu! Nevím co mám dělat!!“ křičím a křečovitě se ho držím.
„Já… no… víš… mám jeden návrh!“ řekne a chytí mě za ramena.