Vrahem

Pozor, náslůedující text obsahuje Spoilery a možná i špatnou náladu, popřípadě paskvil slov

Vrahem

Měsíc probodával svou ostrou bílou září potemnělé ulice jako kousek lesklého střepu. Vzduch byl mrazivě chladný, prosycený jakýmsi odporným pachem. Krve a smrti.
Černočerná obloha tkvěla nad vesnicí jako noční můra.
Mladík ztěžka přistál na prachu cesty. Pohlédl před sebe. Oči ho pálily, stále se v sobě snažil potlačovat ty odporné pocity… Pocity viny, zhnusení nad sebou samotným, bolesti…
Pomalu ho však začaly zevnitř zžírat, pronikaly jeho krví a vstupovaly mu do hlavy. Cítil, jak se mu chvějí ruce, potřísněné krví…
Když si znovu uvědomil, čí krev to je, chtělo se mu zvracet…
A potom ho najednou zahlédl. Udýchaného, vystrašeného. Jeho dětská tvář byla zbrázděna bolestí a lítostí. Chlapcovi oči ho stále ustrašeně probodávaly, celé jeho tělo se chvělo. Po tváři mu stékaly slzy.
Nenáviděl se za to. Nemohl tam jen tak stát a mlčet. Dlaň sevřel do pěsti. Musel udělat ještě něco. Vykonat poslední z úkolů, pronést poslední slova. Tak, aby do sebe všechno zapadlo v jedinou, neprůbojnou oponu lží a klamů. Jen na sekundu sklopil oči, ihned na to však znovu přímo pohlédl do těch jeho. Mráz mu přejel po zádech.
Cítil, jak má v sucho v krku. V hlavě jako by se mu sypalo kamení. Nevěděl, jestli to dokáže. Zhluboka se nadechl. Měl pocit, že slyší pomalý tlukot vlastního srdce. Jako by měl najednou skončit.

Tep…
“Jestli si přeješ mě zabít, tak mě nenáviď, zhnus si mě a přežij nehezkým způsobem.“
Tep…
„Pak běž, běž a přilni k životu! Až budeš mít oči jako mám já, tak teprve přijď.”
Tep…

Chlapec, stojící před ním na cestě, ztuhnul.
Slova z něj plynula tak samovolně, až se mu z toho udělalo zle. Přesně tak, jak si je promyslel… Přesně tak, jak mu předcházející den zněly v hlavě tím krutým hlasem…
Jeho hlasem…?!
Ledový vítr prosvištěl ulicí. Chlapec, stojící před ním se zatřásl. Stále majíc ten udivený a vyděšený výraz.

Úlomky lži se pomalu spojily v jeden, nerozbitný celek…

Nedokázal tam dál strávit ani sekundu. Naposledy se otočil. Viděl, jak jeho bratr vrávorá k zemi v mdlobách. Rychle uhnul pohledem, který ho uvnitř rval na kousky.
Mrštně přeskočil vysoké oplocení, chtěl zmizet. Někam pryč, daleko od svých krutých a nelidských činů…
Oči ho pálily ještě víc. V mysli se mu vybavovala bratrova tvář, v hrudi sevřela ta nesmírná bolest. Měl sílící chuť ji vykřičet, přehlušit. Dostat všechen ten hnus ze sebe
Mlčel však.
Stále v sobě zadržoval slzy. Jeho mysl se už ani nepokoušela ho utěšit tím, čím ho přesvědčovali… Oni…
V hlavě mu přes všechno zůstávala tvář Sasukeho… Nejenom ona, tváře všech… Všech, kteří mu byli drazí a tuhle odpornou noc zemřeli zrovna jeho rukou… Přátel, rodiny, známých…

Znovu se chtěl odrazit od prašné země, když za sebou zaslechl ten pohyb. Nezmohl se na moc rychlý úskok a tak ho letící předmět nepatrně zasáhl.
Na zem s cinknutím dopadla čelenka. Ve vzduchu se vznášel závan krve a to nesnesitelné ticho. Sebral ji ze země a otočil se, i když věděl, kdo zbraň hodil.
Sasuke… ve tváři měl nepřátelské odhodlání…
To odhodlání, které ho právě naučil…
Mladík cítil, jak se uvnitř něj cosi drtí, rozpadá na maličké kousíčky, které jej zevnitř probodávají naskrz…
Pohlédl na znak listové. Na jazyku ucítil tu trpkou chuť… Co všechno kvůli ní obětoval?
Čelenku si narychlo uvázal okolo hlavy.

Nenáviděl se. Tak strašně se za to nenáviděl… Kvůli své rodině, kvůli jeho malému bratříčkovi.
Ještě naposledy se ohlédl se, lítost ho sevřela do svých prstů. Litoval, že musí být svědkem toho, jak se chlapcův výraz změnil v k němu také tolik nenávistný, bezcitný a krutý… Takový on totiž v jeho očích byl.
Splnil svůj úkol…
Rychle se otočil a zmizel, doufajíc, že nezahlédl slzy, které se konečně vydraly na povrch…

Máš právo mě nenávidět…
Jedinou mou útěchou je, že zemřu tvoji rukou…
A já budu čekat… Na naše poslední setkání…