Bitva démonů //1. část//

„Rychle, utíkejte pryč!!!“ zařval z plných plic mladík a sám, se zbytkem několika lidí, vyrazil směrem k velkým hradbám.
„Ježíši Kriste, co se stalo?!“ zalapala po dechu růžovlasá kunoichi a společně s několika dalšími ninji začala pohotově léčit zraněné, které ninjové přinesli.
„Je tu, je s ním i Gaara, nechápu to!“ křikl rozčíleně blonďák.
„Naruto, jako Hokage bys měl zůstat v klidu a dávat příkazy!“ zatřásla s ním růžovláska a začala léčit jeho zranění.
„Máš pravdu, Sakura-chan!“ přitakal. „Potřebuju sehnat všechny schopné ninji a hodně mediců! Toto bude těžká bitva...“ rychle se zvedl a utíkal směrem do vesnice.
Běžel co nejrychleji mohl, vrážel do lidí, kteří se za ním jen nechápavě rozhlíželi, některé zatáčky ani nevybíral a vrážel do domů. Nic z toho však nevnímal, jedinou jeho prioritou bylo dostat se domů!
„Hinato!“ zařval, když prudce rozrazil dveře svého domova.
„Co se děje?“ podívala se na něho modrovláska, která lehce zrudla a pohladila si malé bříško.
„Musíš okamžitě do úkrytu! Blíží se pohroma, velká pohroma! Běž do Akademie, nebo tam spíš někoho pošli, všechny děti, ženy a starci musí do úkrytů! Všechny bojeschopný ninji pošli k bráně!“ vychrlil na ní, povzbudivě kývl a zase odběhl.
Hinata chvíli jen tak stála a přebírala si, co právě řekl Naruto, poté se okamžitě sebrala a vyběhla ven směr Akademie.
„Všichni, kdo můžete, pojďte k hradbám u brány, schyluje se k velké bitvě!!!“ křičel Naruto, co nejvíce mohl, když běžel zpět k bráně a ostatním, kteří se tam již shromáždili.
„Naruto, co se děje?“ zeptal se ho Kiba.
„Orochimaru, zase se vrátil. Snad ještě silnější, než kdy předtím. A má s sebou nového spojence – Gaaru a jeho ninji!“ křikl a zaťal ruce v pěsti. „A já myslel, že je to přítel, spojenec! Co jen mu Orochimaru mohl dát, že se k němu přidal?“ procedil skrze zuby.
„Naruto, přivádím ninji, kteří jsou schopni bojovat!“ Naruto se prudce otočil a zůstal zírat na Hinatu, která k němu doběhla s asi stovkou ninjů za ní.
„Děkuji ti, a teď se běž schovat!“ řekl hlasem, který nepřipouštěl námitek.
„Ano!“ řekla Hin, políbila ho na tvář, Naruto pohladil její malé bříško a poté odběhla pryč.
„Všichni se rozestavte na hradbách, tohle bude krutý boj! Mnoho ninjů zemře, říkám to na rovinu! Ale pokud budeme držet pospolu, vydržíme! Kdo s tím nesouhlasí, nechť jde pomoct starým a nebohým!“ zakřičel. Nikdo však neodešel. V tvářích všech byl vidět strach a nejistota, strach z toho, že toto bude jejich poslední boj, že už nikdy nespatří východ slunce, že už nikdy neuvidí své rodiny, zároveň se jim ale v očích leskla odhodlanost a zloba na jejich bývalé spojence – Písečné. Stáli pevně a jen přikývli. Naruto je všechny přejel pohledem a kývnul hlavou znamenající dík. „A teď, všichni na svá místa na hradbách!!!“
Ninjové přikývli a vyskočili na hradby, kde se s mezerou pěti metrů rozestoupili. Někteří si stoupli před hradby a vyčkávali.
Naruto se pousmál, měl to, co vždy chtěl, respekt a autoritu, všichni ho konečně uznávali a vkládali do něho své naděje, proto je teď nesměl zradit! Sám se postavil do středu brány, která byla otevřena dokořán. Rysy v jeho tváři byly ztvrdlé, jen ústa se mu lehce třásla zlobou.
Nastalo hrobové ticho, nikdo ani nedutal. Všechny siluety osvětlovala záře slunce, které se již blížilo k západu, nikdo se ani nehnul, všichni byli napjatí jako struny. Narutovi modré oči důkladně prohledávaly okolí, nikde ani známka po nepřátelích, přesto však věděl, že tam jsou.
Náhle se k obloze zvedlo hejno ptáků, někdo v tom lese byl!
„Naruto, mám strach...“ špitla Sakura vedle něho.
„Já také.“ kývl Naruto, náhle sebou ale trhl. Viděl to. Viděl se tam někoho pohnout. Ne někoho, ale celou armádu! Byli zde a byli připraveni na boj, avšak Konoha se jim jen tak nevzdá!
„Je to tu...“ křikl Naruto a při pohledu na stíny, přibližující se k nim, vytáhl několik kunajů...