Sněží, má lásko...

Z mléčného nebe se sneslo několik bílých vloček.
Modrovláska, jejíž oči měly stejnou barvu jako obloha, vzhlédla. Sněžilo, to se v Konoze moc často nestávalo.
Potichu seděla na nějaké střeše, i když byla asi patnáct metrů nad zemí, sotva rozeznávala obrysy lidí, kteří dole procházeli, tak byla dnešní mlha hustá, a k tomu ještě ten sníh...
Natáhla jednu bledou paži a na nastavenou dlaň jí dopadla velká, bílá vločka. Nepříjemně ji zastudila, ale to byla pouze jedna nepříjemnost z mnoha.
To, čím se teď trápila nejvíce, byla láska. Za vším se tento pocit skrýval, dokonce i za kamarádstvím. Ať už chtěla nebo ne, ten pocit ji doprovázel na každém kroku, v každém okamžiku jejího života. Nesnášela ten cit, byl tak nelítostný a krutý!
Její srdce hořelo pouze pro jednoho, ten si jí však nevšímal, byl zaslepen tím mocným citem vůči jiné dívce, takže o ní věděl, jen jako o té z týmu 8. Nic víc, jinak ji nevnímal, byla pouze dívkou, která žila ve stejné vesnici jako on.
Planula touhou po tom ho vidět. Věděla, že on sotva o její existenci ví, ale jen ten pocit, že se smí podívat na někoho, jako byl on, ji naplňoval nadějí, že snad jednou ty oči otevře... Pokaždé, když ho spatřila se jí v břiše rozlétlo hejno motýlků, tváře zrudly a po celém těle se rozlil pocit náhlého tepla a štěstí. Štěstí, co to vlastně je? Myslela si, že šťastná je, ale i tento cit bolel. Stejné to bylo i s kamarádstvím... Vše tak bolelo! Proč?
Kluk jejích snů, ten, pohled na něhož tolik milovala, byl již týden na misi. Každým dnem umírala strachem a smutkem. Co když se mu něco stalo a právě leží někde v lese? Sám, bez jakékoli pomoci... Nebo je naopak na cestě zpět s veselým úsměvem na tváři a myšlenkou, že mise byla stoprocentně splněna.
I když věděla, že ho za několik dní uvidí, pocit samoty, kterým bez jeho přítomnosti trpěla, ji užíral strašlivým pohledem.
Sama moc dobře věděla, že u něho nemá šanci. Tak proč se tolik trápit? Je to jen jeden kluk z mnoha. A navíc, v její blízkosti byl člověk, který k ní city neskrýval, tedy teď už ne. On ji miloval a ona svým způsobem také, tak proč nemohla... Byl to přeci jen kamarád, ale on to viděl jinak. Uvědomila si však, jak hrozně Kibovi je. Lásku má na dosah ruky, stačí jen dlaň sevřít v pěst a bude s ní navěky. Ale něco mu v tom pohybu bránilo, Hin ten pocit moc dobře znala. Pokaždé, když chtěla dlaň sevřít, ON se vždy náhle tak oddálil, že to skončilo jen u dětského špehování zpoza sloupu.
Sama se tu litovala; byla rozhořčena, že je Naruto tak slepí, přesto ona dělala to samé jako on někomu jinému. Bylo jí nanic. Nevěděla, co má dělat.
Vločka v její nastavené dlani již roztála, její místo však zaujalo dalších šest vloček. Vzhlédla k nebi. Všude bylo bílo způsobené mlhou, avšak vzduchem již poletovalo mnoho sněhu. Zima začala být nesnesitelné, avšak ona stále jen seděla a fascinovaně se dívala na vločky, které v její ruce táli stále pomaleji.
„Naruto-kun...“