New generace 45- Já.. to nechci!!

„Ty??“

Na parapetu v polosedu udýchaný Aki, celý od krve. Zakolísá a bolestně se chytí za krvavou ruku. Hned se k němu rozejdu, bolest v zádech mě ale přemůže a já zpomalím. Když k němu konečně dopajdám, vyděšeně na něj pohlédnu.
„Co se ti stalo?“ zeptám se šeptem.
On zatřepe hlavou a v bolestech se předkloní, div že nespadne. Chytím ho za ramena a pomůžu mu sednout si na parapet.
„Počkej!“ nakážu mu a odpajdám ke dveřím které zamknu a pak do koupelny, kde namočím ručník a dojdu zase k oknu. Pomalu mu začnu stírat krev z obličeje. Jemně mu přejedu přes obočí, kde má hluboký sekanec. Trochu oko přivře, přesto zachytím jeho smutný, až zoufalý pohled. Zadívám se mu do očí.
„Ake, já... jdu se s tebou... rozloučit!“ řekne tiše a sklopí oči.
Já, s pusou do kořán, rukou pořád zvedlou a vytřeštěnýma očima kousek poodstoupím.
„Cože? Proč?“ na to jediné se zmůžu.
On se zvedne a přistoupí ke mně blíž. Je to zvláštní, kouká na mně, jako by z patra, ale já mu do tváře nekoukám. Zarytě civím na své holé nohy a zhluboka dýchám.
„Musím. Deštná napadla Oblačnou a já... musím ji jít bránit!“ řekne a zvedne mi obličej.
To jako..
„Ale vždyť... já... kdy... kdy se vrátíš?“ koktám a musím uhnout pohledem. Jeho je tak spalující, tak horký! A smutný...
„Ake, oni to chtějí, schválně, aby se ve mně probudil on... když budu ve válce, bude tam všude krev a pokud mě nevrátí zpět do čtyřiadvaceti hodin, tak mě moje druhá osobnost pohltí. Jenže pak to zabije i ji, takže... nevrátím se!“ řekne chladně.
Já nasucho polknu a znovu sjedu pohledem na zem.
„To přece nemůžou, nesmí, nechci, aby se to stalo! Třeba, kdybys utekl, tak by... zachránil by ses a pak bys mohl...“ začnu, ale jeho klidný, měkký hlas mě přeruší.

„Ake, to takhle nechtějí oni, ale já. Vždycky jsem byl všem jen na obtíž a svou vesnici jsem vždy jen sužoval. Teď mám šanci to napravit a Oblačnou zachránit, chápej to, prosím!“ řekne a otočí se k odchodu.
Moje ruce se samovolně zvednou a já ho jemně chytím za rameno. Otočím ho k sobě a pevně se k němu přitisknu.
„Nechápu, nechci, nemůžu...“ šeptám mu do trika, do kterého mám zavrtaný obličej. Ucítím na zádech jeho teplé ruce, jak mě láskyplně obejmou.
„Ale no tak, byla jsi první kdo mě znal takového, jaký jsem a neodsoudila mě! Děkuji ti, Ake! Byla jsi první skutečný přítel!“ šeptá mi do vlasů a pak se ode mě odpoutá. Setře mi slzy, co mi tečou proudem po rudých tvářích.
„Neplač! Pro mě to bude vysvobození... slib mi to! Slib, že už nebudeš plakat!“ usměje se na mě.
Je to strašný! Ví, že zemře, ale je v klidu! Usmívá se! Vypadá zase tak roztomile, jako ten den, co jsem ho prvně viděla. Sice se donutím k úsměvu, slzy mi však tečou dál.
„Mám tě rád!“ řekne.
„Já tebe taky!“ pípnu mezi vzlyky.
„Nebul!“ usměje se mile.
„Bude se mi po tobě stýskat! Hrozně moc tě mám ráda!“ usměju se a setřu si slzy.
„Já tebe taky a pokud ti mohu dát radu, dej šanci tomu černovlasému klukovi, myslím, že tě má rád!“ řekne ještě, naposledy se usměje a pohladí mě po tváři.
Pak zmizí v kapičkách vody. Instinktivně zvednu ruku na místo, kde ještě před chvilkou byl. Stojím, koukám do otevřeného okna a z očí se mi valí další slzy.
„Sbohem, Aki...“ zašeptám.
Pak zhasnu světlo a s mokrou tváří zalehnu. Ještě dlouho můj polštář tiší vzlyky, až k ránu celá vysílená usnu... s jedinou myšlenkou...
Proč?