New generace 54-Proč mi nevěří??

„Ake?“
…..
„Ake…. Pojď dolů!“
…..
„Ake!!! Slez z věže…“
…..
„Akako!!!“
…
„Akako Haruno z červeného písku koukej mrsknout tim velkym zadkem a poj´d sem!!!!“
„Komu říkáš že má velkej zadek hm??“ prskám na Deie když seběhnu ze schodů do kuchyně.
„Ty!! Brouku!“ zamrká na mě. Já nad nim jen mávnu rukou a odtančím do kuchyně.
„Ale copak? Nějaká veselá ne?“ usměje se máma a položí na stůl misku s lupínky. S úsměvem si sednu a zabořím lžičku do křupínků. Naberu plnou lžíci a už si jí chystam dát do pusy když přede mě máma hodí někakej svitek. Zaseknu se uprostřed pohybu.
„E??“ vydám a pohodím hlavou k papíru.
„Áno.. to přišlo ráno…. Je to pro tebe!“ pokrčí rameny máma. Položím lžíci a otevřu to.
„Ake… čekám tě v šest hodin večer na střeše bývalé továrny… přijď! Je to v tvém vlastním zájmu!“
Přečtu lístek. Pak ještě jednou a ještě.
„Nějak to nechápu.“ Řeknu a zvednu hlavu k mámě.
„Třeba si z tebe dělal někdo legraci… já bych tam nechodila! Mohlo by to být nebezpečné!“ poučí mě a dál se zabývá utíráním talíře.
„Já bych to zvládla!“ řeknu a ještě jednou si to prohlídnu. Nepřipomíná mi to ničí rukopis. Ani Minátů, Leilin, Sořin ani nikoho jiného.
„Ale Ake… já vím že bys to zvládla ale přece jen…“ naznačí máma.
„Takže nevěříš že bych to zvládla… super!“ zabručím, zvednu se a s bouchnutím dveří vyběhnu na ulici. Ještě slyším mámin výkřik ale je mi to fuk… je po náladě! Nechce se mi nic dělat takže se nesmyslně potuluju po vesnici. Dost lidí na mě mává, volá či mě zdraví ale já nikoho nevnímam. Jdu po rušných uličkách, ruce v kapsách a jedinou věc co vnímám je kamínek do kterého co chvíli kopnu. Táhnu se až kamsi k hranicím Listový.
„Co tu děláš Ake?“ zaslechnu najednou povědomí hlas.
„Já.. já ani nevím.. co vy Kakashi-sensei?“ odpovím a přistoupím k němu. Stojí u nějakého kamene. Je do něj vyryto nespočet jmen. Některá mi občas naskočí před oči jako velice známá ve skutečnosti ale neznám nikoho odtud.
„Přemýšlím… proč nejsi doma?? Je tak akorát čas k obědu ne?“ řekne on ale nezní to moc přítomně. Řekla bych že je totáč myšlenkami jinde.
„Pohádala jsem se s mámou… dostala jsem nějakej anonymní lístek a máma nevěří že bych se dokázala ubránit! Myslí si že jsem prostě pořád malá!“ řeknu a nasadím znuděný výraz.
„No… víš pro rodiče budeš vždycky malá…. Sakura tě má moc ráda a prostě se o tebe bojí! I tvůj táta vypadal vyděšeně když jsi bojovala na těch chuninských zkouškách!“ odpoví. Vykulím oči.
„Vy víte že tu táta je??“ nevěřím. Kakashi kývne a maska se mu hne v jakémsi podivném úhlu… vypadá to na úsměv.
„Páni… to zírám!“ usměju se.
„A…. o čem tu přemýšlíte… co je to na tom kameni za jména?“ vyptávám se.
„Jsou to jména ninju… statečných schinobi kteří padli v boji za ochranu téhle vesnice! Je tu napsaný každý.. kdo je považován za hrdinu! Mám mezi nimi hodně lidí co mi jsou blízcí!“ promluví Kakashi po chvíli takovým divným, lámavým hlasem. Neodvažuju se mluvit dál.
„Víš Ake… můj kamarád a týmový kolega Obito zemřel pro záchranu Rin, mé druhé týmové partnerky… to od něj mám sharingan… ten tu je napsaný, je tu jméno muže který zachránil vesnici před jistou zkázou… Minato Namikaze čtvrtý hokage,… je tu můj otec, má matka… chci tě o něco poprosit… buď opatrná… nechtěl bych abys skončila takhle!“ mluví tiše skoro šeptem. Chvilku jen němě zírám…pak se usměju.
„Nebojte se Kakashi-sensei! Já budu bojovat!“ řeknu.
„Víš Ake… náhoda je náhoda.. neříkám že jsi slabá nebo tak ale…“ začne ale já ho přeruším.
„Takže vy mi taky nevěříte?!“ vykřiknu a skoro s pláčem se otočím a utíkám pryč.
„Ake počkej takhle jsem to..“ slyším za sebou ale už to slyšet nechci.
„Jděte všichni do háje! Já vám dokážu že za něco stojím!“ přeřvu ho a utíkám dál. Na tváři mě pálí slzy které ani přes můj velký odpor nevydrželi v oku. Najednou si uvědomím že mé nohy běží určitým směrem… k továrně!
„Hey!“ zařvu když vyskočím na blízkou střechu.
„Hey!! Je tu nikdo?!! Tak vylez!! Chtěl jsi abych přišla tak kde jsi??“ řvu hlasitě a ostražitě koukám kolem sebe.
„Sice jsi měla přijít až večer ale když už jsi tu…“ ozve se za mími zády a já se hbitě otočím.
„To jsi ty?“ zvednu obočí když mi do zorného pole vleze Orohime.
„Ano… já!“ usměje se tím slizkým blééé.
„Co chceš?“ zaprskám.
„Chci s tebou bojovat!“ řekne.
„Nechce se mi!“ zavrtím hlavou.
„Ale no tak ale… přece.. jsi to ty kdo chce všecm dokázat že se pletou když nevěří ve tvé schopnosti ne?“ ušklíbne se. Jak tohle sakra ví?
„No tak Ake…! Vím že to chceš! //to zní doooost úchylně xDD// Pojď.. změříme síly! Ty…. Obávaná dědička brutální síly Sakury Haruno a loutkařského umění mistra Sasoriho a já dcera a dědička síly největšího ninji na světě! Akatsuki a zvučná proti sobě! Neláká tě to?“ usmívá se. Přiznám se že trochu ochybuju…
„V šest tady Ake…“ usměje se a zmizí s takovým divným zapištěním. Hned na to se otočím a vracím se zpět do konohy.
***
„Naruto!!! Potřebuju pomoct!!! Kdo je ta Orohime??“ vtrhnu do místnosti.
„Ake! Klepe se!!! A já teď mam na práci důležitější věci!“ řekne Naruto a dál čučí do zdi. Jasně vim přesně co se mu honí hlavou. Kuřecí ramen nebo vepřoví!!!
„Kuřecí!“ vyhrknu.
„Taky jsem si říkal….. cože ??“ vyhrkne.
„Sakra potřebuju pomoct!!!“ vykřiknu a bouchnu do stolu.
„No dobře dobře uklidni se! Nemůžu ti o ní nic říct… jsi její soupeř!“ zavrtí hlavou. No jo asi má pravdu. No co…
„Tak dík.. a u ichiraku mají právě slevu!“ řeknu nenápadně. Narutovi zablikají hvězdičky v očích.
„No dobře.. poslední šuplík v první polici… a udělej to až budu pryč!“ řekne a jako by nic odejde. Hned jak zavře juknu tam. Hledám… hledám..
“Ha!“ kouknu na kartičku se jménem Orohime. Hm… šestnáct let.. ze zvučný, rodina… matka neznámá, otec Orochimaru. Nic zajímavého… jenže… když je její otec Orochimaru… bude asi drsná co? No… to bude ještě sranda…!
***
Je za deset šest a já běžím Konohou k továrně. Zapadající slunce vrhá stíny na všechny strany a konoha vypadá krásně oranžově. V ulicích jen matně rozeznávám pár lidí ale nijak si jich nevšímám.
„Takže jsi přišla!“ usměje se Orohime sotva dopadnu na zem.
„Jo… připrav se na prohru!“ usměju se já.
„Silná slova… nemyslíš?“ na to ona.
„Ani bych neřekla!“ kývnu hlavou.
Jako na povel obě vyskočíme na střechu. Stojíme proti sobě. Kolem nás se nese jemný vánek a cuchá nám vlasy. Je ticho. Já koukám na ni, ona na mě. Propadám se do hloubek jejích očí. Na zem začíná dopadat jedna studená, dešťová kapka za druhou. Je ticho. Pomalu zvednu hlavu k nebi. Hledím do šedých mraků a mísí se ve mně jeden pocit za druhým. Mou hlavou víří plno myšlenek. Je ticho. Znovu hlavu svěsím a koukám na ní. Stojí v bojové pozici. Její oči mě vražedně provrtávají. Rozhlédnu se kolem sebe.
„Tak co teď??“ řekne tichým, klidným až moc sebejistým hlasem.
„Asi slezu dolů mám závratě!“ vyhrknu.
„Ber náš souboj vážně!“ zavřeští Orohime.
dobře už jsem vážná… užij si to!“ vykřiknu a bouchnu do země pěstí. Betonové panely z kterých střecha je začnou zlověstně praskat a obří puklina se řítí na Orohime.
„Víc toho nemáš?“ vykřikne hlasem psychopata a vyskočí do vzduchu. Budova se rozpadne několik částí. Orohime dopadne několik metrů ode mě na obrovský balvan a hned začne skládat pečetě.
„Tisíce hadích ocasů!“ vykřikne a z jejích rukou vystřelí několik hadů. Letí jako blázni a přímo na mě. Otevřou tlamy a hurá na mě. Vyskočím do vzduchu a udělám přemet. Jedna z hlav se zakousne do betonu a bez problémů jeden kus ukousne. Pak ho vyplivne a letí díl. Vytáhnu kunai a jednu hlavu useknu. Haháá jeden z ocasů odpad…. Tak nic! Mýlila jsem se! Hlavička sice odpadla ale bříško letí dál!!
„Smůla Ake… ty hadi jsou nezničitelný!“ slyším potutelný smích Orohime.
„Kašlu na tě!“ vykřiknu ale mám dost problémů abych dál vydržela. Ve volné chvíli vyvolám Ai a Kaie a oba je pošlu na hady. Prsty mi kmitají a já se snažím hady zastavit, nic se jim ale neděje! Napadá mě jen jedno řešení.. odpojit je od zdroje! Vyskočím do vzduchu a pošlu Ai na hady. Kaie zvednu do výšky a pošlu ho na Orohime. Lehce vykreje jeho útok katanou svým kunaiem. Zatím co je zabavená Kaiem dostanu se až k ní. Jen co se mu vyhne všimne si mě. To už jsem ale u ní a tak kousek vyskočím, napřáhnu se a vypálím proti ní pěstí. Jednoduše mou pěst rukou odstrčí.
„Schine!“ vykřikne a dvěma prsty mě píchne doprostřed hrudníku. Tělem mi projede ostrá bolest. Je to jako by se mi po žílách rozlévalo tisíce jehel. Bolí to úplně všude! Najednou mě začnou pálit oči a já je musím zavřít. Propadám se do hloubky a už nevím co se to děje….