New generace 43 - Někdo tu byl!

Minato mě chytí, přitlačí mi na záda mikinu a pak se mnou v náručí vyběhne opačným směrem, než Aki a Takumi. Chvilku cesty ještě vnímám, pak ale upadnu do bezvědomí!

Pootevřu oči. Všude je bílo. Smrdí tu dezinfekce a všude se ozývá klapot bot. Ne... nejsem mrtvá, jsem v nemocnici. Pomalu otočím hlavu a podívám se do zarudlých očí mamky.
„Holčičko?“ řekne tichounce, když si uvědomí, že žiju. Já se usměju.
„Ahoj, mami!“ řeknu. Ona mě pohladí po tvářích a z oka jí steče slza.
„Co je?“ zeptám se, protože nevím, co se děje.
„Ake, víš jaké jsi měla štěstí? Ten kunai ti jen o několik centimetrů minul ledviny a nepřetrhl ti žádnou tepnu! Chápeš, jaký si měla štěstí?! Mohla jsi být mrtvá!“ řekne máma a opatrně mě obejme kolem krku. Já zvednu ruku, v které mám nějakou hadičku a taky ji obejmu.
„Mami? Co se stalo s Akim?“ zeptám se. Ona se ode mě odpoutá a vytřeští na mě oči.
„On tě skoro zabil a ty se ptáš, co se s ním stalo?“ řekne trochu naštvaně. Já se jí radši nepodívám do očí, ale přikývnu.
„Nevím, Takumi ho už nenašel, ale Naruto už jeho a ještě několik ninjů poslal, aby ho našli!“ dodá a stoupne si.
„Mami? Jak dlouho tu budu?“ zeptám se.
„No, nic vážného se ti nestalo, takže, dnes večer tu ještě zůstaneš a pak budeš doma odpočívat... neboj se! Do dalšího kola zkoušek budeš v pohodě!“ usměje se máma a odejde.
Já jen vydechnu a pak zavřu oči a usnu….
„Ake? Ake?“ otevřu oči.
Ve tmě na mě svítí modré oči, doplněné vlasy stejné barvy. Aki! Vytřeštím oči a ze strachu se trochu přikrčím.
„Ake, neboj se. Já ti nic neudělám!“ řekne po chvilce a něžně mě pohladí po tváři. Já se opět narovnám.
„Aki, jsi.. v pořádku? Chci říct, jak, jak to, že jsi zpět?“ vykoktám a konečně se mu podívám do očí. Má je vyděšené, plné zoufalství.
„Vrátil jsem se, vlastně on se vrátil zpět do tábora a tam ho zklidnili a díky jednomu protijedu mě vrátili zpět. Pak všichni utekli zpět do Mlžné, ale já, nemohl jsem! Ake, není ti nic? Já... hrozně se ti omlouvám. Když... když vidím krev, tak, tak se probudí a já... nemůžu nic dělat! Nemám ho pod kontrolou! Prosím. Zkus mi to odpustit! Já se pokusím to už nikdy neudělat, jen, nerad bych tě ztratil!“ řekne tak zoufale, až je mi ho líto! Trošku se pousměju a pohladím ho po tváři.
„Klid. Každý má své problémy, někdo holt větší a někdo menší!“ zazubím se a chci si sednout, ale píchne mě v zádech, syknu a vrátím se do předešlé polohy. Aki vytřeští oči a chytí mě kolem pasu, aby mi pomohl si zase lehnout.
„V pohodě! Jen ta díra trochu bolí!“ přiznám, ale pořád se usmívám. Ještě celkem hodnou dobu nade mnou stojí a vpíjí se do mého pohledu. Drží mě za pas a já jeho kolem krku. Hledíme si zpříma do očí a jsme jen několik centimetrů od sebe. Mám takový zvláštní pocit. Nevím jak to popsat! Ale je jiný než u Takumiho, a dokonce i než u Minata. Takumiho mám ráda, ale... spíš jako bratra, kamaráda, ale jinak ne! Naproti tomu Minato... já se v něm nemůžu vyznat! Jsem zmatená z jeho počínání! Jednou je tak milej a chrání mě. Ale pak je protivnej a chová se, jako bych byla jen jeho potíž! Jenže mě to vlastně přitahuje! Je tajemnej a mě se líbí odhalovat jeho skryté stránky! A navíc, jeho polibky jsou tak nedočkavé, hltavé. Prostě krásné! Je super pocit, vědět že mě chce a má mě rád! Jeho naprostým opakem je Aki... je něžnej, jako bych byla porcelánová panenka a on se bál, že se při sebemenším ťuknutí rozsypu. Jeho pohled i mluva jsou tak roztomilé, teda, když zapomínám na to, jak mě málem zabil! Teď když se tak nade mnou sklání, jeho vlasy mě šimrají po tváři a jeho oči mě propalují, nevím, co mám dělat! Mám se nahnout ještě víc a políbit ho? Mám se odtáhnout? Nemám dělat nic? Poraďte někdo! Hm, nic! To se dalo čekat! No co, ale naštěstí to za mě vyřeší Aki, protože mi pomůže si zase lehnout a odtáhne se ode mě.
„No, kdy tě pustí?“ otáže se, ale nepřipadá mi, že by ho to zajímalo! Asi uvažoval o tom samém, co já!
„No mě pustí...“ začnu, ale na chodbě se ozve výkřik a rychlé kroky k mému pokoji. Já i Aki se hbitě otočíme ke dceřím a oběma je nám jasné, že náš rozhovor končí. Aki se ke mně spěšně nahne, políbí mě na čelo a oknem zdrhne ven. Jen co uslyším jeho dopad, rozletí se dveře a vběhnou do nich tři sestry a jeden doktor. Všichni se nahrnou k oknu, skříni, pod postel a všude, kam je možné se schovat. Já se trošku nahrbím, ale nic jiného dělat nemůžu. Chvilku po první návštěvně vletí do dveří druhá! Mamka a Tsunade se nahrou ke mně.
„Ake? Nebyl tu někdo? Sestřičky tu slyšely nějaké hlasy a jeden z pacientů zahlédl někoho vlézt dovnitř!“ začne mě hned máma zpovídat a hned mi kontroluje všechny přístroje, na kterých jsem napojená.
„Ne mami. Ty hlasy, já... No... Spala! Jo, spala jsem a asi mluvila ze spaní! A nikdo sem nevlezl, možná nějaký pták! Já nevím, nikdo tu nebyl!“ řeknu rychle a jsem hrdá na to jak mi to // i přes velkou ztrátu krve xDD// myslí.
„Tam, tam něco je!!“ vykřikne jedna sestřička a všichni ostatní se nahrnou k ní. Nevím co mám dělat a tak udělám první co mě napadne!
„Au... to to bolí... Eche eche!“ začnu hlasitě kašlat a zmítat se na posteli. Většina tomu uvěří a přeběhnou k posteli, aby mi pomohli, dva lidi mi ale nevěří. Ano, mamka a bábi Tsunade. Obě stojí u okna a podezřívavě si mě prohlížejí!
„Mě je zle. Prosím, nechte mě se vyspat!“ řeknu a na důkaz se chytím za hlavu. Máma na mě hodí takový podezřívavě nechápavý pohled, ale všechny vyžene a se slovy dobrou noc mě tam nechá. S hlubokým výdechem se sesunu na posteli a se setřu si krůpěje potu z čela. Zoufale kouknu k oknu. Nic a nikdo... čekám celou noc. Ale... Mám smůlu, nikdo už nepříjde!