Důvod žití...

Proč žít něco, jenž nemá žádný smysl?
Ploužíme se tímto dlouhým a krutým životem bez, jediného důvodu, nemajíce nejmenší potuchy, proč tu jsme. Žádný cíl, ani víru… Žádné zdání, ani přání… Jen naději…
Ta prý umírá poslední…
Naděje…
Ale v co? V co, sakra? Proč, proč je tady ta blbá naděje, když stejně k ničemu není? Naděje v nic? Možná tak v to, že jednou budeme mít naději v něco… To je tak... absurdní...
Chtěla bych najít smysl života… Toho skutečného života…
K čemu jsou všechny ty nástrahy, když za nimi nečeká žádné štěstí… Ani ta nejmenší kapička radosti… Naše očekávání jsou vydána na pospas temnu a nicotě…
Nestojím o život plný zla, po kterém jako odměna nepřichází kousek dobra… Není tam vůbec nic…
Jen prázdno…
Svět zničený lidskou povahou…
Já nechci jen hloupou naději…
Chci víru!
Nevoní mi rozvitý květ touhy… Chci trhat trpký chtíč! Nechutná mi sladká lež… Chci hořkou pravdu! Nestojím o něco nemožného, žádám si jen věc ztracenou! Zakopanou tisícem let hluboko pod zemí…
Mít pro co dávat svou duši v risk.
Vědět, že existuje spasení, které až budeme vyčerpaně ležet na bojišti a náš poslední dech bude pomalu odcházet, nám bude dávat novou sílu znovu se zvednout a jít dál, protože máme důvod!
Ať už je jakýkoli, i ten sebemenší!
Pořád je!
A ty zaň budeš bojovat až do konce! Do úplného konce! Znamená pro tebe hodně a teprve až tu nebude on, můžeš s klidem odejít i ty!
Takový svět chci!!!
Ne černý jako temnota, ale ani s růžovými brýlemi na očích…
Chci svět, ve kterém všechno ztratíš, ale pak nad horizontem uvidíš stoupat slunce…
Zemi takovou, kde až budou všichni na pokraji smrti, někdo zvedně ruku s bílým praporkem…


Přeju si svět, ve kterém bude důvod žít!