Pohádka života

Tvrdý déšť padal na zem. Neúprosně, řekl by někdo. Tvrdě, řekl by jiný… A bolestivě, řekl by zbabělec. Řekl by člověk.
Ty kapky se už asi dvě hodiny snášely dolů, strašnou, neuvěřitelnou rychlostí, jako kdyby se snažily strhnout vzduch z okolí, bůhvíproč. Ale ten vzduch se nehodlal vzdát, pořád tam visel a ještě čistější, než býval předtím. Čistil se od všech slov, které v nich ze dnešního dne uvízly… Jenom šum deště, bubnování na střechu dřevěného domu a kapky vpíjející se do vyprahlé země byly jemně, neznatelně slyšet. Tiše… Ale přece. Svými nenápadnými zvuky šeptaly, pohádku o třech sirotcích. O třech dětech, které utekly, s vyděšením v očích… Strachem… Ale přece tak jistě. Tak rozhodně. A se statečnými a jistými slovy. „Přežijeme,“ opakovaly si. Chtěly tomu věřit.
Tam, u dřevěného domu. Opuštěného, samotného, domu na okraji lesa. Ještě tehdy, když jenom jemně mrholilo a déšť neukázal svoji pravou sílu, ještě tehdy, když všechno dřevo bylo pořád skoro suché a ignorovalo ty drobné kapky, které neměly vůli ani odvahu namočit ho, prý tehdy vyšly, tři malé děti, prý vyšly ven, jejich kroky zavrzaly na dubové verandě. A držely se pospolu, v jednom chumlu, protože věřily, že spolu to vážně zvládnou. Nechtěly zůstat samy… Jako ten dům, který právě opouštěly. I když… Ony už samy byly. Dlouho pro ně, dlouho. Ale sebe navzájem, sebe už ztratit nemohly.
Dům nekřičel „Zůstaňte se mnou!“ vrzavými kroky jejich nohou, když scházely po pořád suchých dubových schůdcích pokrytých čerstvým jehličím. Dům tehdy křičel „Hodně štěstí!“. Protože neztratil svoji naději, ale nechtěl, aby ony ztratily tu svou. Děti totiž nechaly otevřené ty světlé, bukové dveře… A když má dům otevřené dveře, někdo přijde. A protože začíná pršet… Někdo přijde určitě. Dům nezůstane sám, nezchátrá, jako co chátrají opuštění a staří lidé… Takže jenom „Hodně štěstí!“, přál jim. Stejně jako křupavá půda pod jejich nohama, pořád bez vláhy, když děti sešly až na zem a vyděšeně se rozhlížely okolo. Kam chtějí jít? Proč? Trávě to bylo jedno, když jí procházely. Ona jenom zelenala okolí a byla hrdá na svoje místo. Místo barvy mezi temným, šedým a promlženým, ale stejně pořád lehce dýchatelným vzduchem. Tráva, která do jejich očí dodávala kromě strachu ještě zelenou, jedovatě zelenou barvu. A ony šly dál… Jemnými kapkami deště. Už před dvěma hodinami, odešly.
Teď, teď pršelo tím tvrdým deštěm. Volal je totiž, naléhavě, ptal se, kde jsou… Nikde se však neozývaly. Odnikud nepřicházely. I když pršelo a člověk se většinou v tom dešti vrací domů, domů ke kamnům, rodině, bezpečí… Ony se nevracely. Neměly rodinu, měly vyhaslá kamna. A bezpečí… To už dlouho nezažily. Protože byla válka… Všude, v tom šedém světě. Zuřila válka, která jim jejich rodiny vzala. Neúprosně, tvrdě, okamžitě a rychle… Jednoho dne. A ony věděly, že nemají kam jít. Ještě chvíli se snažily, ty tři děti, bydlet spolu v jednom jediném domě. Ale něco proti hladu jim scházelo… Scházelo jim, moc. Protože údělem člověka je dýchat, jíst a pít. A to jídlo jako jediné není zadarmo, ani pro ně, sirotky, přestože nemají co do úst, i když to není fér… Odešly, když už byl hlad větší než jejich strach vyjít do toho širého světa. Ale byly bez peněz… Pořád ještě vyděšené a se zvláštním pocitem, který svíral jejich bříška ještě víc. Tulila se k sobě, malá trojice, která zažila pravý život o moc dřív, než měla.
Dům toužil o nich znovu slyšet… Ať se vrátí. Snad se vrátí…

Za mraky a ještě, ještě dál, na schodech, které vypadaly, že se dřív nebo později rozpadnou v prach, křehkých schodech, ale stejně tak moc pevných, šly tři děti. Namačkané na sebe, každé jedno se drželo těch dvou ostatních tak naléhavě, jako kdyby se bálo, že je ztratí. A schody byly dočista opuštěné. Nic kolem nich, nic na nich nebylo. Jenom ty tři děti, které šly pomalu vzhůru. Lehkými kroky, bojácnými. Ale šly pořád dál, tam, nahoru. Dívaly se k cíli své cesty, ale nic neviděly, protože schody vedly do bílé, neprůsvitné mlhy… Pořád dál a výš. Dva chlapci a jedna dívka. Temnou, tichou a studenou atmosférou prázdna…
„Kam jdeme, Nagato-kun?“ zašeptala ta dívka. Dívka s modrými vlasy.
Procházeli kolem sloupů, malých, ale hrozivých sloupů… Stály tam, na okraji každého ze schodů, na jejich vysokém vrcholu byly zářivé a přesto tak utlumené svíce. Svíce, které v té mlze vytvářely kouzelné zlaté světlo… A na každém jednom sloupě byly vytesány znaky. Znaky, které děti v životě neviděly a proto nevěděly, dočista nevěděly, co znamenají… Přesto šly dál. Protože cítily, že musí.
Jeden z chlapců, chlapec s vlasy černými jako uhel, jí stejně hlasitě, ale nejistě, hodně nejistě, odpověděl.
„Asi… Asi… Vykoupit se…“
„Vykoupit se?“ rozšířily se oči té malé dívky.
„Já… Asi… Asi jo…“
A šli dál. Stejně pomalu, pořád šli dál. Neviděli cíl své cesty, neviděli, jak dlouho ještě budou muset jít, ale šli. S hlavou vzhůru, s očima upřenýma ustrašeně dopředu…
„Máte pořád hlad?“ ozvala se znovu ta dívka. Šla veprostřed, a držela se těch dvou, křečovitě se jich držela. A chlapec, jemuž svírala pravou ruku, chlapec s hnědými vlasy se usmál.
„Nemám.“
„Já taky ne,“ řekl ten druhý rozhodně.
„A… Máte strach?“
„Konan-chan,“ podíval se na ni hnědovlasý kluk nerozhodně, „ty ho máš?“
„Nemám…“
„Tak… Já taky ne.“
Cesta ubíhala pomalu. A tiše. Ale všichni cítili, že už brzo bude konec. Už za chvíli se ta mlha rozestoupí a oni uvidí… Oni uvidí… Palác? Bránu? Vlastně, ani nevěděli, co přesně uvidí. A vědět to, vědět to snad ani nechtěli.
Pomalu postupovali dál a dál, výš a výš, těmi drolivými se schody a mlha jim odkrývala další a další šeď kamene. Ale teď… Teď tam místo sloupů stálo něco jiného. Něco dočista jiného. A děti se poprvé za celou cestu zastavily.
„Co to je?“ rozšířily se dívčiny oči najednou „Co to je, Yahiko?“ zeptala se znovu, ale hnědovlasý chlapec se neměl k odpovědi. Jenom se díval, mlčky, na postavu nějakého člověka, přikrytého nažloutlým, starým hadrem. Člověka, který… Který vypadal hrozivě. Jako zvíře, dalo by se říct. V křečích cenil své tesáky a nos, nos měl podobný čenichu. Stejně jako tmavé oči… Obklopovala ho jakási nažloutlá záře plná síly. A křičel. Němě křičel, plný muk… Jeho ruce byly opásány tmavým železem, ze kterého vedl řetěz nahoru, nahoru a nahoru, až se ztratil v mlze. Ale kam se upínal? Děti myslely, že tam nahoře… Že je tam snad nějaké nebe… Ale zřejmě nebylo. Strop možná? Mlha jim všechno zakrývala… Ale viděli, že ten muž klečel. Ale že i kdyby chtěl stoupnout, nezvládl by to. Byl zničený… Úplně zničený. Pořád křičel… A stejně nic neslyšeli. Ta žlutá záře pohlcovala všechnu tu sílu slov. A tím se stávala ještě a ještě silnější.
Jako první svůj pohled odtrhl Nagato, ten černovlasý kluk.
„Pojďme dál,“ řekl tiše, se sklopenou hlavou. A ti dva věděli, že musí odejít, dál.
Zatímco šli dál, Konan, ta dívenka se pořád a pořád ohlížela. Ale mučedník se ztratil v mlze, která byla stejně hustá dole, jako nahoře. Hned však, jakmile ani troška toho žlutého světla nešla vidět, otevřel se před nimi stejný pohled. Nebo podobný, alespoň… Stejné řetězy, stejná síla kolem tajemného člověka, ale tohle byla jakási žena. S namodralou kůží, nepřátelskýma očima… A kolem ní zářila tyrkysová barva, spousty a spousty silné barvy.
Děti se radši nezastavovaly. Šly rychle dál… Dál a dál, hlavně se neotáčet! Jenomže… Za dalších pár metrů jim mlha ukázala dalšího člověka, člověka zkříženého se zvířetem. Už třetího, se světlem fialovým, tak zvláštně fialovým… A tohle svítilo ještě o kousek jasněji, než ty dvě předtím, jak to těm pozorným dětským očím neuniklo.
A zase pár kroků dál, pár kroků výš a bílá mlha, která rychle ubývala, aby odkryla své tajemství, jim odhalila čtvrtého. V rudé barvě obklopeného, křičícího a nekřičícího zároveň, silného, avšak pouty oslabeného muže. Velice oslabeného… Trochu výš, běžte trochu výš! Pátou byla zase žena. Světle modře, nebesky zářící žena… A šestým a sedmým mučedníkem byli mužové. Jeden v narudlém, druhý v nazelenalém světle… Křičeli. Pořád tu byl ten tichý křik neodhalující slova, jenom výrazy bolesti a hrůzy. Děti šly dál, rychle dál. A člověk od člověka jim věnovaly míň a míň pohledů… Protože i je ta jejich bolest zraňovala. Zatajovala jim dech… A ty barvy… V bolestech se skrývala barva. V barvě se skrývala bolest… Stejně jako u osmého. Osmého, který křičel, křičel nesmírně moc… Křičel, do své hnědé záře a děti rychle, ještě rychleji než předtím, odvrátily svůj pohled. Rychle nahoru, ať se ztratí v mlze…
„Kolik jich ještě bude?“ zašeptala, pořád v posvátné úctě k těm schodům, po kterých šli, modrovlasá dívka.
Jeden z chlapců, černovlasý, se na ni otočil, zatímco ho pevně svírala za rukáv.
„Už jenom jeden…“
„Jak to víš?“ otočil se na něho překvapeně Yahiko.
„Bylo jich osm… Mělo by jich být devět… Protože-,“
Ale větu nedořekl. Další světlo začalo prosakovat mlhou. Jemně a tvrdě zároveň. Oranžové, ostře oranžové světlo. A on k němu, k tomu člověku v těch mukách, na těch podivných mučidlech, cítil posvátnou úctu… K někomu, kdo tak moc trpí. Nechtěl mluvit.
Zrychlili. Už jenom jeden, přece! A bude to pryč… Jenomže, teď to světlo šlo cítit na dálku, na jakou předtím rozhodně ne. Tohle světlo bylo nejsilnější. Vyzařovala z něho samotného charisma a moc. A člověk, který byl v jeho středu… Stejně připoutaný člověk, muž s hnědými, trochu zrzavými vlasy, protáhlým, zvláštním nosem… Ten nekřičel. Byl připoutaný, odhodlaně klečel, ale děti propaloval svým klidným pohledem rudých zorniček. Tiše, klidně, smířeně… Silně, mocně…
Nagato zrychlil. Jako i ti dva. Sklopili svůj pohled, stejně jako když se na ně dívávala ta paní ve městě, která prodávala květiny, když se na ně díval nějaký dědeček v obchodě s dřevěnými řezbami zkoumavým pohledem, který chtěl zjistit, co z nich vyroste. Vždycky odvraceli oči. A tak, tak i teď…
Oranžová záře se pomalu ztrácela v bělobě husté mlhy. A před nimi… Jenom bílo, bílo a bílo. Kam teď? Kdy nastane konec a jak? Brána, palác? Řeka snad? Nebo… Nic? Věčná cesta? Kdo ví… Oni budou vědět.
Černovlasý kluk se pomalu nadechl a dokončil svou větu.
„Protože tohle byly duše všech devíti ocasatých démonů ze starých pověstí…“
Konečně… Před nimi se začaly objevovat nějaké obrysy stavby, ze které věděli, že není cesta zpátky. I když byla tam… Zpátky už nevede. Pokud do těch dveří, kovové brány, vejdou. A nic je v tom nezastavovalo…

Déšť pořád padal, na tu sebestřednou, krásně zelenou a pyšnou trávu, na zemi, která dychtivě polykala jeho vlhkost a zároveň vnímala pohasínající teplo tří dětských těl. O kus dál, než kde byl ten starý dřevěný dům s dubovou verandou. Ten dům, jehož pohostinnost otevřených dveří pomalu využila plachá zvířata, aby se ukryla před tím tvrdým, naléhavým deštěm. Který volal tyhle tři. Děti, tři děti… Namačkané na sebe, se zavřenýma očima… Na zemi. Spící? Tak… Tak trochu. Umírající? Tak… Tak dočista ano.
Ale i když to vypadá jak chce, i když byly na pokraji smrti… Nějaká ruka jimi zatřásla a vytrhla je od těch schodů, mířících na místa, kam ještě nepatřily. A jeden po druhém, neochotně otevřely oči. Zamžouraly do tlumícího se deště… Na ten obličej, trochu ustaraný obličej tvrdých rysů.
„Proč tu ležíte, v dešti?“ zvedly tvrdé rysy obočí a chvíli ticha, než se ti tři dokázali vzpamatovat a do vyprahlých úst nachytat pár kapek deště, přerušil hnědovlasý chlapec na kraji, pořád se křečovitě držící malé dívky.
„Máme strašnej hlad…“ popotáhl trošku. Vypadal zmateně… Ale déšť chytal s ohromnou chutí. Jako by ji snad i vnímal… Chuť deště?
Muž s bílými vlasy se usmál, zatímco šátral po kapsách.
„Chcete sušenku?“ strčil těm třem pod nos celý balíček. A oni brali, ochotně brali, s vděčným pohledem. Hladoví… Neuvěřitelně hladoví. Neuvěřitelně unavení, podražení životem. Neuvěřitelně žízniví, i když pršelo, všude kolem. Žízniví po vlídném slově… Po teple krbu. Po bezpečí… Otci, matce.
Děti, které hltavě jedly. Pod deštníkem, který nad nimi muž držel. Na čelence měl spirálu se zobáčkem, jak si všimly… Spojenci? Spojenec… I kdyby ne, teď jím byl.
Vděčné, vděčné děti. Za vytrhnutí… Z toho podivného místa. Za to, že cítily ten déšť… Protože ta brána… Ta brána by je rozdělila. Byly vděčné za svůj život. I s tou obyčejnou sušenkou… Chtěli být spolu, spolu. A dýchat. Žít.
Dostali šanci. Od muže, který doufal, že když zvládli to, co zvládli… Mohou to být hrdinové… Mohou. Jednou… Možná, snad…

A kapky ustávaly. Už jenom potichu vyprávěly všem okolo, že děti jsou v pořádku, že se brzo vrátí do toho domu, domů. Jenom tráva, tráva se nepatrně natočila na slunce, které vylezlo mezi mraky. Aby rychle uschla. Takhle, mokře, jí to přece moc nesluší…

***
Jsem asi blázen, ale tady na Konoze sem našla naprosto perfektní obrázek… (viz výše xD) Od tý doby jsem věděla, že chci napsat nějakou povídku, kde ti dva budou, protože jsem ten obrázek chtěla použít xD Ale Yahika jsem nemohla nechat stát stranou…
Já vím… Pořád poslední dobou prší. U Minaty pořád prší… Prší jí snad i ve Wordu. Ale déšť mě nějak fascinuje… Mám ho ráda:) A teď je ho plno… Snad jedinej důvod u mě, kromě barev listů, proč mít ráda podzim… Jaro je lepší ^_^
Psalo se to těžce… Nahodněkrát, navíc kus ručně, páč na počítači jsem jenom málo a nestíhám psát to, co musím (Elite six bude, bude… Gome, tohle jsem teď potřebovala napsat… Bude, už sem to slíbila! xD) … A mě se ručně píše strašně blbě xD A nevím, no… Proto vás moc chci poprosit o komentáře Hvězdičky jsou sice krásný… Ale klidně mi to zkritizujte
Jinak… Chtěla bych to věnovat Tahle FF je o pomoci… A proto bych to chtěla věnovat dvěma lidičkám, kteří mi nějak konkrétně strašně moc pomohly poslední dobou. Lifaeně a Ailence. Vy víte… Děkuju vám. Moc.
Příští bude veselejší, nebojte ^^ Už ji mám v hlavě… *nedočkavý kouk* (Možná ji zařadim i do humoru... Ale nevim, co z toho vyleze xD Zase ten nějakej můj všemix xD)
(Já vím, že ten příběh byl popravdě trošku jinak... A snad nevadí, že jsem si to trochu upravila )

Pro ty, co nečtou mangu...

Eeh.. SPOILER! Konan, Pein a Nahiko byli tři sirotci, kteří přišli o rodiče ve válce... Když měli hlad, Jiraiya jim nabídl jídlo a potom se stal jejich senseiem. Trošku sem to zdramatizovala, no xD