Poslední slza

„Babička stále řiká, že se vrátí, že se moji rodiče vrátí, ale já.. já jí nevěřím. Vždycky tvrdí, že přijdou... přijdou zpět... zpět domů, ke mně, k babičce... zpátky do Písečný. Přitom jí ale cukají koutky pusy, babička neumí lhát. Pak vždycky nasadí svůj falešnej úsměv a já vím, že má co dělat, aby se nerozbrečela. Ona nevěří tomu, že žijou, stejně jako já...
I když moc chci, věřit nemůžu. Vždyť přece jsou na misi už tři roky. Jedině, že by obešli svět desetkrát dokola. Ale to by moji rodiče, maminka a tatínek, určitě neudělali. Vím, věřím, spíš upřímně doufám v to, že mě mají radši než cestování. Měli by se vrátit, už jenom kvůli mně... a babičce... a taky všem kamarádům z vesnice, prostě pro všechny ty, který je mají rádi...“ takhle uvažoval malý,osmiletý, červenovlasý kluk, který by správně ani neměl tušit, co je to smrt, stejně jako jeho vrstevníci. Neměl by tušit, co znamená ztratit někoho blízkého, toho nejbližšího... Kluk, který už dávno postrádal dětství, nejlepší roky svého života. Roky v nevědomosti o tom, jak je život krutý, zlý a nespravedlivý.
Ale on to všechno věděl, proto mu z očí stékaly slzy. Slzy plné smutku a bolesti, ovšem né té fyzické, ale psychické... té nejhorší bolesti, která může být. To, že mu slzy nechávaly na jazyku slanou chuť a v krku vyschlo, zahořklo, mu vůbec nevadilo. Spíš naopak, tak se chlapci lépe smutnilo a uvažovalo nad vším možným...

„Třeba mě ale rádi nemají a radši se přestěhovali někam pryč. Třeba mým rodičům celý život překážím... a tak radši utekli. Bez jediného rozloučení, bez čekoholi. Dokonce ani 'sbohem' mi nemohli věnovat. Ale né, to by prostě neudělali, nemohli!!
Byli zabiti na misi, na misi od... Ten pitomej KazeKage... je to všechno jenom jeho chyba. Přísahám na všechno, co mám, že jednou určitě zabiju legendárního třetího KazeKageho Písečné vesnice! A vytvořím si z něj loutku... loutku, která kdysi bývala člověkem. To bude mít za odměnu. Vřele se mu odměním za to, že zrovna MOJE rodiče poslal na misi, kde zemřeli. Moh tam přece poslat kohokoli jinýho... nebo rovnou sám sebe... Nikdo mi nevezme rodiče, aniž by za to zaplatil.. draze zaplatil. A s tou loutkou ze samotnýho třetího, s ní já zabiju úplně všechny na celym světě. Když zabiju všechny, určitě mezi nimi bude i ten, kterej má na svědomí smrt mejch rodičů!“ toto už byly myšlenky dvanáctiletého kluka, i když možná trošku vražedné. Ale tentokrát červenovlásek nebrečel, ale z očí mu sršel vztek. Ano, ani za celé čtyři roky ještě na své rodiče nezapomněl.
Přemýšlel o nich ve den v noci. Přemýšlel o tom, zdali zrovna on byl tím, komu věnovali svou poslední vteřinku života... zdali on byl to poslední, co se jim vybavilo před očima, když umírali... Nebo jestli se vážně odstěhovali někam pryč a už ani nevědí, že mají syna...

O pět let později stál už sedmnáctiletý mladík s bezcitným výrazem v kaluži krve... krve slavného třetího KazeKageho, údajně nejsilnějšího Shinobiho, co se kdy v Písečné narodil. Krev byla všude, na plášti červenovlasého, na jeho zahalené tváři i na loutkách, které celé dílo vykonaly. Mladík zvedl hlavu k černému nočnímu nebi a z plných plic zakřičel: „MAMI, TATI, JEDNOU VÁS POMSTÍM!!!“ Na zem dopadla jediná, obrovská slza, která zároveň byla i tou poslední, jež po jeho tváři tekla... Aby utišil svou bolest, rozhodl se i ze sebe udělat bezcitnou loutku a přidat se k Akatsuki...