Jako jeden... 1

Nad lesy bylo vidět ranní paprsky dopadající na široké prozatím ztichlé lesy. Všichni se probouzeli k životu velice pomalu. Nikdo nechvátal, vždyť času je dost. Ale přeci jenom tu byl někdo, kdo běžel a vypadal, že má velice na spěch. Vyšší tmavovlasý mladík skákal z větve na větev. Ve tváři měl uštvaný výraz. Bílou košili měl celou špinavou od krve. Krev? Vlastně po celém jeho těle byli vidět celé cákance této životodárné tekutiny. Ovšem on nevypadal, že by mu něco bylo. Jeho pohled mu sklouzl na něco, co nesl v náručí. Něco nebo někoho. Jistě. Teďka by jsme mohli zahlédnout jednu bledou ruku, která se svezla ze svého místa a teďka bezvládně vysela dolů.

„Ještě vydrž.“ Zašeptal potichu a ještě přidal na tempu. „Už jsme skoro doma.“

Doma. Jak divně mu to znělo. Po tolika letech. Blesklo mu hlavou. Najednou se před ním objevila veliká brána se zeleně natřenými vraty. Mladík nad ničím nepřemýšlel a jednoduše tu bránu přeskočil. Dopadl na jednu ze střech poblíž stojících domů. Osoba v jeho náručí se zakroutila a z úst jí uniklo bolestivé zasyčení.

„Hned tě odnesu za Hokage.“ Vyhrkl tmavovlasý mladík.

„N-ne.“ Dostala ze sebe ztěžka postava. „Nemocnice… Sakura.“ Vyslovil skoro neslyšně. Chlapec jenom přikývl a vyrazil zadaným směrem. Už před sebou viděl jeho cíl. Hned seskočil ze střechy a vydal se ke vchodu. Rozrazil dveře a na celou nemocnici zařval.

„PROSÍM POMOC!!!“ Spousta lidí se po něm otočilo. Najednou se z jedné strany přihnala skupinka lidí oblečených v bílém. Mezi nimi byla i dívka s růžovými vlasy.

Ta hned jak uviděla chlapce, tak strnula na místě. Rty jí naprázdno pohybovali a její oči hleděly jenom na něj. Nevnímala zraněného, nevnímala ostatní lidi. Pro ni byli momentálně jenom o ni dva. Rychle se rozeběhla a skočila chlapci kolem krku. Čekala, že jí odežene, ale on si jí k sobě naopak více přitáhl.

„Rád tě vidím.“ Zašeptal.

„Sasuke.“ Zašeptala mu potichu do ucha.

„Doktorko Haruko. Asi by jste měla dojít pro Hokage-sama. My ho zatím vezmeme na sál.“ Informoval jí jeden z mužů. Sakura se otočila a poprvé zaregistrovala postavu, kterou sem Sasuke přinesl. Chvilku jí trvalo, než si jeho zakrvácený a zjizvený obličej konečně dokázala přiřadit.

„Naruto.“ Zašeptala vyděšeně. Obrátila se na Sasukeho.

„Potom ti to vysvětlím.“ Zašeptal. „Teď jdi pro Hokage.“ Zašeptal. Sakura se rychle rozeběhla doprostřed vesnice, kde byla budova s kanceláří Hokage. Běžela co možná nejrychleji to jenom šlo. Do kanceláře vtrhla jako velká voda.

„Tsunade-sama.“ Vykřikla. Blonďatá žena sebou trhla a zmateně zvedla rozespalou hlavu.

„Naruto nevíš, že máš klepat?“ Zeptala se rozespale.

„Tsunade-sama.“ Opakovala Sakura netrpělivě. Pátá konečně zvedla hlavu.

„A, to jsi ty Sakuro. Copak potřebuješ?“ Ptala se.

„Posílají mě z nemocnice.“ Vysvětlila. „Musíte okamžitě semnou.“ Tsunade se zamračila.

„To je to tak strašné?“ Zeptala se. Sakura jenom zavrtěla hlavou.

„Já nevím. Neviděla jsem pacienta podrobně, ale vím, že na tom bude nejspíš hodně špatně.“

„A kdo to je?“ Zeptala se pátá, zatímco si oblíkala svůj kabát. Sakura jenom sklopila hlavu. „No tak kdo to je?“ Nenechala se odbýt.

„Naruto-kun.“ Zašeptala Sakura a vzlykla. Tsunade jako by na chvíli ztuhla. Pak ovšem bezeslova otevřela okno a vyskočila z něho ven. Sakura jí okamžitě následovala. Obě si to tryskem mířili k nemocnici. Prolétli halou a mířili přímo na operační sál.

Když vešli tak viděli, jak na bílém stole leží blonďatý mladík, ale jeho vlasy byli momentálně slepené krví. Stála u něj jedna z asistentek a otírala mu krev z těla a obličeje. Obě přišli blíž a pohlédli na jeho tvář. Po levé půlce se mu táhla dlouhá jizva od brady až na čelo. Naštěstí jeho oko bylo neporušené. Na krku měl jednu ránu, ale nijak ho neohrožovala na životě. Když se ovšem podívali na jeho hruď tak to bylo horší. Jedna dlouhá rána, která byla vedená velice přesně. Rozpárala mu pravou plíci a naštípla hrudní kost. Tsunade jenom zavřela oči a Sakuře do nich vhrkli slzy. Když se podívaly na břicho bylo to ještě horší. Kousek nad pečetí, která tam vystupovala, měl ránu, která procházela skrz celé tělo.

„Tsunade-sama.“ Zašeptala potichu.

„Nekoukej a dej se do toho.“ Vykřikla Tsunade. Hned přiskočila k ráně na břichu a začala jí léčit. Sakura si stoupla k jeho hrudníku. Naštěstí to nebylo tak strašný, jak se na první pohled zdálo. Zranění byla čistá rána a docela rychle se uzdravovalo. Pak rychle přešla ke krku. To bylo také lehké. Rychle mu zranění zacelila a zase šla dál. U obličeje musela opatrně, aby mu nepoškodila zrak. Když s tím skončila tak se na jeho zranění podívala. Měl velké a ošklivé jizvy, ale byla si jistá, že to udělala dobře. Sice bude dlouhou dobu mimo, ale s jeho rychlou regenerací to bude celkem rychle. S úsměvem se podívala na Hokage-sama. Ta ovšem tak usměvavá a šťastná nebyla. Pořád se pokoušela uzdravit zranění, ale moc se jí to nedařilo. Jeho rána se sice zahojila, ale ona očividně nebyla spokojená.

„Co se děje sensei?“ Zeptala se Sakura.

„V jeho těle je nějaký jed a mě se ho nedaří lokalizovat.“

„A ohrožuje ho moc?“ Ptala se Sakura.

„Jak se zdá, tak to požírá veškerou chakru, a tak by mohlo dojít k tomu, že by mu žádná nezbyla.“ Sakura se zasekla. „Takhle dlouho nepřežije.“ Zašeptala Tsunade.

„Proč mu nepomůže Kyuuby?“

„Protože jeho chakra je také požíraná. Je to velice divné. Jako by tenhle jed byl určen právě jemu. Musíme zjistit, jak se mu to stalo.“ Zašeptala spíš sama pro sebe.

„Vím, kdo by nám to mohl říct.“ Zašeptala Sakura.