Akatsuki a Halloweenská debata

Byl 31. říjen. Děti oblečené v maskách pobíhaly od domu k domu a chtěly sladkosti. Všude, kam se člověk podíval, byly dýně nebo jiné Halloweenské dekorace. I Akatsuki měli před svým trochu větším domečkem dekorace, které čítaly dvě pochodně a dýni z obrázkem Kyubiho a znakem Jashina. Někde v dáli právě odbily kostelní hodiny devátou hodinu večerní.
„Zmizte vy malí *cenzura*! I kdybychom něco měli, tak vám stejně nic nedáme!“ řval Hidan po kolednících a zabouchl před nimi dveře. „Ty voe, to je fakt hrozný, tohle už byli čtrnáctý,“ začal si stěžovat, jakmile se objevil v pokoji.
„Hele, Hidane, ber to pozitivně,“ začal Deidara, „tobě nechrstli šlehačku do obličeje.“
„Hm, ale stejně. Copak nemaj ty malý příšery na práci něco jinýho? Co kdyby se šli radši modlit k Jashinovi, než aby otravovali lidi?“
„Víš, Hide,“ začal Pein, „aby jsi mohl uctívat toho, toho.... Jakže se tý věci nadává?“
„Jashin,“ napověděl šéfovi Kakuzu.
„Jo, toho, tak musíš bejt šílenej, krvelačnej sebevrah a to 99,9% lidí neni!“
Hidan dělal, že svého nadřízeného neslyšel a šel se, dnes už popátý, obětovat svému milovanému bohu.
„Tak to byl horor doslova a do písmene,“ ozval se Itachi od televize, ve které právě běžely závěrečné titulky a nepatrně se třásl.
„Aspoň, že je to vymyšlený,“ uklidňoval sám sebe a Itachiho nahlas Kisame.
V tom se v televizi objevil nápis: Natočeno podle skutečné události.
V tom okamžiku vypadl proud, takže reakce Itachiho a Kisameho na skutečnost, že se tento film opravdu stal nebyla známá.
„Co se to sakra děje?“ reagoval Pein na úplnou tmu, „ Ehm, Kakuzu, zaplatil se tento měsíc za elektřinu?“
„Já za ni nezaplatil už sedm let. Při těch cenách..“
„Tak jak to, žen nám ji odpojili až teď? Že by jim to po celou dobu nedošlo, že neplatíme?“
„Ale ne, jim to došlo docela brzo, tak jsem nás připojil nelegálně.“
„Aha, tak to maj asi problémy v elektrárně,“ konstatoval Pein, „nebo nám na to přišli.“
Místnost zaplavilo hrobové ticho, které přerušil až Hidan, který právě vylezl z nějaké mistnosti.
„Co se to, *cenzura*, děje? Já bych rád aspoň jednou ten rituál dokončil, sakra!!“
„Vypli proud,“ informoval Hidana Deidara.
„Za to zaplatí!!“
„Hm, spíš my za to zaplatíme....“
„Já jdu pro svíčku,“ oznámil Pein, „vy si zatím sedněte ke stolu.“
Po srážce se zdí a zakopnutím o Itachiho bunny se Pein konečně dostal do kuchyně. Najít svíčku v té tmě a bordelu mu zabralo zanačné úsilí. Zrovna když zapaloval svíčku, ozval se z pokoje rámus.
Po návratu do pokoje se šéfovi naskytl taková pohled na jeho podřízené, že nevěděl jestli se má smát nebo brečet. Hidan byl totiž nabodnutý na vidličce, Kakuzu zase prošacovával kabáty, Deidara, jako jeden z mála, seděl za stolem, Itachi s Kisamem se klepali na gauči, Tobi ležel rozplácnutý na zemi, Konan koukala do prázdna, Zetsu stál před akvárkem rozhodujíc se, jestli si má nebo nemá dát Kisameho rybičky a Sasori hledal někde svojí ztracenou ruku.
„Ehm, ehm,“ zakašlal Pein stylem a lá Umbridgeová, „neříkal jsem náhodou, abyste laskavě zvedli svá pozadí a posadili se k té věci, které se říká stůl?“
Na tuto výzvu se všichni, pod vidinou trestu, dostavili ke stolu. Všichni, kromě Itachiho a Kisameho, kteří se stále klepali na věci zvané gauč.
„Co se jim stalo?“ zeptal se Tobi.
„No, Itachi si možná zase zapnul Mangekyou Sharingan před zrcadlem,“ prohlásil Deidara, „ale důvod, proč se klepe i Kisame, mě zatím nenavštívil.“
„Hej, vy dva! Okamžitě jsem pojďte jinak si z vás udělám koberce,“ obořil se na ně šéf, který prostě neměl rád, když ho někdo neposlouchal.
Itachi a Kisame se tedy přesunuli ke stolu, protože věděli, že naštvat Peina je ta nejhorší věc na světě.
„A co budeme vlastně dělat?“ zeptal se Deidara, když už všichni seděli u stolu.
„Chjo, co se podle vás na Halloween dělá?“ zeptal se přítomných Pein.
„Hm, žerou se lidi?“
„Vykrádaj se banky!“
„Obětovává se Jashinovi!!!“
„Nic.“
„Vyrábí se loutky?“
„Nic.“
„Chrr.“ (Konan samou nudou usnula )
„Ách jo,vy ste ale banda tupců, samozdřejmě že se vypráví horory,“ povzdychl si Pein.
„Ááhhaa,“ ozvali se Akatsuki sborem.
„Tak jo,“ začal Pein organizovat situaci, „každý z vás mi řekne nějaký horor, který se vám stal, nebo nějakou, pro vás, hororovou představu. Itachi začni.“
„Proč já?“
„Protože jsem to řekl!!“
„No, tak pro mě byl nejvetší horor, když mi umřel křeček *fňuk*.“
„Itachi, já myslel něco fakt hororovýho, ne takovou blbost,“ sprdnul ho Pein.
„To není blbost!!“ zařval Itachi, „To je vážná věc!!“
„Hm, jasně. Kisame, pokračuj.“
„Dobře. Největší horor co se mi stal, bylo to, že sem zabloudil na rybí trh....“
„Víte,“ začal Pein takovým tichým a děsivým hlasem, „já říkal horory, ne totální kraviny. Já..“
„A jaký horor se stal tobě, Deidaro?“ přerušil Peina Kisame.
„No, asi když mě ostříhali.....“
*sborový smích*
„To není vtipný,“ ohradil se Deidara, který byl už celý rudý.
Po několika minutách smích konečně utichl.
Pein chtěl něco říct, ale Deidara ho přerušil: „A co ty, Sasori? Povídej.“
„Já žádnou hororovou příhodu nemám,“ řekl a pomyslel si: „Nebo vám ji nechci říct!“
„Ale no tak.“
„Plosim, plosim.“
„Ne! Hidane pokračuj.“
„Dejte mi pokoj!“
„Nedáme!“
„Držte pusy!“
„Nebudeme!“
„Pro mě ste horor vy všichni!!“ zařval už vyloženě nas*aný Hidan, „Kaku-chan, pokračuj.“
Pein už se mezitím několikrát pokusil promluvit, ale vzdal to a nyní jen počítal do tisíce, aby se uklidnil.
„Pro mě bylo nejhorší, když mi někdo ukradl peníze, které sem někde ukradl,“ prohlásil a začal fňukat.
„Aha, hm, jasně,“ promluvil Deidara, „Zetsu, si na řadě.“
„Bílá půlko?“
„Černá?“
„Myslíš na to samé co já?“
„Pokud myslíš Kisameho rybičky, tak jo.“
„Bílá, já myslím tu hororovou...“
„Jo, aha. Tak na tu myslim taky. Ale já ji vyprávět nebudu.“
„Já taky ne!“
Bílá, aby se z toho vykroutila, radši předala slovo Tobimu.
„Jů, Tobi is good boy. Tobimu se etě žadný horor nestal, ale byl by pro něj horor, kdyby Tobimu zavřeli muzeum hraček.“
„Tobi, oni už ho zavřeli!! Copa si to, ty dutohlave, nepamatuješ?“ informoval hrubě Tobiho Deidara.
Odpovědí mu byly ohromné potoky slz. V tom se znovu rozsvítila světla.
„Konečně světlo,“ vydechl úlevou Kisame, „hele, Itachi jdem se dál dívat na telku?“
„O.k.“
„Deidaro, nepůjdem hrát Shogi?“
„Beru, Sasori. Tentokrát určitě vyhraju!“
„Jdu vyloupit, banku.“
„Jashin, Jashin.“
Po chvilce u stolu zůstali jen dvě osoby.
Konan, která pořád spala a Pein, který už byl na pokraji šílenství.
„Já tu bandu *cenzura* asi zachvilku zabiju,“ pomyslel si.
Pak ho ale něco napadlo.
„Ha! Už to mám co vám zejtra připravím. Budete si přát abyste se vůbec nenarodili. HAHAHA!“ pomyslel si Pein a v očích se mu objevily plamínky pomsty.

Poznámky: 

Jsem to psala, dyž sem byla nemocná, tak to asi nebude dávat moc smysl
Chudáci Akatsuki, už zase z nich dělam pošuky
No, doufám, že se vám to líbilo (i když o tom pochybuji )

Věnování

No, bych tuhle povídku chtěla jen tak věnovat třem osobám a to jsou: Korkode Lisa, Torrnet a Noriel