NEW life Ziky Ac Yanto 6.díl

Šla a přemýšlela o životě a o jeho údělu. Po chvílí jí to dumání přestalo bavit, protože nenacházela jeho konce nebo výsledků, a začala přemýšlet o tom, kde je Haku, nebo jak se Listová dozvěděla kde je. Kvůli její opatrnosti měla pocit, jako kdyby to byla jakási past. Nevěděla, kde je Haku – to jí tížilo nejvíc. Šla a šla už dlouhou dobu, když se před ní začala objevovat brána Listové. Usmála se sama pro sebe a tiše hvízdla. Tento jev se u ní projevil, ale jak rychle se objevit, tak rychle i zmizel a na jejím obličeji se objevil onen lhostejný a klidný výraz. Natáhla si přes pusu a nos její černou roušku a vlasy si stáhla, jako vždy. Uvědomovala si, že tohle je její první návštěva v Listové a když bude mít štěstí, tak pozná i svého otce. Chtěla vejít branou, ale zastavili jí stráže a chtěli po ní doklady o totožnosti a povolení o vstupu.
„Sakra“ povzdychla si v duchu „Ty mi měla dát matka, než sem odešla…“ a tak se z toho rozhodla vyvléct.
„Nemám“
„Cože?“
„Nemám“
„Tak to je nám líto, ale nemůžeme tě pustit dál. Máš tu někoho kdo tě zná?“
„Mě ne, ale mojí matku tu znají všichni.“
„Kdo je tvá matka?“
„Už není.“
„Kdo byla tvá matka?“
(Primitivní rozhovor, nemyslíte?)
„Jesie Ac Yanto.“
„Tvoje matka, že byla Jesie Ac Yanto, jo? Ha ha! Dělej si blázny z někoho jinýho!“
„Pusťte mě, nebo za sebe neručím.“
„Ou, a co nám uděláš? Řekneš to na nás mamince?“
„Ty stráže tu jsou fakt na nic“ řekla jí v mysli Yugai. Ziky jí odpověděla „Taky si myslím“ a obrátila se opět na stráže.¨
„Ne. Půjdu dovnitř sama.“
„To bych chtěl vidět, jak se takovej prcek jako ty dostane přes nás…“
A taky viděl. Ziky neměla náladu a čas, aby se tady vybavovala, a tak je nechala stát u brány v kostce ledu. Když zmizela z dohledu, led roztál.
Ziky směřovala rovnou k Akademii. Bylo to tu opuštěné. Možná to bylo tím, že bylo už celkem pozdě večer. Ziky šla a zapomněla na opatrnost. Uslyšela kroky, ale nevnímala je – to se jí nevyplatilo. Narazila a ztratila rovnováhu. Spadla na zem.
„Neumíš koukat na cestu?!“ vyjela po ní dívka. Nevypadala nijak zajímavě. Měla hnědé vlnité vlasy, hnědé hluboké oči a hnědozelené oblečení. Ihned zrudla a sehnula se a začala sbírat papíry, které se při nárazu rozlétli na všechny strany.
Ziky se zvedla „Já?“
„JO!“
„Ty si taky nekoukala, ne?!“
„Promiň“ špitla dívka a sbírala papíry dál
„Dobrý.“ Pomohla dívce sebrat papíry. Pak se podívali stejným směrem. Jejich pohledy se zastavili na vlčici, gepardici, lvici a… kobře. Gepardice a vlčice se spikli proti lvici, kterou neznali a prali se s ní. Nad nimi se tyčila tenká, ale dlouhá kobra a výhružně syčela. Obmotala se kolem jejich nohou natřikrát a utáhla tu past. Zvířata se nemohla pohnout. Kobra sebou škubla na jednu a pak na druhou stranu, takže tři velká zvířata ztratila rovnováhu a spadla. Kobra se výhružně vztyčila před neznámou lvicí, která na ní cenila zuby, a zasyčela tak, až lvice stáhla ocas mezi nohy a couvla se sklopenýma ušima. Kobra vystřelila a chytla lvici za přední končetinu zuby.
„Dost! Jedeš! Nech Elzu na pokoji, ty ošklivý hade!“ začala řvát Diana a přiběhla ke své lvici která nemohla nohou pohnout, protože ji kobra stále držela. Hnědovláska chytla klacek a chtěla toho odporného, černého hada praštit přes hlavu, ale místo toho bouchla svojí lvici do zraněné tlapky. Kobra bleskově uhnula po hozeném klacku a chystala se k útoku na dívku.
„Saskie.“ řekla Ziky. Kobra se podívala směrem k černovlásce. Ziky pokračovala „Dost! No tak, co to je?! Je to… Není to nepřítel.“
Saskie – jak se kobra jmenovala – se připlazila k Ziky a vlezla do batohu na jejích zádech. Koukala jí jenom hlava a kousek tělíčka. Neznámá dívka mluvila k raněnému zvířeti.
„Pomůžu jí. Znám základy mediků.“ Ziky léčila Elzu asi jen proto, že si všimla dívčiných elfích uší „Jak se vůbec jmenuješ?“
„Diana Moran Kirish a jsem z vesnice skryté v ohni. A co ty?“
„Já jsem… ugrh… nemám ráda, když mi někdo říká jménem, takže… Dobře. Jmenuji se Ziky Ac Yanto a jsem ze skryté vodní. Taky jdeš do Akademie?“
„Jo. Nechápu, proč sem vlastně tady…“
„A víš že já taky ne?“
„Shoda náhod. Tohle je Elza“ ukázala na lvici, již zdravou.
„Sára“ ukázala na vlčici pak na gepardici“Yayu a tamto“ ukázala na batoh „ v tom batohu je Saskie. Mrzí mě co se stalo – je to obranný a bojový had.“ Řekla omluvně a vyšla směrem ke vchodu do velké Akademie. Naznačila rukou Dianě, aby šla s ní. Ta jí doběhla a mlčky pokračovali v cestě.
Vešli do místnosti plné lidí. Pokračovali v chůzi bok po boku – zvířata (kromě Saskie) nechali venku. Přece jenom vlk, gepard a lev nejsou obvyklými domácími mazlíčky. Byli tak uprostřed veliké haly, když se za nimi ozval chladný hlas, který patřil zřejmě nějakému chlapci „Elfátka si vyšli na procházku?“
„Do prčic!“ myslela si Ziky „Vždyť moje uši vidět nejsou!“ ale taky reagovala „Jsme pozvaný“ a jako secvičená dvojka se ona i Diana otočili a ukázali mu lístek.
„Tady je vstup povolenej jenom lidským bytostem. Nemáte tu co dělat! Vypadněte!“
To už na nich třech byli upnuty zraky všech přítomných – děcka z Akademie a pár jejich rodičů, nebo senseiů.
„Skvělí“ pomyslela si Ziky „To jsem chtěla být nenápadná… Ale co se stalo – stalo se. Tak jednej!“ a tak jednala.
„Ty taky nevypadáš jako člověk. Si snad upadlý kus skály, který oživl, ne?“
„Tak za to zaplatíš!“ procedil skrz zaťaté zuby
„Škoda, že u sebe nemám peníze… Hele, třeba příště, jo?“ řekla, otočila se a chtěla odejít, ale ucítila tupou bolest na temeni hlavy. Spadla na zem a jen tak tak se udržela při vědomí. V uších jí hučelo, viděla rozmazaně. Viděla, jak ten týpek, co vypadal jak budr, napřahuje meč. Zastavil se, protože Diana na něj mířila něčím hodně podobným kuši. Kdyby viděla normálně, všimla by si, jak se na jeho tváři objevil zlomyslný úšklebek. Rychlými pohyby vyrazil Dianě z rukou kuši a udeřil ji plochou stranou do ruky, pak do nohy a do hlavy. Diana upadla do bezvědomí a její kuše ležela u její ruky. Ziky už přemýšlela, že se nějak rychle zvedne a vyřídí si účty s tím kamenným maníkem. Přestalo jí hučet v uších a zrak se jí opět vracel do normálu. Postavila se na svoje třesoucí se nohy a chtěla vytáhnout meč. On byl ale rychlejší. Vyrazil jí meč z ruky a ona opět ztratila rovnováhu. Viděla jeho škodolibý úšklebek na jeho tváři. Už napřahoval meč.
„Tak jo. Nech se zabít…“ byla jako vždy klidná a lhostejná. Byla… mrtvá.
Nebyla mrtvá doslova, ale jen obrazně.
Ten týpek už jí chtěl ufiknout kus nohy, nebo jí rovnou propíchnout a zabít – to jí bylo jedno. Zavřela oči a myslela… na Hakua.
Uslyšela řinčení mečů. Otevřela oči a… viděla dívku jejího věku. Měla blond vlasy, dlouhé pod ramena. Oči měla takové… zvláštní – každé jiné. Žluté a oranžové. Přes pusu měla roušku – stejně jako Ziky, a měla… divný pohled – mísilo se v něm vše zlé – nenávist, vtek, rozhodnost. Bylo to vše vůči chlapci – nikoli kvůli Ziky – to bylo asi její jediné štěstí.
Neznámá dívka měla v rukou šídla. Zablokovala jeho útok rychle a bezchybně dobře, tak, že jedno šídlo měla pod a druhé nad mečem. Otočila je, takže klukovi vypadl jeho meč z rukou. Kopnutím ho odrazila. Zastavil ho až prudký náraz do zdi, několik metrů od oblasti souboje.
„Goru, nevíš, že to se nedělá?!“ řekla dívka chlapci
„Je mi jedno co se dělá a co ne!“ vydral ze sebe, zatím co těžce oddychoval
„Budeš slušný, nebo… Znáš mě, ne?“
„To jo.“
Přišli sestřičky a odnesli ho na ošetřovnu, kde chtěl, aby byla Ziky.
„Pojď za mnou.“ řekla dívka směrem k Ziky, uklidila zbraně, vzala Dianu která byla stále v bezvědomí , na záda a šla po schodech. Ziky se s těží zvedla a říkala si, proč jí vůbec poslouchá, ale šla.
Šli po schodišti do dalšího patra. Tam „Neznámá“ nohou otevřela dveře a vešla. Položila Dianu na jednu ze tří postelí. Ta se hned probrala a vyskočila na nohy.
„Kdyby to bylo dřív, mohla si jít po svejch…“ řekla „ona Neznámá“ dívka
„Skvělí“ podotkla Ziky „Takže? Kdo jsi a proč jsme tu? Proč si nám vlastně pomohla?“
„To je na mě moc otázek najednou, ale zkusím ti je zodpovědět.“ řekla a sedla si na postel, Ziky se opřela o zeď vedle dveří, a „neznámá“ pokračovala „Já jsem Calleris vei Ikamara. Jsem z vesnice skryté ve Vzduchu. Jsme tu, protože nejspíš budeme v jednom týmu, a pomohla jsem vám proto, že… Víte, že už ani sama nevím? Bylo to nejspíš tím, že nemám moc ráda Gorua.“ Calleris jim řekla, že v minulosti měli kolem vesnice velké hradby. Napadla je ale skrytí Mračná/Oblačná a všechny z jejího klanu a mnoho dalších lidí vyvraždili. Žila proto dlouho v lese a je proto barbarkou. Diana se svěřila s tím, že i její rodina je mrtvá. Jen její sestra je na živu. Ziky řekla jen něco málo o své minulosti – a to jen protože byla tázána. Totálně jí nezajímala minulost ostatních. Přišla sem, protože byla pozvaná a Listová byla druhým domovem její matky. A stejně – měla sem namířeno. Mělo to jen dva roky zpoždění – to zas tak dlouho není.
Zazvonil zvonek.
„Už? No – volají nás do haly dole – budou tam rozděleny týmy.“ Řekla Calleris.
A tak šli. Došli do haly jako poslední – už se na ně čekalo.
Sedli si do lavice, která byla jediná volná a poslouchali.
„Takže…“ řekl sensei Iruka – jak se představil – a pak je přivítal a mlel něco o tom, proč jsou tady – že budou rozděleni do tříčlenných týmů a každému z nich bude přidělen jeden ze senseiů. Po neustálých kecech se konečně dostal ke konci „… vás teď rozdělím do týmů, ano?
Neji Hyuuga, Ten Ten, Rock Lee.
Shikamaru Nara, Chouji Alimichi, Ino Yamanaka.
Hinata Hyuuga, Kiba Inuzuka, Shino Aburame.
Gaara, Temari, Kankuro – z Písečné.
Kin, Dosu, Zaku.
Kinaji, Goru, Safila.
Naruto Uzumaki, Sakura Haruno… a Sasuke Uchiha.
Poslední tým je sestaven z tří… kunoichi, každé z jiné vesnice. Je to pro ně vhodné sestavení: Diana Moran Kirish, Calleris vei Ikamara, Ziky Ac Yanto.
Tak – to je pro dnešek vše. Všichni čekejte na své senseie na daném místě – další informace najdete ve svých pokojích. Můžete jít.“
Ziky usilovně přemýšlela se zrakem upnutým na onoho chlapce „Sasuke Uchiha? Kdo to jen je? Je z klanu mého otce, to vím, ale proč jich tu není víc? Slyšela jsem, že Uchihové jsou nejlepší klan z Listové a jen jeden kluk v tomhle věku?“
Sasuke se na ní podíval. Oba ucukli očima a odcházeli.
Ziky, v domnění, že Calleris už něco ví, se jí šla zeptat „Calleris?“
„Co?“
„Kdo je ten… Uchiha?“
„Sasuke Uchiha?“
„Hm.“
„Je jedním z posledních dvou Uchihů – žije už jen on a jeho starší bratr Itachi – který zbytek klanu vyvraždil před několika lety. Proč?“
„Jen tak…“
„No, mě do toho sice nic není, ale doufám, že si se do něj nezabouchla, jako každá holka tady. Kromě mě. Nemáš šanci – jako ostatní. Je mu jedno jak vypadáš, nebo jaká jsi tady – uvnitř. Jde mu jen o pomstu.“
„Koho chce pomstít?“
„Svůj klan a rodinu, přece. Chce zabít Itachiho. A vůbec – proč se ptáš mě a nezeptáš se jeho?“
„Nechci se ho ptát. Ne teď. Jak se jmenovali jeho rodiče jménem?“
„Zeptej se jeho – tohle už nevím.“
„Dobře. Dík“ Ziky chtěla odejít, ale Diana jí chytla za ruku:
„Kam chceš jít? Teď, když jsme tým, musíme být spolu, ne?“
Ziky se koukla po chodbě a pak řekla „Diano, vidíš tu někde nějakej tým, kterej by byl pohromadě? Kromě nás teda…“
„Ne…“ připustila Diana, když se taky koukla po místnosti, ale nevzdávala to a zase chytla Ziky za ruku, když chtěla odejít „Ale máme si snad zjisti informace o naší schůzce se senseiem, ne?“
Ziky musela připustit, že jí nenapadlo, že by se Diana vytasila zrovna s tímhle, ale měla pravdu. Setřásla Dianinu ruku a zeptala se jí „Líbí se ti Sasuke?“
„Éééé…“ snažila se z toho Diana dostat, ale Zikyn pohled jí prostě přikázal říct pravdu „Jo…“ připustila hnědovláska „A tobě?“
„Ne. Mám jisté podezření…“
„Z čeho můžeš podezřívat právě JEHO?“
„Řeknu ti to, až si budu jistá.“ chtěla změnit téma „Hela, tak zjistěte ty informace a pak mi je řeknete, jo? Musim si jít něco ověřit…“
„Bře, no…“ řekla Diana a začala otravovat Calleris s tím, aby jí řekla něco o Sasukem. Ta ale zavrtěla hlavou a řekla, že se má zeptat jeho. Diana se nafoukla a šla dál mlčky. Ziky se rozběhla zpátky davem a našla Uchihu přímo v té hale, kde bojovala s Goruem. Chtěla tam seskočit, ale všimla si jeho červených očí a bojovného postoje. A taky – nebyl tam sám. Byli tam i jeho týmoví partneři a Rock Lee. Naruto ležel, zřejmě po boji, na zemi v bezvědomí. Opodál stála Sakura. Sasuke stál v bojovém postoji a ten týpek Rock Lee naproti němu.
„Asi budou bojovat…“ řekla a koukala na blížící se souboj. Taky dumala:
„Že by si Uchiha chtěl ověřovat svoje schopnosti? A bojoval s Narutem, s Leem a pak i se Sakurou? Ne… Vypadá to, že spíš ten Lee bojoval z Narutem. Nevím…“ sledovala souboj „Lee je celkem rychlí a ten Uchiha prohrává… Není to dobrý… Hele. Přichází nějaká obří želva, či co… Hele! Ono to mluví! Nadává to Leemu. A přichází nějakej další týpek… Není to jeho táta? Ne – říká mu Gaii-sensei. Je to jeho učitel. Uchiha se vypařuje se Sakurou v patách – asi to je jeho extra faninka – chudák… A toho blonďáka tam nechaj? Ne – už se zvedá. Gai,Lee, i ta želva už odešli. Uchiha je na odchodu. Asi by nebylo nejvhodnější se ho ptát, jak se jmenujou jeho rodiče a jestli jeho tatík nepodváděl jeho mamku…“podle jeho nynějšího chování soudila už i jeho celkovou povahu. Také usoudila, že nebude zrovna nejlepší nápad za ním jít a ptát se ho, jak se jmenovali jeho rodiče a jestli jeho mamku náhodou jeho tatík nepodváděl s Jesií… Tak se rozhodla, že navštíví Hokageho.