Akatsuki a karanténa

„Máte neznámou nemoc!“ pronesl Jiraiya skrz mikrofon a sklo.
„COŽÉÉ!“ zahartusili sborově.
„Musíme přijít na to, co je to za nemoc. Je to nějaká dlouhodobá, takže lék najdeme. Musíte to zkrátka vydržet,“ a odešel.
Ozval se Tobi: „Já to neudělal. Já jsem hodný a čistotný kluk.“ Radši to řekl hned, aby na něho nic neměli.
„Sklapni, tos byl ty. Furt se někde potuluješ a nemeješ si ruce!“ dal komentář na Tobiho adresu Deidara.
„To není pravda. To ty hrabeš se v tom jílu a bůhví kolik je tam všeho možnýho!“ Bránil se Tobi.
„Co třeba Orochimaru, pořád byl zahrabanej s Kabutem v tý jejich rádoby laboratoři.“ Ohradil se Deidara.
„Cos to řekl, náhodou byly to velice podařené experimenty. Preferuji hygienu. Já to nebyl. A co Sasori, hraje si s loutkama, jako malej a pracuje s jedama. Byl to on!“ obvinil Orochimaru Sasoriho.
„Jak si dovoluješ urážet mé loutky? Mám jich sto a s tebou stojedna. Až odtud vyjdem ven. To si pamatuj! Taky si dávám pozor, nechci se otrávit. Proč se nezeptáme Itachiho, jestli to nebyl on?“ zeptal se Sasori dalšího člena.
„Po mě nekoukejte. Mám svoje zásady a navíc beru prášky. Neudělal by jsem to svým kolegům. Kisame se taky furt cpe rybama!“ otočil Itachi list na Kisameho.
„Já jim výhradně nejedovaté, čisté ryby a navíc před tím něž je jím, tak se jich zeptám na jejich zdravotní stav. A co peníze? Bereš je z těch márnic. Nechci vidět jejich čistotu!“ předal Kisame štafetový kolík.
„Na peníze si nikdo otvírat hu*u nebude. Peníze jsou všechno. No, co byste bez nich dělali? Mám způsob jak je vyčistit. Už to mám. Byl to Hidan. Nas*al toho svýho boha ani nevím jak se jmenuje, Hidane?“ přidal Kakuzu Hidana do řetězu.
„Tak tos pos*al, Kakuzu. Až se odtud dostaneme, tak tě zabiju. Už tě mám po krk. Jmenuje se Jashin, jen pro tvou informaci, vím jak na tebe. Jashin by to neudělal, věnuje se pouze věřícím a nevěřící máme za úkol eliminovat. Konan, chceš nám něco říct? Co ty?“ dal Hidan slovo.
„V tom s váma nejedu, účastním se minimu shromáždění. A vůbec mě nezajímáte. Když mám stejné cíle jako vy, myslíš, že bych to udělala? Šéfiku, ty to určitě víš kdo nám to všechno spískal, že?“ zeptala se Konan s nadějí v hlase.
„Ne, nevím, ale mám podezření, kdo to byl. Jako váš Šéf, bych své podřízené nikdy nevystavil nebezpečí, pak bych neměl žádnou organizaci. A jak se říká: Potrefená husa kejhne první.“ Pein měl opět co říct.
Všichni se otočili na Tobiho.
„Co já ne. Přísahám. Musel to být někdo jinej. Zetsu, má přece květinářství. Takže to byl on. Nic neříká. Je tichej. Já být hodný hoch!“ zase se bránil Tobi.
„Co to má být? Obviňujete se mezi sebou a nenapadlo vás, že by to byl někdo z venku?“ v duchu si blahopřál jak na to vyzrál a rozluštil tu záhadu.
Protáhli obličeje a všichni se styděli, jak se obviňovali.
Slovo si vzal Hidan:
„Abychom to nekomplikovali, promluvím za všechny, když řeknu každému, že se všichni omlouváme.“
Kývli.
„A malá drobnost, Kakuzu se musí omluvit mému bohu. Do toho.“ Odevzdal Hidan slovo svému partnerovi.
„Když někoho nevidím ani neslyším, tak se mi nebudu omlouvat.“
„Už zas, Kakuzu. Jashin tě slyší. Jednou tě odrovnám a budu si to vychutnávat.“ Ten plán se Hidanovi zalíbil.
„Nechte toho!“ Ozval se Kisame. „Bolí mě z vás hlava.“
„Co mě je po tom, že tě bolí hlava,“ odpověděl Kakuzu.
„Ach, jo. Budeme to muset spolu vydržet.“ Povzdechl si Itachi. Myslel na Sasukeho. Co asi dělá?

O rok

„Máme lék, můžeme vás očkov...“ Jiraiya nedořekl, protože tam nikdo nebyl.
„A sákryš ani neví jakou nemoc rozšíří mezi lidmi.“ Poškrábal se na hlavě a odešel.
„Ani si neuvědomili, jako je ta nemoc zvaná Blbost nakažlivá.“ Šeptal si pro sebe Jiraiya.