Na konci

Jsem u konce s dechem. Už opravdu nemůžu dál. Ta trýznivá bolest, co mi spaluje vnitřek, co mi rve srdce na kusy…
Srdce… Všichni tvrdí, že je jako kus ledu, který není možný roztát. Srdce bez kousku citu… Srdce, jež neumí milovat, jež neumí nenávidět, jež neumí žádnou lidskou emoci. Jež necítí…
Co můžou vědět? Co můžou vědět ti, co nikdy nezakusily muka, která mě spalují. Která mě ničí a ubírají mi z už tak malé zásoby energie a sil?!
Nechtěl bych nikomu křivdit. Každý máme svůj šrám, který se nezhojí. Šrám, který nás jako stín pronásleduje, v noci se mění v noční můry a ubírá jasu slunečnímu dni. Následuje nás všude a není možné se ho zbavit. Šrám na duši… Věčná připomínka minulosti…
Duše… Mám vůbec nějakou? Nejspíš ano. Neustále slyším, jak křičí bolestí. Je to k nevydržení. Nejvíc ji slyším, když je kolem mě ticho. A ticho je kolem mě příliš často… Slyším ji, jak mi vyčítá mé rozhodnutí. Vyčítá mi, že jsem ji zbavil cíle. Cíle stát se nejlepším shinobi Konohy a jednou chránit všechny a všechno, co je mi drahé a milé. A právě kvůli tomu jsem se rozhodl. A má mysl mi říká, že to bylo rozhodnutí správné.
Mysl… Jediné, na co se mohu stoprocentně spolehnout. Nic mi nevyčítá, nebolí. Funguje tak jak má. Dokonce mi dala nový cíl. Cíl dál chránit vše co miluji a co jsem miloval. Chránit, byť na dálku. Především svého malého bratříčka.
Bratříček… Můj malý bláznivý bratříček… Malý… To už asi ne. Už je to pár let a za tu dobu jsi musel vyrůst. Už odmala nám všichni říkali, jak jsme si podobní… Jestlipak jsme si podobní i teď? Tak moc rád bych tě viděl. Tak moc rád bych s tebou trénoval, nosil tě na zádech a podporoval tě v tvých úspěších i prohrách. Tak moc rád bych sledoval, jak se mi pomalu, ale jistě vyrovnáváš… Ale nejde to… A ty ani nevíš proč… A ani se to nikdy nedozvíš. Pro tvoje dobro…
Dobro… Od jisté doby si neustále kladu otázku – Co to je, to dobro? Nikdy jsem si na ni nedokázal odpovědět a ani si nejsem jistý, jestli existuje nějaká definice. Osobně si myslím, že ne. Dobro… Každý si představí něco jiného. Já vidím své rozhodnutí. Díky němu jsem zabránil tomu nejhoršímu konfliktu, který existuje – válce. Občanské válce. Válce, jež by zničila moji zem, mou vesnici. Válce, jež by zabila tolik nevinných životů, mé přátele, známé…
Viděl jsem válku a rozhodl jsem se, že udělám vše, co bude v mých silách, abych jí zabránil. I když ty, můj malý bláznivý bratříčku, a vy všichni ostatní, co jste z Konohy, vnímáte mé rozhodnutí jako zlo, jako ten nejhorší možný zločin, vám já říkám – Svůj slib jsem splnil. Byť jsem za to musel zaplatit vysokou cenu – svou rodinu, lásku mého bratra a přátelství vás ostatních.
Nikdo z vás nemá ani ponětí, jak je to těžké. Jak těžké je naučit se s tím žít. Jak těžké je v noci ulehnout a usnout, protože v temnotě noci se skrývají stíny, které děsí. A už vůbec nikdo nemá ponětí, jak těžké je každé ráno vstát a postavit se čelem novému dni. Někdo by mi teď možná řek – Musíš se s tím vyrovnat. Vyrovnat? Ne, to opravdu nejde.
Tak moc bych si přál zemřít. Nevěříte? Divíte se mi? Nedivte se a věřte. Každá má buňka, každá částečka mého těla touží navždy spočinout. Propadnou se do těch temných hlubin smrti a už nikdy neprocitnout. Utopit se v nich… Ano, toužím potkat Smrt. Tu milou dámu s kosou, která navždy ukončí mé trápení a vysvobodí mě.
Vysvobození… To je to správné slovo. Ne smrt, ale vysvobození…Já nezemřu – Já budu vysvobozen!
Vysvobození… Tolik po něm toužím, ale je tak vzdálené… Tak daleko. Nesmím být vysvobozen dřív, než budu mít jistotu, že můj malý bratříček je dost silný na to, aby byl schopen postavit se svému osudu. Musí být silný… Musí mě nenávidět… Jenom tak se stane dostatečně silným a bude schopen chránit všechny okolo. A hlavně bude schopen ochránit sám sebe.
Bratříčku… Konoho… Země ohně… Vy jste to jediné, co mě drží při životě. Tolik vás miluji… A vy mě tolik nenávidíte, aniž byste tušili, že jsem to tak nechtěl.
Nechtěl… Musel. Vlastně, když tak nad tím přemýšlím, celý můj život je jedno velké Muset. Musel jsem poslouchat otce a plnit jeho příkazy. Musel jsem poslouchat Hokage a plnit jeho příkazy. Příkazy, jež si odporovali… Příkazy, jež vždy stály proti sobě a nikdy spolu…
Musel jsem opustit Konohu. Abych přežil, musel jsem se připojit k jedné organizaci… Jednotlivec nemá ve světě šanci… A já toho mám ještě tolik na práci…
Práce… To jediné, co znám… A přitom bych si tak rád někde jenom lehl a snil… Snil a z těch snů se těšil. Neměl z nich strach. Jenže – Já nemám o čem snít…
Ano, jsem na konci svých sil. Cítím, že moc času mi nezbývá. Zemřu a nikdo z vás se nedozví, jak moc rád bych byl s vámi doma – v Konoze. Radoval se, měl svou lásku a rodinu… Nikdo z vás se nedoví, že za to všechno vlastně ani nemůžu… Že za to všechno vlastně může jeden, jediný rozkaz… A já jsem uposlechl…