Z jiného světa, aneb proč my?! 01

„Ahoj všichni, ještě než vám začnu vyprávět můj příběh musím vám říct jak to bude vypadat! Text napsaný tímto písmem je text z mého deníku. Bude se střídat text z deníku s normálním vyprávěním, tak aby jste nebyli paf až to uvidíte!“

Jmenuji se Monomiya Luchia a je mi třináct let. Bydlím s rodiči v malé vesnici poblíž malého města, mamka pracuje v květinářství na náměstí a taťka jako chemik v místní nemocnici, oba jsou spokojení a já samozřejmě také. Chodím na státní gymnázium, se známkama na tom nejsem nejhůř, ale ani nejlíp. Naštestí je tu má nejlepší kamarádka Sugata Itami, která chodí se mnou do třídy. Jsme kamarádky už od mala, naši rodiče se také kamarádí, jednou jsme spolu byli dokonce na dovolené. To bylo moc bezva.
I když máme jedna druhou tak se cítímu trochu jinak než ostatní, jako bychom sem ani nepařtily, nevím čím to je, vlastně se ani s nikým jiným moc nebavíme. Nedokážu si představit co bych dělala, kdyby se s Itami něco stalo. Chodíme spolu často do lesa a dokonce jsme se každá přihlásila do nějakého bojového sportu. Itami chodí na lukostřelbu, já na Karate a obě na Aikido. Jsme pořád spolu a vždycky si máme co říct, prostě jsme ty nejlepší kamarádky jaký kdy žily.
Každopádně jednou se nám stalo něco, co změnilo náš život od základu!!!

„Luchiooooo!!!!!!!!!!!!!!“ ozvalo se pod schody našeho rodiného domku.
„Joooooooooo už jdu!!“ odpověděla jsem a vyběhla jsem z pokoje.
Byly jsme s Itami domluvené, že půjdeme ven na něco hrát, jako třeba, že si vymýšlíme příběh a při tom ho hrajeme. Myslím, že mě Itami zachránila, neboť mamka byla na cestě do mého pokoje a to znamenalo jediné: Chtěla mi zkontrolovat známky. Vím jistě že by se kvůli té čtyřce z češtiny rozlobila a musela bych zůstat doma.
„Ahoj mami,já jdu ven.“ pozdravila jsem jí a snažila jsem se tvářit normálně.
„Jo tak běž, a nezapomeň, že v šest přijdou rodiče Itami, tak ať v sedm jste tady.“ odpověděla mi s malým usměvem.
Mamka měla krásně oříškově hnědé vlasy a zelené oči a já jsem jí byla podobná asi tak jako kopřiva orchideji. Nechci tím říck, že bych byla škaredá, to ne, ale nebyla jsem v ničem podobná mamce, já mám vlasy barvy ohně a to oranžovočervené, v kombinaci s tmavě modrýma očima to vypadá dost zajímavě.
Seběhla jsem dolů a uviděla jsem Itami jak stojí proti zrcadlu a upravuje svoje neposlušné černé vlasy. Vždycky se hned rozcuchají a odmítají se vrátit zpátky na místo.
Otočila se a řekla: „Já toho mám vážně dost, asi půjdu do hola.“.
Při představě, že Itami nemá vlasy sem se tak rozřechtala, že jsem málem spadla z posledního schodu, i Itami se smála jak šílená, asi jí docvaklo co řekla za blbinu.
„No tak teda jdem, máme přijít už v sedm.!“ vydusila jsem ze sebe v záchvatu smíchu, protože rozesmátá Itami zakopla o taťkovy boty a rozplácla se jak dlouhá tak široká.

Šly jsme do naší hlavní základny, která se nachází asi tak pět minut od baráku, je to malý smrkový lesík a uprostřed je obrovský strom, jehož větve se rozdělují hned u země, a proto se na něj dobře leze. Asi hodinu jsme si povídali o škole a tak různě. Potom nám trvalo další hodinu, než jsme vymyslely co budeme hrát a nakonec nás to stejně moc nebavilo.
„Hele, co kdybychom šli k nám na počítač zahrát si War Craft III. ?“ zeptala jsem se a Itami nadšeně souhlasila.
War Craft je naše oblíbená strategická hra. Můžete si tam vybrat rasu a pak stavět budovy a vylepšovat armádu. Je to vážně dobrá hra a tak jsme se pomalu vydaly k domovu.
„Mám nápad, mohly bochom jít potichu a pak bafnout na naše rodiče, už je čtvrt na sedm, tak už tam budou.“ napadlo Itami a mě se také ten nápad zalíbil.
Pomalu a především potichu jsme se plížily po schodech nahoru až ke dveřím obývacího pokoje. Nejprve jsme uslyšely hlasitý smích mého taťky a potom mamka Itami pronesla: „Dobrá, začněme se tedy zabývat důležitými věcmi. Tak zaprvé, jediný z nás, kdo je tu ninja, jsem já, a proto tak úplně nechápu, jak bychom se bránili, kdyby nás napadli nepřátelé.“.
Chvíli bylo ticho a pak promluvila moje mamka: „Ach, to opravdu nevím, a proto musíme doufat, že se tak nestane, nezapoměň, že v Konoze by byly ve větším nebezpečí.“
„Jo to je pravda. Včera jsem zkontroloval tu přenášecí pečeť, myslím, že na té bílé skále není moc vidět a kdo neví, co to je, tak ji ani nepostřehne.“ ubezpečil ostatní tatínek Itami.
„Dobrá, to bychom tedy měli. Nedáte si někdo čaj?“ zeptala sa opět moje mamka a hovor se stočil na obvyklá témata.
Vyplížily jsme se zase ven a dělaly, že jsme teprve teď přišly. Maminka nás v pokoji pohostila čajem a zase odešla. Chvíli jsme mlčky urkávaly horký čaj a potom se Itami zeptala: „Co to mělo ksakru být? Jaká pečeť? Jaká Konoha? Jaký ninja?!“
„Nevím, ale vím jistě, že mluvili o nás a taky ta bílá skála je možná ten velký kamen, který jsme jednou našli v lesíku na sever od vesnice.“
„Ajo, to je fakt! Luchio, musíme zjistit, co se tu děje, zítra je sobota, tak překecáme rodiče, abychom si mohly udělat celodení pěší výlet a zjistíme, co před námi skrývají.“
„Jo, máš pravdu, musíme to zjistit, už jenom kvůli tomu, že se nás to týká!!“

Je to celkem zvláštní představa, že jsme to byly vlastně my, kdo se tajně vplížily do domu, poslouchaly rodiče a potom si usmyslily, že tomu přijdeme na kloub. Nelituji toho, že jsme to udělaly už z důvodu toho, že kdybychom to neudělaly, tak bych snad do konce života neusnula. Ten večer jsem s tím měla pořádný problém, neustále mi hlavou běhal tan rozhovor, pořád a pořád, dokola, myslela jsem si, že snad zešílím. Přemýšlela jsem, jestli něco skutečně najdeme nebo uvízneme v mrtvém bodě a žádnou tajemnou pečeť neobjevíme, a nebo dokonce jstli o nás rodiče celou dobu věděli a jenom si z nás utahují. Tak či tak, další ráno nás čeká nová zkušenost!

„Jak je to ještě daleko?“ zeptala se už po páté Itami a já jí po páté odpověděla, že nevím, ale nejspíš už jen kousek. Bylo skoro poledne a slunce pěkně hřálo, na obloze nebyl ani jeden mráček. Došly jsme k lesnímu potůčku a na chvíli se zastavily, na Itami bylo vidět, že se každou chvílí zhroutí, ale ani se nedivím, vždyť skoro nic nepila. Po půl hodině chůze jsem konečně spatřila ten bílý kámen, stál na malé mýtince obrostlé jahodníky.
„Jéééé, to je on!“ rozzářila se Itami a obě jsem se rozběhly rychlým klusem k němu.
Podle mapy jsem zjistila, že od našeho domu je to ke kameni asi dvacet minut chůze, ale my jsme "trochu" zabloudily, tak jsme to šly tři hodiny. Hledaly jsem nějakou zvláštnost, co by mohla sloužit jako ta pečeť, ale pořád nic.
Najednou Itami radostně vykřikla, přiběhla jsem k ní a pororně se zadívala na prasklinu, co připomínala zvlášní tvar, podobný slunci se znakem uprostřed.
„Tvůj taťka měl pravdu, kdo neví co hledá, tak si toho nevšimne.“ řekla jsem zamyšleně a dál jsem upřeně pozorovala pečeť.
„Zkusíme se jí dotknou obě naráz, třeba se něco stane.“ řekla jsem po chvíli. Itami moc přesvědčeně nevypadala, takovéhle věci fungují jenom ve filmu, ale nakonec kývla a položila svou ruku na pečeť, já udělala totéž a obě jsme zavřely oči.
Když jsme je otevřely, stály jsme na zelené louce plně barevných květů a vedle nás stál znamý bílý kámen s pečetí. Rozhlédla jsem se po okolí a v dálce jsem zahlédla velikou skálu, v níž byly vytesány obličeje nějakých lidí a pod skálou se rozprostíralo malé město, spíše městečko. Hluboce jsme se nadechly a vydaly se vstříc novým zážitkům.