Andělé Života a Smrti //1. díl//

Krev...
Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Vzduch všude okolo byl prosycen pachem kovu. Pro ni to byla ta nejúžasnější vůně na světě, vyžívala se v ní, milovala ji!
Opět oči otevřela. Stála na mýtině uprostřed lesa, všude okolo bylo byli ninjové, kteří buď bojovali, či umírali. Její rudé oči se zúžily a na rtech jí pohrával krutý škleb. Je čas odvést je na druhou stranu!
Mávla svými černými křídly a vznesla se nad ten mumraj, její stříbřité vlasy zavlály v náhlém větru.
Přelétla k umírajícím ninjů a ladně se opět dotkla země. Nahnula se nad jednoho, v jeho tváři bylo vidět takového utrpení a beznaděje. Ušklíbla se nad tím pohledem, lidské city byly zvláštní.
Natáhla nad jeho krk svou ruku. Z dlaně jí začalo černě zářit, sem tam probleskovala červeň.
Mužovi zornice se prudce zúžily. „Co... co---kdo?!“ zachraptěl. Dívčin škleb se ještě prohloubil, lidé jí mohli spatřit jen v jedné jediné chvíli v jejich mizerném životě – když umírali.
„Teď zemřeš,“ pronesla chladně, avšak oči jí nenasytně žhnuly. Muž zalapal po dechu, naposledy. Z jeho hrudi se vzneslo malé světélko.
Malá kulička se pomaličku uvelebila v dívčině dlani. Bylo teplé, nepříjemně hřejivé. Pomalu dlaň sevřela v pěst a pohltila kuličku. Po tváři jí přejel úsměv spokojenosti.
Vzhlédla k bojujícím mužům a na okamžik se zamračila. Měla přísný zákaz obrat o život zdravé lidi, směla jen v krajních situacích s hodně dobrým důvodem.
Vstala a přešla k dospívajícímu muži. Byl celý od krve, poškrábaný, odřený, velká řezná rána na krku, za několik minut zřejmě vykrvácí, nadešel jeho čas. Ale nestaral se o sebe, nýbrž o velkého psa, kterému na kožichu místy, pod nánosem krve, prosvítaly bílé chlupy.
Naklonila se nad něho o natáhla dlaň, ze které jí začalo zářit. Chlapec vzhlédl a jeho zornice se zúžily, stejně jako předešlému muži. „Kdo... jsi?“ řekl zřetelně, avšak zakuckal se, přes ránu na krku nemohl moc dobře mluvit.
„Jsem tvá smrt,“ odvětila bez známky emocí.
„Smrt?“ zeptal se spíše nechápavě, než vyděšeně a pevně objal svého psa.
Zář vycházející z dívčiny dlaně pohasla, něco jí na něm udivilo. Nebál se o svůj život, ale o život zvířete, které mu jen naivně stálo po boku. Lidské city byly skutečně složité. Nechápala je! V jejím světě se o druhé nikdo nezajímal, všichni si sobecky hleděli jen svého, ona nebyla výjimka. „Ano...“ řekla nakonec
„Ale... proč?“ ptal se dál.
„Nadešel tvůj čas.“ Vrhla pohled na jeho ránu na hrdle. Chlapec se bolestně podíval na svého psa. „A jeho také,“ dodala. Z dlaně jí opět začalo černě zářit a jeho oči pomalu získávaly nepřítomný výraz.
„Kibo!“ K chlapci padla nějaká dívka s dlouhými, havraními vlasy a začala ho okamžitě léčit. Z rukou jí vycházela namodralá záře a černá záře, vycházející z dlaně Anděla Smrti se začala vytrácet, až úplně zmizela.
„Tohle je... konec?“ Chlapec k ní ještě natáhl ruku, pak se mu vytratila z pohledu.
Dívka tam však stále stála, skláněla se nad ním a jeho psem. Chlapec jí nemohl vidět, protože již neumíral. Její oči zaplály hněvem. Proč lidé pomáhali druhým?! Když má někdo umřít, nemá se tomu stavět, je to zákon přírody, nemůžou se léčit a pečovat o sebe donekonečna!
Lomcoval jí vztek, na povrchu si však zanechala chladnou tvář, přešla k dalšímu muži. Než nad něho však stihla natáhnout ruku, přiskočila k němu ta tatáž dívka, která vyléčila chlapce a psa a začala ho také léčit. A tak to pokračovalo u dalších sedmi ninjů.
Dívka se nad tu lidskou bytost přenesla, dávno rozhodnuta, jak naloží s jejím zbývajícím životem.
„Me-Yu, neudělej blbost!“ Vzhlédla, volal na ní chlapec, který stál na druhém konci louky. Měl modré oči a sytě černé vlasy, na zádech stejné černá křídla, jako dívka.
Nic neřekla, jen natáhla nad dívku ruku. Chtěla začít vysávat z ní život, ale okamžitě jí do dlaně uhodila prudká bolest. Ucukla a skrz zaťaté zuby se vydralo zasyčení. Pohlédla na svou ruku, měla jí lehce popálenou, cítila, jak jí hoří.
„Přicházejí.“ Uslyšela zase chlapcův hlas, ale nějak podivně z dálky. Ano, také to cítila, mnohem dřív, než chlapec vykřikl - přicházeli Andělé Života.
Jedním máchnutím svými křídly vzlétla. Vzdalovala se od bojiště s pouze jedním jediným životem na kontě.

***

„Zabiju jí!“ Me-Yu divoce třískla do stolu, který nesouhlasně zakřupal, její hlas prořízl ticho v malé místnosti, jako ostrý hrot šípu, vystřelený neomylně ke svému cíly.
„Říkala jsi, že jsi nemohla, něco ti v tom zabránilo, něco jí ochraňovalo,“ řekl chlapec s černými vlasy zamyšleně. „Je to Anděl Života, ve kterém se ještě neprobudily jeho schopnosti, nemáš šanci ji zabít,“ začal jí rozmlouvat.
„To ne, nezabiji ji v této podobě,“ procedila skrz zuby.
„Snad se nechceš kvůli jedné dívce vzdát svých schopností?!“
„Ne všech.“
„Ale... Sama moc dobře víš, že když se vzdáš své neviditelnosti, tak nemáš právo se k nám vrátit. Budeš nadosmrti uvězněna ve světě lidí jako smrtelník!“ vyhrkl starostlivě.
„Aspoň se budu moct zbavovat bílých, ve kterých se ještě neprobudily jejich schopnosti. Budu vám usnadňovat práci,“ zavrčela hořce. Až příliš si byla vědoma toho, čeho se chystá vzdát.
Zvedla jednu ruku, ve které se jí náhle objevila katana. „Udělej to!“ přikázala.
„Nemůžu...“
„Srabe,“ Jedním svižným pohybem vytáhla katanu z pouzdra. „Sbohem, Daisuke,“řekla, bez známky lítosti či jakékoli emoce a ladným pohybem mávla katanou dozadu, směrem na křídla. Pronikavě zaječela, jak se jí ostří hladově zakouslo do masa, několik černých pírek se vzneslo do vzduchu. Poslední, co viděla, bylo, jak jí Daisuke se starostlivým obličejem zachytává při pádu, než omdlela.

***

Na tváři ji pošimralo něco teplého. Donutila se otevřít oči.
Ležela na zemi v lese, kde se odehrávala ta děsivá bitva, po které tu teď zbyla jen krev a vyšlapaná zem, nic jiného. Záda ji nesnesitelně pálila, jednou rukou si na ně sáhla , měla je omotané obvazem, nikde nenahmatala své černá křídla – byl z ní člověk.
Sluneční paprsky ji podivně hřály, nikdy jejich teplo necítila. Jediné teplo, které kdy cítila, bylo to z ukradených duší. Svět náhle vypadal živější, barevnější, vnímala šelest listí, jemný vánek, který si pohrával s jejími vlasy, zpěv ptáků,...
Střelila svými rudými oky na vrabce, který poskakoval na jedné z větví, potřebovala si ověřit svou moc. Natáhla ruku, kterou již obklopovala načernalá záře.
Vrabec vyděšeně zaskřehotal a vrávoravě odlétl. Dívka se usmála, své síly stála měla, i když trochu slabší.
V dálce uslyšela nějaké hlasy, zvedla se, snažící nevnímat bolest v zádech, a během půl hodiny došla k velké bráně nějaké vesnice, nesoucí název Konoha...