Svět dospělých

Tak sem vrhám jednu další mou jednorázovku. Prosím všechny nad osmnáct let, neberte si to špatně. Jinak komenty vítány :)

Můj život nikdy nebyl jako peříčko, lehký, bezstarostný a konejšivý. Můj život je dřina, je to těžká práce tady zůstat žít, ale za to mám odměnu, která mě tady drží. Nemám sice rodinu, ale mám jednoho člověka, který mě má rád a ten mi ukázal, že v životě musím dřít, jinak nebudu šťastný a hru jménem „Můj život“ brzy vzdám a diváci odejdou s naštvanými obličeji, nebo úlevou, že už ta hra skončila a oni mohou jít domů.

Dřel jsem a dřu. A také vím, že budu dřít, protože nyní jsem poznal, že to stojí za to. Mám totiž přátele, to je má odměna za tu dřinu. Říkáte si, že je to málo? Kdepak. To je nejvíc, co můžete dostat. Je to jako koupit si za těžce vydřené peníze lístek, a pak vyhrát v loterii. Čím jste starší, chápete víc význam přátelství a jeho důležitost ve vašem životě. Přátelství není zadarmo, ale já pro něj vždy udělám co nejvíc.

Jak už jsem říkal, čím víc stárnete, chápete význam věcí a jejich důležitost ve vašem životě. Je tu ale problém. Je to „čím víc stárnete.“ Když se na to zaměříte, už od brzkého věku vás připravují na život dospělých a čím víc rostete a chápete, tím víc vás do něj tlačí. Ne vždy je to úmyslně. Spousta dětí si přeje být dospělí a často si na ně pro své vlastní potřeby hrají. Myslí si, že jsou něco víc. Já chci být také velký, silný, moudrý a chránit druhé. Jen ale poslední dobou přestávám mít chuť „být dospělý.“

Ptáte se proč? Že je to bezvadné? Rodiče vám nebudou nakazovat ani nikdo jiný co máte dělat? Omyl. Já sice nemám pokrevní rodinu, ale vždy tu bude něco nebo někdo, kdo vám bude nakazovat nebo nutit změnit vaše názory. Vždy tu někdo bude.

Svět dospělých je prostě jiný, než ten ve kterém jsem a zděšeně zjišťuji, že se možná blíží jeho konec. Dospělí čím dál víc chápou. Je to možná ironie, ale to jejich chápání a všemu rozumění je možná velká chyba. Čím víc stárnete, vaše dětské sny se ztrácejí. Pomalu mizí v dálce a vy se za nimi jen smutně ohlížíte. Ale ne moc dlouho. Jste přeci dospělí a „chápete“, že nemá smysl si za nimi stát, protože jsou prostě pro vás moc těžké a nevyplnitelné. Smíříte s tím, co jste. Vaše cíle v životě se mění pořád na menší a menší potřeby a jejich získávání mnohdy nepřináší uspokojení, jaké byste očekávali.

Když jste dítě s démonem v těle a téměř všichni vás nenávidí, je jasné, že si stanovíte cíl. Je to buď zničení celé jejich proklaté vesnice nebo získání si náklonnosti a respektu obyvatel, abyste jim ukázali, že váš život stojí za to žít a oni ho mohou bezpečně sdílet s vámi. Celou vaši kostrbatou cestu na vás pokřikují, že vaše sny jsou nevyplnitelné a nemožné. A víte, co je zvláštní? Jsou to většinou dospělí a starší děti. Když pětileté dítě řekne druhému, že stane Hokagem, nebo že má doma zmiji, druhé mu většinou uvěří.

Dospělí jsou však zatrpklí tím, že si mnohé svoé sny sami nesplnili. Je však věc, kterou nechápu. Proč kvůli tomu shazují i vás? Proč na vás pokřikují, že je to nemožné, že jste blázen a ať se jdete věnovat něčemu, co je reálné. Čím to sakra je? Mají o vás strach? Nebo se bojí, že budete lepší než oni?

Já však jejich nadávky poslouchat nebudu. Zůstanu pořád tím umanutým dítětem. Možná rostu a sílím, ale uvnitř bude pořád to dítě, které si půjde za svým snem a bude poslouchat jen hlas svých přátel, kteří mu věří a podporují ho. I když překročím tu hranici s věkem osmnáct. A hlavně. Bude poslouchat hlas svého srdce.

Já na vrchol dojdu!!!