Nikdo nesmí být sám...

Nevěřila jsem, že pro mě život měl alespoň nějaké to štěstí. Zřejmě mu už nezbylo, aby ho mohl dát takovému vyvrhelovi jako jsem byla já. Nebo mi prostě bylo předurčeno, že štěstí nikdy mít nebudu. Ale já ho zažila... ten pocit blaženosti, že nejsem sama, že se mi daří, že mám pro co žít.
Měla jsem rodinu, přátele, sny i cíl. Mým největším snem bylo stát se kunoichi. Cíl už byl daný, chtěla jsem ochraňovat ty, na kterých mi nejvíc záleželo. Všechno vypadalo tak dokonale... Mělo mi však hned dojít, že to jednou skončí. Všechno krásné přece končí, nebo ne?
Když ztratíte jednu věc, truchlíte nad ní nějakou tu dobu, ať už šlo o cokoliv. Pak se z toho ale přece jen vzpamatujete. Jenže já ztratila všechno najednou a nešlo jen o nejmilejší hračku nebo dávného kamaráda.
Začalo to rodinou. Můj klan byl třetím největším ve vesnici. Byla jsem hrdá, že mám někde své místo. A pak to přišlo, Smrt s velkým S. Zaútočila na moji rodinu zničehonic, interval mezi jednotlivci byl tak neuvěřitelně krátký, že se to ve všem příčilo s normální klanovou mortalitou. Než jsem se nadála, byla jsem tu úplně sama, jediný přeživší.
Pak přišla další rána. Všichni mí takzvaní přátelé se ke mně otočili zády, protože jsem už neměla jméno. Stal se ze mě vyvrhel, lidé na mě koukali skrz prsty, nadávali mi do zrůd, protože jsem jako jediná přežila vymření klanu.
Jako by toho nebylo málo, nesložila jsem Chuuninskou zkoušku. Ovšem tentokrát prohra znamenala konec, žádná další zkouška, žádná naděje, že to příští rok zkusím znovu. Už nikdy se nebudu moct stát ninjou. Tohle bylo to poslední stéblo trávy, kterého jsem se tak křečovitě držela... a ono se zlomilo.
Náhle mi to došlo. Už jsem neměla vůbec nic... ani rodinu, ani přátele, ani sny. Člověk beze snů není člověk, četla jsem. V tom případě já už člověkem nebyla, protože všechny mé sny zmizely. Po ničem jsem netoužila, nic nechtěla, neměla jsem nic, za čím bych ještě mohla jít. Srazilo mě to na úplné dno. Nemohla jsem se dostat nahoru, nechtěla jsem se dostat nahoru. Už jsem byla smířená s tím, že nemám nárok na to být šťastná.
Bylo tolik způsobů, jak to všechno skončit, jeden účinnější než druhý, ani bych nevzbudila pozornost. Stejně bych tu nikomu nechyběla. Ovšem šlo to mnohem lépe, než bych si kdy pomyslela. Nebylo potřeba zbraní, jedů nebo snad vrahů. Umírala jsem sama, pomalu, bolestivě. Zabíjela mě skutečnost, že tu pro mě nikdo není, že není člověka, který by mi pomohl, který by mě vytáhl z té temnoty, jež se mě zmocňovala. Už jsem stála na kraji pomyslné propasti a chystala se skočit dolů. Stačil jediný krůček, jediný pohyb, abych konečně našla klid.
Jenže pak přišel on... a zarazil mě. Řekl, že se nesmím vzdát, že život je boj a jestli já ho vzdám, bude mě považovat za sraba. Bylo mi to jedno. Proč se do toho vlastně pletl, když mě ani neznal? Rozhodla jsem se nevšímat si ho. Ovšem on nepřestal. Řekl mi, že takhle ublížím mnohem více ostatním, než sobě. Ale on tu nikdo nebyl, komu bych mohla ublížit, už jsem nikoho neměla. Pravda, sice tu byla hrstka lidí, ke kterým mě něco svazovalo, ale to byla jen malá část mého prázdného života. Chtěla jsem, aby s tím přestal, aby mě nechal na pokoji, ale neposlechl.
Tohle je jenom zkouška plná překážek, které ty musíš překonat, zněla jeho slova. Stále mě nepřesvědčil, ovšem to, co mi jako další vmetl do tváře, mě donutilo se zamyslet: Ty jsi ve skutečnosti mnohem silnější, než si myslíš. Už jenom ten fakt, že jsi stále tady, to dokazuje. Věř si.
Věř si... nikdy jsem si nevěřila, neuměla jsem to, vždycky se totiž našel někdo, kdo mé rozhodnutí zpochybnil nebo vyvrátil. Další, co ve mně vyvolalo pochyby, bylo to, že jsem poslední půlrok měla mnohem víc nehod, než normální člověk za celý život. Přitahovala jsem zranění jako magnet, někdy se i zdálo, že nějaká jsem nemohla přežít. Ale já byla stále tady, nemohla jsem umřít. Nebylo to tím, že bych měla nějakou nadpřirozenou moc. Prostě jsem všechno vždycky přežila. Nechápala jsem to a on řekl, že Bůh nechce, abych umřela.
Bůh... kdyby Bůh existoval, nenechal by mě takhle trpět. Tak mi zase řekl, že mě jenom zkouší, jestli mám na to, abych tenhle život dotáhla do konce. Bylo mi jasné, že na to nemám. Nikdy jsem nebyla silná, ostatní mě pokaždé porazili, ať už šlo o boj nebo o vědomosti. Nevěřila jsem si, nevěřila jsem, že to dokážu. Ale on ve mně věřil.
Věřím, že ty to dokážeš. Ne, nevěřím v to, věřím v tebe! - Po tomhle jsem neměla slov. Bylo to neuvěřitelné... Vkládal do mě tolik naděje, že bylo těžké uvěřit, že jsme se v životě neviděli. Jenže on kolem sebe šířil takovou dávku optimismu a radosti, že jsem ho už nemohla nadále ignorovat. S jeho pomocí se mi to podařilo, odstoupit od hluboké propasti, stát nad ní, místo padat do ní. Dokázal ve mně probudit ten plamínek naděje, o kterém jsem si myslela, že už dávno zmizel.
Nezmizel, jenom zhasl, a on ho dokázal znovu zažehnout. Víra se začala vracet. Sice pomalu, ale bylo mi jasné, že tahle už jen tak nezmizí. S ním jsem se opět postavila pevně na nohy, nasála do plic vzduch a vyhlásila všem ostatním válku. Válku, jež já neprohraju, válku, která pro mě tentokrát skončí dobře. Za to všechno jsem vděčila jemu, klukovi, kterého jsem neznala, ale přece jen mu byla zavázaná jako ještě nikomu předtím.
Už jsem nebyla sama, našla jsem toho, který tu pro mě vždycky byl, nenechal mě na holičkách. Získala jsem nové sny, nové cíle, nový život... a tuhle šanci už rozhodně nepromarním.

Žádnému člověku, ani tomu nejhoršímu zločinci nepřeju, aby byl osamocen, protože samota zabíjí. Nikdo, opravdu nikdo, nesmí být na tomto světě sám...