Once upon a time II 19

Once upon a time II 19

Naruto seděl opřený o zeď a zhluboka dýchal. Zbraň, kterou měl vetknutou do hrudi, už vydělal. Cítil, jak z něho uniká s krví i život.
„Naruto, myslím, že umírám,“ zachrčel mu v hlavě Kyuubiho hlas.
„Tak to jsme na tom stejně,“ usoudil Naruto.
„To nebylo moc vtipné,“ zavrčel démon. „Moc jsme se spojili. Neměli jsme tak míchat síly.“
„Po bitvě je každý generál,“ zafilozofoval Uzumaki.

Sasuke se ztrhaně usadil vedle Naruta a bolestně vydechl: „Naruto?“
Ten otevřel zavřené oči a zadíval se na něho: „Copak?“
Mladší Uchiha se překvapeně nadechl. Narutovi oči zářili každé jinak – jedno modře a jedno červeně.
„Moje pečeť začíná stravovat tělo,“ vydechl unaveně.
„Tak to jsme na tom podobně,“ pokusil se Naruto zašklebit.
„Proč tě nevyléčí démon,“ zeptal se Sasuke zmateně.
„Moc jsme spojili naše síly a tím jsme spojili i naše těla a duše,“ vysvětlil trhaně. „Oba jsme utržili ránu, kterou i přesto všechno nedokážeme vyléčit. Umíráme oba.“
„Sakura nás zabije,“ odtušil Sasuke a na jeho tváři se objevil úsměv.
„Asi jo,“ zašklebil se Naruto. „A když ne ona tak Hinata určitě.“
„Když už mluvíme o Sakuře,“ nadhodil Sasuke. Mluvili spolu o obyčejných věcech, ale oba věděli, že se tím spolu loučí. „Nikomu jsme to ještě neřekli, ale Sakura je ve třetím měsíci.“
Narutovi chvíli trvalo, než pochopil, co tím chtěl říct: „Tak to gratuluji.“
„Díky,“ zachrčel Sasuke a vykašlal do rukávu krev.
„Nevypadáš dobře,“ rýpnul si Naruto.
Sasuke se jenom ušklíbnul a odvětil: „Taky neoplýváš zdravou barvou!“
„Trefa,“ usoudil Uzumaki. „Když tak o tom mluvíš. Tak mám takové podezření, že Hinata je taky těhotná. Ještě mi to neřekla, ale jí teď o dost víc, než předtím.“
„Šikovnej,“ pochválil ho. „A doufám, že už tam nebude žádný démon.“
„Neboj,“ uklidňoval ho s křivým úsměvem. „Kyuubi spal dole v obýváku.“
„Chudák,“ zalitoval ho Sasuke.
Naruto stočil hlavu na poslední probíhající boj a uviděl, jak katana zrovna zachraňuje svého pána: „Vypadá to, že Itachi vyhrál.“
Sasuke se taky podíval tím směrem a usmál se: „Vypadá to tak.“
Pak ovšem oba zbledli ještě víc, když viděli, jak se oba hroutí na zem.
„Sakra,“ zavrčel Naruto a pokoušel se zvednout. Sasuke se vedle pokoušel o to samé, ale ani jednomu se to nepovedlo.
„K čertu,“ zaklel Sasuke a znovu se svalil na zem. Chtěl se jít podívat, jestli jeho bratr přežil ten svůj souboj, ale nemohl posbírat tolik sil, aby se zvednul.
„Já se na to můžu,“ klel vedle Naruto a ani on neměl už síly se postavit na nohy.
Znovu se tedy opřeli o zeď a aspoň pohledem se snažili zjistit, zda je Itachi naživu.
„Je to k ničemu,“ zavrčel Naruto.

„Minato, myslíš, že se vrátí,“ zajímal se První. Všichni Hokagové a někteří další z obyvatel čtvrti klanu Uchiha stáli u brány a vyhlíželi ty tři, kteří se ještě nevrátili ze své mise.
„Doufám v to,“ modlil se Yondaime a nervózně chodil tam a zase zpátky.
„Jsou silní,“ uklidňoval ho Třetí.
„Ale dost,“ nadhodil Druhý.
„Tohle nepomáhá,“ utrhnul se na něho Sai.
„Snažím se být realistický,“ urazil se Nidaime.
„Tak jinde,“ usadil ho Neji. Všichni byli nervózní i bez řečí, které vedl Druhý.
„NO prosím, jak chcete, já už nikdy nic neřeknu,“ urazil se Druhý a nasupeně se odvrátil.
„Ježíši to by byl ráj,“ ozval se potěšeně První, jeho bratr. Nidaime se na něho podíval, stylem, že jestli nezmlkne, bude další v pořadí na novou rakev. Ale i přesto všechno měl strach, jak každý druhý. Měl Naruta rád.
„Určitě to dopadne dobře,“ uklidňoval se Čtvrtý netrpělivě.

„Ty Naruto,“ promluvil po chvíli Sasuke a na jeho hlase bylo slyšet, že ho to stojí hodně sil.
„Hmm,“ zamrčel Naruto na znamení, že ho poslouchá.
„Já mám asi halucinace,“ pokračoval.
„Cože,“ nechápal Naruto.
Sasuke zvednul ruku a ukázal s ní na druhou stranu místnosti: „Támhle vidím neuvěřitelně krásnou ženskou.“
Naruto s vypětím sil pootočil hlavou naznačeným směrem a uviděl jí taky: „Taky ji vidím. Má bílé kimono.“
„Jo, to je ona,“ potvrdil mu to.
Ona žena se k nim pomalinku blížila. Měla černé vlasy a jemný konejšivý pohled a na sobě bílé kimono. Když přišla ještě blíž, Naruto znovu promluvil: „Ježíši, tuhle znám.“
„Neříkej, odkud,“ zajímal se Sasuke a nemohl z ní spustit pohled.
„To je Smrt,“ představil mu ji.
„Hmm, vybraná společnost,“ odtušil Sasuke ironicky. „A co chce?“
„Že by nás,“ nadhodil Naruto.
„Tak na to ať zapomene, Sakura by mě zabila,“ ohradil se Sasuke prudce.
To už byla Smrt u nich a poklekla před nimi. Mile se na ně usmála a řekla: „Už přišel čas.“
„Na to zapomeň,“ odsekl protentokrát Naruto. „Máme dohodu.“
„Ta se naplnila v okamžiku, kdy Itachi zabil Madaru,“ usmála se znovu.
„Sakra,“ ucedil Uzumaki.
Smrt natáhla ruku a jemně s ní pohladila Naruta po tváři: „Neboj se. U nás se ti bude líbit.“
„No nevím,“ řekl Sasuke.
„Vaše matky už na vás čekají s otevřenou náručí,“ promluvila znovu jemným podmanivým hlasem.
„Opravdu,“ řekli oba dva naráz a v jejich očích byla vidět touha znovu je vidět.
„Ano, už čekají.“
Sasuke stočil pohled někam za ní a zeptal se: „A co Itachi?“
„Neboj se,“ uklidňovala ho. „Dodržíme jeho část dohody. Bude žít ještě rok a půl, ale pak se i on vrátí do naší říše.“
„Aspoň si užije Sunaky,“ usmál se Naruto. Pak se podíval na Smrt pevným pohledem a řekl: „Jsem připravený.“
„Já taky,“ povzdechl si Sasuke.

Ani jeden z nich si, ale nevšimnul, že se Itachi probral z bezvědomí a rozhlédl kolem. Uviděl, jak Naruto a Sasuke sedí vedle sebe opřeni o zeď a něco si pro sebe mumlají. Postavil se na roztřesené nohy a vydal se opilým krokem k nim. Cítil, že se ochrany kolem sídla stáhli a tudíž se mohl odtud hned přemístit. A taky viděl, že Sasuke s Narutem mají vážná zranění, takže všechno zbylo jenom na něm.
Dokulhal se až k nim a promluvil: „Kluci, jak vám je?“
Oba na něho obrátili svoje pohledy, ale on uviděl jen nepřítomné světlo.
„Sakra,“ zavrčel, když to uviděl.
„Itachi,“ usmál se Naruto bolestně a natáhnul k němu ruku.
„Bratře,“ přidal se Sasuke s rukou.
Itachi je obě dvě sevřel a i přes obrovskou ztrátu chakry se s nimi přemístil z tohohle prokletého místa. V okamžiku, kdy tak udělali, začal se hroutit strop a kdysi honosné sídlo klanu Uchiha pohřbilo ve svých útrobách tři mrtvé, kteří si možná ani hrob nezasloužili.

Znovu se objevili až před bránou Konohy. Itachi se vyčerpaně svezl na všechny čtyři. Vedle něho ležela dvě těla, která cestou pevně k sobě tisknul.
„Itachi,“ vykřikl kdosi nadšeně.
Itachi jenom unaveně zvednul hlavu a viděl, jak se k němu ženou Hokagové a v závěsu za nimi i někteří přátelé. Než omdlel, stačil jenom zašeptat: „Vyhráli jsme! Pomozte!“

„Jak je na tom,“ slyšel Itachi ve spánku něčí hlas. Trochu se zavrtěl a začal pomalinku otevírat oči. Okamžitě je zase zavřel, jelikož denní světlo, bylo příliš silné, pro jeho oči.
„Dostane se z toho,“ uklidňoval pro tentokrát ženských hlas.
Itachi se znovu pokusil otevřít oči, ale teď už s větším úspěchem. Když si oči zvyknuly, otočil je směrem, odkud přicházely hlasy. Zaostřil a uviděl Pátou a Yondaimeho. Pokusil se posadit a tím upoutal pozornost obou dvou.
„Itachi,“ zvolala překvapeně Tsunade a přispěchala k němu, aby ho zkontrolovala. Minato přistoupil krapet pomaleji.
„Co se stalo,“ zeptal se Itachi zmateně.
„Co si pamatuješ jako poslední,“ zajímal se Namikaze.
Uchiha se zamyslel a všechno se mu začalo vracet. Prudce pohnul hlavou, až mu před očima vyskákaly hvězdičky, a zadíval se na ty dva: „Kde je Sasuke a Naruto?“
Yondaime se podíval smutně na Tsunade a ta řekla: „Vrátili jste se pozdě.“
„Cože,“ nechápal Itachiho otřesený mozek.
„Oba jsou mrtvý,“ řekl Minato zhrouceně.
„Ne, to nemůže být pravda,“ odhodil Itachi přikrývku a i přes zranění se pokusil se postavit. Ale okamžitě byl zatlačen zpátky Tsunadinou silou.
„Bohužel je to pravda,“ potvrdila slova Čtvrtého tiše.
„Ne, to ne,“ rozvzlykal se Itachi. Slzy mu volně tekly po tváři. Truchlil pro svého bratra a přítele.
Yondaime ani Tsunade nevypadali o moc lépe. I oni cítili obrovskou bolest ve svých srdcích.
„Kdy bude pohřeb,“ vyrazil nakonec ze sebe trhaně Itachi.
Tsunade se krapet zavrtěla, než odpověděla: „Byl jsi v bezvědomí skoro týden. Oba už leží v zemi.“
Itachi v tu chvíli vypadal, že někoho zabije. Ale pak se rozplakal ještě víc: „Sakra. Kdybych byl rychlejší mohl jsem je oba zachránit.“
„To už je teď jedno,“ položil mu Yondaime ruku na rameno.
„Není,“ odsekl Itachi a zabořil tvář do dlaní.
Tsunade pokynula Minatovi a oba dva odešli z pokoje. Ponechávaje Itachiho jeho smutku.

tohle ještě není konec