New generace 44- Hajzlík jeden!!

Jelikož jsem asi do čtyř do rána čekala, jestli ještě někdo nepřijde, můj odchod domů se trochu protáhne, protože jsem potom spala až do dvanácti! Nečekaně! Dokonce mě přišly probudit sestry, protože samozřejmě o mé noční návštěvě nevěděly a tak se bály, že jsem zkolabovala nebo něco podobného, když tak dlouho spim!
Nejdřív mě vzbudí sestry, pak nastoupí bábi Tsunade a udělá mi pár vyšetření, načež můj stav probere s matinkou a usnesou se na tom, že můžu domů. Sestřička, stará, protivná, vrásčitá baba jménem Kaori //xDD// mi sbalí věci a pomůže na nohy.
„Ahojky, Ake!“ ozve se ode dveří a já hbitě zvednu hlavu. V tu chvíli vykouzlím na tváři zkřivené bolestí úsměv.
„Ahoj, Naruto! Co ty tady?“ zeptám se a s obtížemi se narovnám.
„Ále, konečně mám volno, tak jsem si říkal, že bych zašel na ramen, mno a říkal jsem si, že bych se mohl blýsknout s hezkou, mladou holkou, no chápeš, jako se vytáhnout a tak jsem se tě chtěl zeptat, no jenže pak jsem se od Sasukeho, respektive od Minata dozvěděl, že jsi v nemocnici -ttebayo! Tak jsem se rozhodl, že se za tebou kouknu!“ usmívá se.
Nevím jak to dělá, ale vždycky mi zvedne náladu! Je to skvělý hokage!
Pokusím se k němu jít, jenže mě píchne v zádech a já se s bolestí předkloním.
„Tak šup šup, slečínko! Nejste tu jediná pacientka!“ nechá se slyšet ta ježibaba, co si říká sestřička! Hodím na ni vražedný pohled. Co si stěžuje? Je tu přece od toho, aby pomáhala lidem, ne? Tak co si stěžuje? Jí se to kecá! Ona nemá v zádech skrz na skrz díru jak vrata do chlíva! Znovu se tedy – bez pomoci! - postavím a rozejdu se. Hned po prvním kroku mě zabolí břicho, ale ignoruju to. Další krok mě ale píchne jak v břiše, tak v zádech a já se sesypu Narutovi do rukou.
„Sakuro! Myslím, že to nezvládne! Odnesu ji domů!“ řekne po chvíli k mámě.
„Ale to nemusíš, já jí tam nějak...“ odporuje mamka, ale Naruto ji přeruší a otočí se na mně.
„Bude mi ctí, pomoci dámě v nesnázích! Navíc, když je to taková kráska! Smím vám nabídnout náruč, sličná panno?“ zakření se.
„Jistě, ošklivý trpaslíku!“ ušklíbnu se.
Za chvilku už mě velevážený Hokage Naruto Uzumaki nese napříč Konohou domů. Táta, Dei i Tobi už se dávno zdejchli, ale slíbili, že na zkoušky dorazí. Naruto se mnou proskočí otevřeným oknem a opatrně mě položí na pohovku v obýváku. Za chvilku se ozve bouchnutí dveří, dorazila mamka, a domem se roznese známá vůně.
„Rámén!“ vykřiknem s Narutem a div nám nezačnou téct sliny.
„Já věděla, že budete mít radost!“ prohodí mamka a položí na stůl tři extra porce. Já s Narutem se do nich pustíme takovou rychlostí, že kdyby nás někdo viděl, řeknou, že nás týrají hlady! Oba nedbáme na zásady stolování a házíme to tam jak na běžícím pásu! Mamka sedí spořádaně a nabírá si maličké kousíčky. Strašně jí to trvá a navíc to ani nesní. Tak se obětuju a dojím to za ni. Jako zákusek si ještě dáme jahodové košíčky od Konan na uzdravenou... jak se dozvěděla, že jsem v nemocnici netuším, a ani mě to nezajímá... jen ať posílá dobroty! xD… a zapijeme to jahodovým džusem.
Po svačině se Naruto omluví, že má práci a s úsměvem a slovy, že za mnou ještě příjde, odejde. Mamka začne sklízet ze stolu, pomůže mi převlíknout a já si zapnu televizi. Jako obvykle mě telina zklame a já naštvaně přepínám z jednoho programu na druhý. Nic, politika strana saninu vs. kazekage... Vaření s kunoichi... Když nevíte co by, najdete to v ninjaobi!... Konoha history... kunai hitparáda, samý kraviny! Naštvaně televizi vypnu, ale to ještě netuším, že za chvíli budu mít vystoupení a dokonce živé. Mamka přijde do obýváku a přinese mi horkou čokoládu. Hned jak ji položí, zazvoní telefon.
„Halo? Tady Sakura Haruno! Co potřebujete?“ zašvitoří s úsměvem. Hned jí ale úsměv ztuhne.
„A co já s tím, že na to Hinata nestačí, já mám dovolenou. Ne, musím se starat o dceru... řekla jsem ne!... Kdože?... ano, tak dobře!... Hned tam budu!“ pak sluchátko položí.
Telefon hned zazvoní znovu.
„Ano?“ zkrátí to.
„Jí vím, právě tam jdu ano, je no..., ale to je dobrej nápad! Jo... Ake to zvládne! Hm, jo, fajn... za chvilku v nemocnici! Ahoj!“ zase sluchátko zaklapne.
„Ake, přivezli sem Kazekageho Sabaku no Gaaru! Má zranění, které mu v Písečné nejsou schopni vyléčit a Hinata na to nestačí. Takže pro mě poslali! No a protože Sasuke je na misi, Minato se stará o Sarutobiho a Hinata se bojí, že to nezvládne... takže sem příjde a bude se starat o sebe a ty o malého jo?!“ řekne máma a začne se oblékat.
Než stihnu zaprotestovat, mamka otevře a znuděný Minato s nosítkem se spícím Sarutobim vleze dovnitř.
„Ahoj, Ake!“ pozdraví.
„No nazdar!“ řeknu vyloženě nadšeně.
„Tak já letim! Pa a nezabijte se tu, dětičky!!“ ušklíbne se máma a rozčepýří Minátovi havraní vlasy. Ten se zatváří nadšeně ale nic neříká. Hned jak zabouchne položí Sarutobiho na křeslo a otočí se ke mně.
„Jsi v pořádku?“ pípne.
Já na něj překvapeně zamrkám.
„Jo, jasně, jen to bolí, když se hýbu!“ řeknu a posunu se níž na pohovce.
„Můžu se podívat?“ optá se a ukáže mi na břicho. Já ochotně kývnu a bez sebemenších zábran si vyhrnu košili. Minato drasticky zrudne. Já povytáhnu obočí ale hned zrudnu ještě víc protože si uvědomím že mám na sobě jen růžové spací kalhotky s králíčky a tu vyhrnutou košili. Hned jí tedy stáhnu a přikryju se až po bradu. Naštěstí nás zachrání Sarutobi který začne nepříčetně kňourat. Minato ho vezme a prkenně ho zvedne do vzduchu. Musím se nad tím pousmát a vezmu mu ho z rukou.
„Nebul, špunte! No tak jsi hodnej, Saru! Hajej, no!“ usmívám se na něj a položím se s ním na pohovku. Trochu blbě si ale sednu a odřu si ránu. Mírně zasyknu a jako blesk se narovnám.
„Ake! Jsi v pořádku?“ vyjekne Minato a přiskočí.
Hu, stačí jedno au a všichni skáčou! Hustýý!
„Dobrý!“ usměju se.
„Kdybys něco potřebovala, tak řekni a já ti pomůžu.“ začne Minato, najednou se ale rozletí dveře a vlítnou do nich Sora a Leila.
„Jak jsem říkal, nehodlam ti tady skákat, jasný? Jestli něco chceš, tak si to zařiď, jdu se ven projít!“ zavrčí Minato a oknem vyskočí ven.
Já na něj jen vytřeštím oči. Zdálo se mi to nebo mi před chvilkou řek, že kdybych něco potřebovala mám říct, a pak že nemám otravovat? To je ale hajzlík!
„Ake! My se o tebe tak bály!“ vykřikne Sora a obejme mě z jedné strany a Leila z druhé.
Celé tři hodiny si zaujatě povídáme o všem, na co si vzpomenete! Pak se Leila sebere, že musí domů, to určitě! Kvůli tomu si stoprocentně porozepla blůzu a přepudrovala nos! Sora ještě chvilku zůstane, jenže pak pro ni příjde otec, že má jít domů. Po chvíli ticha do okna vleze Minato. Jsem si jistá, že byl celou dobu na stromě u domu! Rozhodnu se být naštvaná a oddupu, spíš odpajdám do pokoje. Je hrozný horko, takže si jen v tý košilce lehnu do postele a zavřu oči. Z celodenního ležení se mi ale spát nechce, takže jen ležím a házím sebou. Po půl hodině se potichounku otevřou dveře a vleze do nich Minato. Nejdřív myslím, že chce pomoct se Sarutobim, ale on zavře dveře a tiše... i myš proti němu dupe... si sedne ke mně k posteli. Rozhodnu se ještě počkat a dál dělám, že spím.
„Promiň, Ake...“ špitne tiše a něžně mě pohladí po tváři. Pak se zvedne a zase tichounce odejde. Já se nad tím pousměju a se zavřenýma očima si užívám tepla které zbylo po jeho prstech na mé tváři...

Pak si uvědomím, že pořád svítím a vylezu z postele. Už sahám na vypínač, když uslyším cosi na druhé straně pokoje. Otočím hlavu.
„Ty?“