Poprvé...

Vše co v životě děláme a co se nám stane, je jednou poprvé.
Cokoli… První krůčky, první sny, první splněná přání i první zklamání.
Ať už je to cokoliv, jednou to je vždy poprvé. A přesto, že se to snažíme jakkoli změnit, nejde to, vše musí jednou přijít, můžeme to oddalovat, zavírat před tím oči nebo prostě jednoduše utéct. Ale jednou… Jednou nás to stejně dostihne, můžeme mít strach a pravděpodobně ho mít budeme, náš první strach… Ať už se strachem či bez něj vše musí jednou přijít je jen na nás kdy. Kdy to chceme už mít za sebou a jak se s tím vyrovnáme.
Osud nezměníme, ať se snažíme sebevíc. Vše v našem životě má důvod, jde jen o to, jestli ho pochopíme.
Každý máme přichystanou svou vlastní cestu, která tu pro nás bude až na věky. Když nás na ni poprvé postavili, šlo jen o to zda-li se ztratíme, zničíme ji nebo projdeme až do konce, nezáleží na nikom jiném než na nás. Protože naše cesta je jen jedna a my na ní také nemůžeme jít vícekrát.
A tak si na životě musíme dát záležet.
Můj život kunoichi byl procházka růžovým sadem. Opravdu v mém dosavadním životě bylo vše jako hra, velice jednoduchá hra. Měla jsem, co jsem si zamanula a když o tom teď tak přemýšlím měla jsem hlavně to, co jiný postrádali, ale já si toho vůbec nevážila. Od jak živa jsem měla rodinu, velkou šťastnou rodinu. Nedocházelo mi, jaké mám štěstí, brala jsem to jako samozřejmost. Stejně tak to bylo s přáteli, kamarádila jsem se s kým sem chtěla a nevěděla jak moc bych si toho měla cenit. Neuvědomovala jsem si, že někteří nemají ani rodinu ani přátele jsou sami a mají jen svůj smutný život. Život… plný samoty, smutku a přes to naděje… dnes to obdivuji, obdivuji, že i v těch nejtemnějších chvílích se nevzdali a jejich plamínek naděje pořád hořel, ale tenkrát jsem nevěděla vůbec nic. Naštěstí pak přišlo něco co mi konečně otevřelo oči a naučilo, že nemůžu mít vždycky všechno.
Mé první lásky… Vždy… Ano VŽDY jsem měla kluka na, kterého jsem si ukázala a brala to jako samozřejmost. Nebyla jsem nafoukaná, ale nikdy mě nenapadlo že by mě mohl někdo také odmítnout, že by to jednou mohlo být jinak. Jelikož až do dnešního večera to nikdo, nikdy neudělal…
Milovala jsem už několikrát ve svém životě, ale asi nikdy ne tak moc jako teď… Zkažená svou svěvědomostí… Možná kdybych tomu dala čas a ukázala mu co opravdu cítím… Vše jsem to zkazila…
Vše jsem mu řekla, jaké ovšem bylo mé překvapení když…
,,Ale já tě nemiluji…” řekl chladným hlasem, ten hlas… Byl vždy stejný a já myslela, že ho změním.
Nevěděla jsem, že to co k němu cítím je až tak silné… Poznala jsem to až po tom… od-odmítnutí…
Jakmile vyslovil ta slova srdce se mi zastavilo, žaludek sevřel a já nebyla schopna pohybu.
,,Promiň…” následovalo a pak… pak prostě jen… odešel…
Nechal mě tam stát s očima upřenýma na místo kde ještě před chvíli stál on… A když už to vypadalo že mi není pomoci… Došlo mi to… Všechno, jakoby mnou najednou projelo… Něco nového, jakási síla co mi všechno objasnila…
A teď, když tu pod září měsíce, pár hodin po jeho slovech sedím… Tiše mu děkuji…
Konečně jsem si uvědomila, že nemůžu a nikdy nebudu mít vše, co chci… Uvědomila, jak moc bych si měla vážit svých milovaných… Díky Sasuke, i když si toho asi nechtěl docílit otevřel jsi mi oči a já teď díky tobě vím, že vše co v životě udělám se mi vrátí… A tím dnešním odmítnutím… tím mým prvním odmítnutím, jsi mi vrátil to jak jsem po celou tu dobu brala svůj život… jako přirozenost, kterou nikdy nebyl… Byl jen mým štěstím, jakého jsem si doposud nedokázala vážit…
Dívka seděla pod stromem u kterého ji předtím zanechal její milovaný… A i přes to, že dnes byla poprvé ve svém životě odmítnuta, usmívala se… Vítr si pohrával s jejími světlými vlasy a ona jen seděla a přemýšlela, jak věc, která ve všech asi vzbudí jen smutek, jí pomohla dívat se na svět otevřenýma očima. Byla pevně rozhodnuta, že od dnešního dne pro ni nic nebude samozřejmostí a po každé ztrátě či neúspěchu se poučí. Nebude truchlit, ale hledat světlou stránku věci…
,,Staneš se novou osobností, Ino!” zašeptala si potichu a zvedla se od stromu…