Chtěl umět vzlétnout
Žiju a nikdo se nestará proč. Žiju, dýchám, silně, hlasitě… Zoufale, možná někdy. Žiju ale a to je hlavní. I když zemřu… Budu pořád žít. I když zemřu, nikdy se neztratím. Protože se znovu narodím… Nikdy v tom světě prázdnoty nevydržím dlouho. Lidé si mě totiž zavolají zpět. Potřebují mě, jako sůl. Jsem jejich největší hrdinka, jejich nejlepší a nejskvostnější Bůh, kterého kdy měli. Věří ve mně, každý… Každý ve mě potřebuje věřit. Ale já ještě nezpychla. Nikdy nezpychnu. Vím to tak jistě, jako že nikdy nezmizím… Nikdy. Pořád tam s vámi budu. Držet vás za ruku, v těch nejtěžších chvílích. Doprovázet vaše myšlenky… Pořád, věčně. Od vašich prvních kroků, po váš poslední nádech. Vy ve mně věříte a já budu věřit ve vás. Ve vás, lidé, shinobi… A vy, bezvěrci, vy mě nezabijete.
Když žijeme, je to, jako kdybychom psali nějaký příběh. Příběh, na kterém záleží jenom na nás, co do něho vymyslíme. A jestli se bude dát přečíst závisí na naší ruce a našem rukopisu. Musíme psát pěkně, úhledně… Klidně i překrášleně. S vyplazeným jazykem, s úsměvem a dobrou náladou… Potom vznikají příběhy s dobrým koncem. Příběhy, o kterých se vypráví… Jenomže, někdy se stane, že z toho nejdražšího pera, kterým tak pěkně píšeme, skápne nechtěná kaňka a všechno naruší. Všechno zničí… A my nemůžeme začít znovu. Co teď? Je těžké se rozhodnout… A když tu kaňku dokážeme přepsat… Tyhle příběhy, ty jsou nesmrtelné.
Její kaňkou byla válka. Bolest. Strach… Ten byl v tom inkoustu, černém jako sama Bezmoc, také přimíchaný. V lehkém poměru, deset ku jedné. A spouštěl nepředvídané reakce. Hop sem, hop tam. Mozek kvůli té trošce nepracoval správně. Byl zmatený. A když je zmatený, ani tělo nedělá to, co by mělo. I když nos vdechoval vůně vzduchu, vůně chryzantém, soustředila se jenom na dusivý puch prachu a zkaženého života. Musela odejít… Stát se něčím, co nikdy nepřipouštěla. Něčím, čeho se bála. Člověkem bez domova… Poutníkem. V pravém slova smyslu. Putovat a nemít kam složit hlavu, nemít na koho se obrátit, přátele, kamarády… Jenom sama sebe a svoje myšlenky a možná, ještě, malé světýlko naděje. Někde vzadu, daleko před ní… A za tím světýlkem šla. Chtěla, aby se zvětšovalo, aby na něho mohla dosáhnout… Ale pořád bylo moc daleko. Dobrý konec, říkala tomu. Jak jinak… Všichni v ně doufáme. Ačkoliv říkáme že ne, doufáme… A ona neměla na co jiného se spolehnout. Když chtěla zachránit svého malého syna…
Už spolu prošli čtvero ročních období. Už putovali květinami a žlutavými pyly, horkem a písečnou, nepřátelskou pouští plnou zlatých barev. Prošli kolem ohnivých listů cizokrajných stromů, jejich kroky se zabořily do bílé barvy studených vloček rozesetých po zemi, které nikdo neuklízel. Jeden krok, další… Putovali dlouho, dny ani nepočítali. A sníh čím dál víc studil. Nenápadným pláštěm kryla sama sebe a svého pětiletého synka, jejich tváře, prodírali se vánicí, která na ně dotírala ze všech stran. Ale světlu nebyli blíž… Naopak, jako kdyby ho ztráceli. Hledali totiž domov. Nový domov, kde by nemuseli myslet na to, co se chystalo a chystá. Kde by jim nic nepřipomínalo válku… Domov, kde by jim bylo dobře. Domov…
Strhaní cestou, dva poutníci. Zdánlivě slabá žena a její, zdánlivě nevinný syn. Ale už toho znali tolik, viděli toho tolik… Víc, než někteří ‚mudrci‘ za celý svůj život. Posílilo je to, ale zároveň, dodalo neuvěřitelný strach. Utíkali před válkou, která začala a pokračovala… Utíkali a nevěděli kam. Všechny opustili. Protože ho chtěla zachránit.
„Mami?“
Na chvíli se zastavili. Protože přestal foukat ten mrazivý vítr plný vloček a chladu. Na chvíli ustal, bílo na zemi se uklidnilo a hory v dálce, nevinně bílé vrcholy, upoutávaly svojí monumentálností jejich pohled. Ale země už se začala objevovat, jenom místy. Sem tam, tou ledovou přikrývkou prorůstaly kvítky sněženek. Zatím nenápadně, stydlivě. Ale ony se osmělí… Až se těch pár dosavadních slunečních paprsků, které právě teď vysvitly a tály sníh také odváží a vylezou ven v celé své kráse.
„Mami?“ zopakoval chlapec a stiskl ještě víc matčinu hřejivou ruku, které se držel jako kdyby mu měla každou chvíli utéct pryč.
„Je ti zima?“ sehnula se vystrašeně žena, až její černé vlasy spadly z jejích ramen a okamžitě mu začala třít tváře, aby ho zahřála. „Neboj, za chvíli najdeme nějaký hostinec nebo něco, tam se půjdeme najíst… Ještě chvilku vydrž a -,“
„Není mi zima, mami,“ usmál se chlapec. „Vždyť svítí sluníčko.“
Oba dva se podívali nahoru. Paprsky vylézaly stále víc a víc a sem tam jejich trasu narušoval černý havran, nepřátelsky kroužící nad zmrzlou krajinou.
„Tak co se děje, zlatíčko?“ usmála se žena a klekla si, aby vylovila čutoru s ledovou vodou. Kdysi to byl teplý čaj… Ještě před chvílí.
Chlapec ale očima pořád visel na tom velkém a nebezpečném ptáku, který krákal, svolával k sobě ostatní. Ale žena věděla, že na ně by si netroufli. A i kdyby, ona také znala pár jutsu… I její syn, ačkoli teprve začínal. Ale dokázali by jim přižehnout křídla, levou zadní.
„Můžu taky letět?“ zeptal se chlapec najednou s veškerou dětskou nevinností, kterou měl.
„Letět, Itachi?“ pozvedla obočí žena a z čutory se snažila odšroubovat těžce přidělané víčko. Ale kluk jenom roztáhl ruce a přivřel oči.
„Letět,“ usmál se. „Jenom letět a nevnímat nic kolem, jenom vzduch… Proč to ptáci umějí a ninjové ne? Není to fér… “
Mikoto se zamračila.
„Protože je netíží žádné špatné skutky, jako nás, lidi.“
„A ty…“
„Ty nás stahují dolů, ať už chceme, nebo ne. Jako kameny… Jsme připoutáni k zemi, ale nezměníme to, zlatíčko.“
„Ale já bych chtěl umět letět,“ zaškaredil se kluk a založil ruce v bok. „A taky jednou poletím!“
Mikoto konečně rozdělala překážku mezi jejich vyprahlými ústy a lehce oslazenou vodou a čutoru podala chlapci do ruky.
„Víš co?“ usmála se. „Ty jsi hodnej kluk. Třeba jednou poletíš… Ale teď se musíš napít, jo?“
„Tak jo … A kam půjdeme teď? Mě už se to nelíbí… Chtěl bych být doma. Ať se tam děje, co chce, chci za tátou a babičkou, strýčkem a -,“
„Dobře,“ sklopila Mikoto pohled. „Snad už válka skončila…“
„Takže jdeme domů?“ zazubil se Itachi a zhluboka se napil.
Mikoto se smutně usmála.
„Domů…“
„Zabiju tě! Zabiju tě a pomstím náš klan!“
Pomstí… Pomstí, jistě že ho musí pomstít. Je to jeho vůle, jeho osud. Musí.
„Sasuke…“ zašeptal, zatímco se zdánlivě lhostejně díval do jeho očí plných nenávisti. Ať je pomstí! Pomstí…
„Bojuj, Sasuke!“
Ještě víc ho hecoval. Ještě víc mu chtěl ukázat, aby bojoval. Jeho bráška… Bráška, který skoro nevěděl, co je to válka. Bráška, který nevěděl nic a přece znal tak hodně.
On sám nebyl dobrým člověkem. Už dlouho ne. Kvůli Konoze, svému domovu, ztratil svoji nevinnost. Ale pořád nepřestával věřit…
Jeho bratříček se proti němu rozběhl. Se zuřivou odhodlaností, se vší vervou, jeho Uchihovské srdce bušilo a bušilo.
„Pomsti je! Zasloužíš si to. Splň si to… A já si zasloužím zemřít. Za všechno, co jsem udělal. Za celej ten zkaženej život,“ zašeptal Itachi neznatelně. Matka mu kdysi řekla, že je hodný. Několikrát mu to řekla… Celý svůj krátký život mu to říkávala. Dávala mu naději… A on ji stejně neztratil. Pořád věřil.
Už byl skoro u něj… Jeho bráška…
Nezabijete mě, bezvěrci. Protože ať se tváříte jak chcete, pořád je ve vás ten kousek člověka, který věří. Pořád ve vás jsou kořínky, které věří právě ve mně. V každém jsou, ať už říkáte co chcete. Ať už děláte co chcete! Já je najdu… Vždycky ty kořínky najdu a vytahám, na světlo, na povrch. Ta vaše zákoutí duše, skrývaná zákoutí… Věříte ve mně, protože musíte! Nic jiného vám nezbývá… Věřte. Protože vy jste mi dali jméno. Dali jste mi jméno, které pořád vyvoláváte. Dali jste mi jméno, které opěvujete a ve které doufáte. Sami jste mi dali chléb, kterým žiju. Dali jste mi sami sebe do mých rukou! Do mých rukou… Naděje. Tak mi říkáte. Naděje… Tohle slovo ve vás vyvolává tolik. Odhodlání, statečnost. Zatratili byste sami sebe, jenom když v tom vašem sebeobětování bude špetka naděje. Naděje pro ostatní… Naděje. To je to slovo, ke kterému se modlíte…
„A teď mám trošku naděje,“ pomyslel si. Celé tělo ho bolelo a on už věděl, že to končí. Jeho malý bráška se pomstil. A pro něj nastal konec… Nezvratný konec. Konec, který toho zapříčiní hodně… V to věřil.
Podíval se nahoru, do toho blankytného nebe, které vítězilo nad tmavými mraky. Zase se tam slétlo tolik havranů, těch černých stvoření. Krákali, krákali, jako kdyby jim chtěli něco říct. Havran… Pořád si pamatoval ten den. Chtěl létat… Celý život, celý svůj život chtěl létat. Chtěl být bez jakékoli tíže, lehký, aby vzlétl… I když toho hodně udělal, pořád věřil, že jednoho dne se všech tíží zbaví. Že jednoho dne vzlétne… A teď, udělal to, co měl. Konečně, cítil se volný… Poprvé za svůj bídný život. Jeho světýlko naděje, světýlko dobrého konce… Viděl ho před sebou. A pořád rostlo. TA naděje. Ve kterou doufal… Věřil. Šla mu naproti… A on šel naproti ní. Cítil se, jako kdyby nic nevážil. Jenom lehoučká duše, jako pírko…
„Poletím… Tam, nahoru… Stejně poletím…“
A naposled se usmál.
***
Hmm, já vím, že psát o Itachim nebo o naději je asi tak originální, jako Chouji a brambůrky (Viď, Ramy? xDD) ... Já o něm totiž taky psala já nevím kolikrát (vím, ale pššt xD) ... Jenomže když mě napadlo téma, Itachi mi k tomu přišel nejvhodnější. Tak se kdyžtak omlouvám
Víte ... Tohle mě napadlo z ničeho nic xD Takový to ... "BUM!" xD A asi to přišlo v největší nouzi, protože ... Trošku sem začínala ztrácet nápady a něco sem potřebovala napsat, nějakou jednorázovku. Jenomže, když sem něco začínala psát tenhle tejden, nápad ztroskotal v půlce. Tenhle jsem, naštěstí, dopsala až do konce
Létat jako havran ... Itachi má kolem sebe vždycky spoustu havranů, všímáte si? Možná, že v Japonsku je havran určitej symbol něčeho, ale já ho prostě spojila s tímhle ... Lítání ... To je kouzlo, krásný kouzlo ...
Myslím, že tohle je psaný trošku jinak. Alespoň mi to tak příjde ...
Hmm, no, poslední kec xD Tuhle FF bych asi chtěla poslat do jedný soutěže, i když stejně o čemkoli pochybuju, chtěla bych to zkusit ... Tak vás moc prosím o komenty
Snad se vám to líbilo :)
Poviedky o Itachim milujem presne tak ako Itachiho samotného...Nádhera Minnie krása...že nemáš nápady? No to určite...
Real Sasuke (ja som to hovorila vždy xD)
Hmm, pokud jdeš s touto fanfikcí do nějaké soutěže, abys nebyla nepříjemně překvapená…
nepříjemně? četl jsi to??? jsi snad první člověk co tohle o Minatčiných FFkách říká! ano, můžeš mít svůj názor, ale radši si to přečti ještě jednou než vypustíš tyhle slova. já na Minatku nedám dopustit!
2 roky... já už tu jsem 2 roky právě dnes 17. srpna 2010 :)
Ano, četl jsem to, a to velmi pozorně, bohužel.
Děkuju za upřímnost, každopádně, trošku rozvíst by to nevadilo, na kritiku (což jsou ale nejenom záporná slova, jak si lidé často myslí ) tady tyhle komentáře jsou ^_^
Takhle je mi těch pár slov fakt celkem nanic
Btw. ... Soutěž je stejně pasé
ostrov, odpovídám: ‚Telefonní seznam. Je v něm tolik postav! Mohl bych
vymýšlet nekonečné množství příběhů.‘“
U. Eco
Nuže, jelikož je po soutěži fanfikce a tvé dílo se neumístilo i přes zdejší obdivné komentáře ani na třetím místě, mohu být už trochu konkrétnější.
Celé to nedrží pohromadě, píšeš páté přes deváté, takže vůbec nechápu, co jsi tím vším chtěla říct. Je to slovní onanie, kterou můžeš dojmout čtenáře na úrovni Bravíčka, protože nikdy nečetli ani tu obyčejnou literaturu, jakou by ve svém věku měl číst (mayovky, verneovky, i toho Pottera... ).
Doporučení pro tuto povídku, proškrtat na polovinu, opravit gramatické a stylistické chyby.
Doporučení celkové: Začni číst literaturu, nejlépe klasickou, pokud to ještě neděláš, pokud ano, tak nad tím začni přemýšlet, potenciál v tobě je.
Teda nevím jistě co jsi tím myslel, já sama čtu fakt hodně a stejně si myslím že Minatino FF je opravdu dobrý. Samozdřejmě že lidé co píšou knihy tak jsou třeba lepší. Ale samozdřejmě máš na to svůj názor stejně jako mám já svůj názor na tvůj komentář... Stejně si však myslím že Minata má nejlepší FF na Konoze co jsem četla a toho jsem četla i na Konoze fakt hodně...Můj názor...
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
ať je to pan porotce nebo obyčejný komentátor, musím Minnie bránit! nevím co se ti nezdá, Minatka je extrémě talentovaná holčina která píše nejlepší FFka! pro mě jo. žádnou chybu v tom nevidím, jelikož mě se její styl psaní líbí. líbí se mi hodně a proto není důvod vnímat chyby. neměli by se vnímat chyby, ale to jak je to napsané. ta procítěnost a ne občasné nevychytání. stačí i troška talentu s velkou dávkou citů a dá se napsat krásné dílo. v tvém případě tu chybí procítěnost, kterou my ostatní Minatčini čtenáři cítíme a proto ji máme tolik rádi. a Minatko prd je propadák! i kdyby se to z tvýho pohledu nepovedlo, pořád je tam tvůj krásný styl a ta procítěnost, který z toho dělá krásné dílo
2 roky... já už tu jsem 2 roky právě dnes 17. srpna 2010 :)
Pan porotce, tuším...
Děkuju za konstruktivní kritiku. Konečně jsem ji dostala
Píšu teprve půl roku, předtím jsem psala maximálně tak slohový práce... Takže, i když jsi mi napsal tohle, já si myslím, že jsem celkem pokročila. Od naprostýho nic. Půlrok tomu Brávíčku vážně odpovídá, myslíš si nejspíš... Odpovídá, máš pravdu. Nikdy jsem neříkala, že umím psát. Právě naopak... Chtěla jsem se pořád zlepšovat. A v soutěži alespoň zkusit štěstí...
Tahle FF... Jak bych to řekla... Týhle FFce si vůbec nevážím. Považuju to za jedno z mých nejmíň zdařilých prací... A proč jsem to poslala? Tehdy mi to přišlo alespoň trochu dobrý... Ale když jsem si to teď znova přečetla... Máš naprostou pravdu. Ale jedna věc mě celkem zarazila... Je mi teprve sedmnáct. O světě a o literaruře přece nevím nic. Četl jsi Irvingova Garpa? Jenny, Garpova matka, taky hodně četla. Víc než hodně. Ale když se snažila napsat něco ona sama... Nebyla s tím spokojená... A i podle mě, psaní je záležitostí nás samotných, nejde přece o kopírování ostatních.
Ano, tahle FFce je propadák. A právě proto ti za tuhle kritiku moc děkuju... Budu se snažit ještě víc, než jsem tak doteď dělala.
ostrov, odpovídám: ‚Telefonní seznam. Je v něm tolik postav! Mohl bych
vymýšlet nekonečné množství příběhů.‘“
U. Eco
Podle tebe je to špatné? Tak to asi raději nikdy na Konohu nic nedám protože se to nedá porovnávat s nádherou toho Tvého.
A nemysli si že to říkám jen tak pro nic za nic. Je to jen a jen pravda...
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Píšeš pravdu, protože to je pravda?
Jen si na Konohu dej, co chceš, pokud nebudu muset, číst to nebudu.
to by jsi se z toho asi zbláznil/a. Když je tohle špatné tak to mé by bylo pod bodem mrazu...a to hodně
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Můj názor, stejně jako názor ostatních porotců by ti měl DanQ poslat, nemá smysl ho tu duplikovat. Pokud píšeš půl roku, není to špatné, ale třeba taková Miyu (druhé místo) posílala snad vůbec první svoji práci a bylo to přece jen o drobánko lepší, byť jsou si jinak obě co do slohu podobné.
Jak píše Idaho – psát se člověk učí tím, že sleduje mistry a opisuje, je to jako u čehokoliv jiného. Existuje pár lidí, kteří mají ten dar zvládnout rozjezd bez toho, ale osobně nikoho takového neznám. Nejde o to psát to samé co oni, ale všímat si toho, jakým způsobem skládají příběh a jaké obraty používají – spousta z nich je zavedená a osvědčená, není proto nutné na ně přicházet postupně zkoušením.
V celé soutěži se u většiny lidí (možná s výjimkou hAnko) projevovaly v zásadě dvě chyby, které jsou hrozně snadno opravitelné a jejich náprava pomůže naprosto každému, kdo zkouší psát.
1. když napíšeš fanfikci, odlož ji na pár dní k ledu a pak si ji po sobě znovu důkladně projdi. Nevěřila bys, jak ti to zlepší smysl pro detail i osnovu příběhu (a navíc tím odladíš chyby, které jsi předtím přehlédla).
2. když už ji máš tak nějak hotovou, pošli fanfikci někomu jinému ještě před vydáním/posláním do soutěže. Ten někdo by měl mít načteno a ideálně by měl mít pro češtinu – a hlavně by ti neměl podlézat. Neznám nikoho, kdo by psal bez chyb (ať už stylistických nebo gramatických) a pokud do svého textu vejráš pár hodin, sama po sobě chyby najdeš jen stěží. Další člověk nebo dva ti naopak dokáží otevřít oči.
PS pro všechny zdejší pisálky:
Nebojte se posílat své práce do soutěží, pokud si myslíte, že nejsou špatné. Někteří porotci na vás sice možná budou hnusní, ale na druhou stranu – máte jistotu, že vám nebudou mazat med kolem huby. Porota v soutěžích tohoto typu má za úkol upozornit soutěžící na to, kde dělají chyby, a jak se jich vyvarovat.
„A i podle mě, psaní je záležitostí nás samotných, nejde přece o kopírování ostatních.“
Podle mě se má člověk učit od těch nejlepších, než si vytvoří svůj vlastní styl, jinak to dopadne jako s tím strýcem v knize Saturnin, který si místo přečtení učebnic chemie snažil vynalézt všechno sám, takže mu všichni zaměstnanci z továrny utekli a dali přednost práci v blízké továrně na třaskaviny. Ale psaní samozřejmě není matematika, takže to bez nápadu a srdce nejde. Co se mého odsudku týče… ostrý byl tak trochu záměrně, protože je mým cílem tě vrátit na zem. Nicméně toto dílo je pořád velice špatné a jsem rád, žes to uznala. Podle mého věk sice jistou omluvou je, ale četl jsem už lepší povídky od mladších „spisovatelů“. Zopakuji tedy ještě jednou: setřídit myšlenky, nevymýšlej nějaké strašně originální postupy, jednoduché bývá často lepší než komplikované.
Minátka je bohyňa poviedok presne tak! ja neberiem svoje slová nikdy späť
Watch out for this crazy shinobi!!!
Sooo sooo... Saiki no saika-tachi nante ii nee xD
Byl jednou jeden Řek a ten mi řek, kolik je v řecku řeckých řek ... A já mu řek, že nejsem Řek ... Bla bla bla, prostě díky! xD
~:)
ostrov, odpovídám: ‚Telefonní seznam. Je v něm tolik postav! Mohl bych
vymýšlet nekonečné množství příběhů.‘“
U. Eco
Jak úbohý je človek, odjakživa potreboval barličku, ktorá by mu pomáhala prežiť. Nádej...tak úbohé slovíčko, s tak úbohým významom a predsa každý človek má svoju vlastnú nádej, svoje vlastné svetielko na konci tunela. Nádej dodáva človeku silu, ktorú potrebuje na to aby ďalej žil a znášal utpenie života a reality v ktorej žije. Človek je tak slabý, tak neuveriteľne slabý...
FF BY HAGIKU
YURI FAN Ano i já jsem Yurifanista
Máš niečo čoho sa chceš zbaviť, alebo naopak niečo hladáš, tak neváhaj a pridaj sa do fb skupiny Anime a Manga Burza!
http://www.facebook.com/groups/478036032208994/
Já už nevim Minnie, co ti psát...Dlouhý komentář by asi byl zbytečný, jelikož byz toho dlouhého komentáře vyplynula jen jedna jediná skutečnost - TY PROSTĚ UMÍŠ PSÁT A UMÍŠ PSÁT NÁDHERNĚ
“A clear conscience is usually the sign of a bad memory.”
Už jak jsem četla ta slova, kde proběhlo -> žena a její syn tak mě hned nenapadlo nic jinéhože to je Kushina a Naruto takoý překvapení! ale moc, moc hezké zamyšlení vážně! Myslím, že soutěž bude mít hned jasného vítěze!
Hold nádherně popsáno a vystiženo, krása...
Quilibet fortunae suae faber
The Sealed Kunai - nejlepší dokončena Naruto FF
Tak to teda koukám *nevěřícně čumí do obrazovky*. Itachi? A to už jsem si zvykla na Kushinu a Minata Ne teda, že by mi to vadilo. Moc hezky napsaný. Fakt
A neposlat to do soutěže? CHYBA!!
Btw- Tolik smajlíků v jednom komentáři? Dneska mám smajlíkovací den
Stejně jako všechny tvoje povídky, i tahle je moc krásná. Líbí se mi tvoje úvahy, je v nich hodně pravdy podané takovým milým a nenásilným způsobem. Každý se v tom najde, kažý nad tím zapřemýšlí.
Určitě je to na soutěž, máš šanci a velkou. Já ti ten tvůj cit pro slova závidím. Stydím se za to, ale závidím.
~ Hello Kitty´s dead! Mashimaro rules the world!!!
~ Nejnovější FF: Orochimarův absolutní životopis - 04.08. 2014
~ Manga tým, při své práci sem tam hodí rým, hrdě čelí slovům kritickým, náš silný manga tým!
~ Hay a ShAnko *-*
~ luksusss avatar made by Drek´than ^^
~ Kapitola 577: Rozhodující bitva začíná dnes kachna! *Google translate*
~ "Vieš čo je pád? Nie keď si vtáčik zlomí krídelko. Nie je to ani vtedy, keď si zlomí nožičku. Je to vtedy, keď vidí pred sebou les plný príležitosti a vletí do tvrdého kmeňa." Laterie
určitě to tam pošli, je to moc pěkný. už dlouho jsem nečetla tak dobrý FF, jsi úplně skvělá spisovatelka, které pod rukama vznikají úžasná díla
2 roky... já už tu jsem 2 roky právě dnes 17. srpna 2010 :)
Minnie,
myslím, že to poslať MUSÍŠ
Tá poviedka je krásna. A že nemáš myšlienky, nič ťa nenapadá. A toto je čo?
Som rada, že si to dopísala a nenechala len tak niekde ležať. Bokom...
Moja, úplne mi došli slová a neviem, čo by som mala napísať...
Je to jednoducho veľmi dobrá, krásna, zaujímavá a smutná poviedka...
Snáď aj ja niekedy poletím
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.
Minato má to své kouzlo, je to užasný xDD
Btw: nakazila jsi mě Edománii ještě že mám tolik avatarů.....xDD
Od doby čo mi Ayashiki doporučila tvoje poviedky si prešla dlhú cestu a zlepšila si svoj talent.Značne.Takisto túto poviedku som čítal jedným dychom a myslím že na súťaži bude mať šance.A nemalé:)
Podľa mňa by si to tam mohla dať..
-----------
Nech vám všetkým najklíčkatejší požehná
http://www.bramboranstvi.mysteria.cz/uvod.html
A nemám rád vianoce..
Dojemná povídka, že na konci jsem uronila slžičku Já bych to být tebou poslala. S tím musíš vyhrát! Držím palečky. A nejvíc mě baví číst o Itachim. Je to přece moje a určitě promluvím za všechny nej postava. Za pět
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
Náš největší vzor sice zemřel, o tom se hádat nebudu, ale předtím stihl vyučit pár lidí, kteří se rozutekli do celého světa. Nyní se spojujeme opět dohromady, abychom bojovali proti uctívačům Kiry, našeho i eLova největšího nepřítele.
Žáci, kteří se nám zatím podařilo sehnat:
2. Yuki Kaze-san (ta, která jí s tím pomáhá)
3. Shaman-werewolf-sama
4. ivy
5. Neal-X
6. Eros 3in1
7. Kairi.Ratten
8. Shadow-dono
9. Elys
10. M-san
11. MadYoko
12. Buuublinka
13. akai
14. Liss Ryuzaki
15. Enkidu
16. Barbara_Uchiha
17. Sayge
18. June
19. Vurhor
20. uchiha777
21. limetka
22. adabo
23. Nikirin-chan
24. Otaku-chan
25. SuZuKi_ShiHouiN™
26. lacca
27. luccca
28. Ookami-Kyuu
29. Alexx-sama
30. Neko_Hachi
31. Aryen-nyan
32. SASUKE5478
33. cibo91
34. Ayame-Senpai
35. Blue-misty
pro vlastní bezpečnost uvádíme pouze přezdívky a místo fotografií různé obrázky, ovšem ani ty nevedou k naší identitě…
…pokud patříte k nám žákům a následovníkům a odmítáte vše Kirovské můžete se přihlásit, jistě, že pod svou přezdívkou, aby vás Kira nemohl zabít, u mě, nebo TsuchiKim
A den, kdy se nám podaří sehnat všechny eLovy žáky, se stane i černým dnem pro Kirovi příznivce, protože ten den se uskuteční závěrečná bitva, kterou vyhrajeme.
Poviedok o Itachim nie je nikdy dosť !!(a ani chipsov!! práve som dala celý balík ) A tie tvoje sú vždy tie najkrajšie a vždy vo mne vyvolajú najviac emócii. Verím, že tú súťaž vyhráš, tak držím palčeky
Povídka je úžasná, lítat je úžasný a Itachi je taky úžasný xD.
Tahle FF je podle mě hodně k zamyšlení. Ostatně jako vždycky procítěná, skvěle napsaná. Myslím, že se už prišla na to, co mi na tvých FF přijde tak kouzelný. To, jak k jednomu slovu toho napíšeš strašně moc, viz.
A pro něj nastal konec… Nezvratný konec. Konec, který toho zapříčiní hodně..To, jak z jednoho slova napíšeš tři věty.
Takže moc díky, páč zamyslet sem se teď asi potřebovala.
Zajímavý nápad vysvětlení Itachiho + havranů a taky zajímavý přirovnání k létaní zrovna havrany. Takový podle mýho nepozitivní ptáky.
Hodně štestí v soutěži
Komu nešibe s námi, tomu s největší pravděpodobností šibe s někým jiným...
Ne snad, líbilo se mi to určitě.
Přišla jsi s nádhernou povídkou v ten nejvhodnější čas a já ti za to děkuju. Tak jako jsem už děkovala tolikrát, když mě tvoje povídky rozesmály, když jsi mě rozesmála ty a dala jsi novou sílu. Prostě ti děkuju za všechno.
Povídka je taková... kouzelná. Prostě tě přidrží nohama na zemi, ale hlavu ti zvedne vysoko do oblak k havranům.
Doufám, že pak napíšeš, jak jsi v té soutěži dopadla. Držím palečky.
Dělej cokoliv, ale dělej to s úsměvem, protože bez toho to prostě nejde.