Narutie 08 - Kyuubi, Oroxicht a WC - Konec

Jediný Gaara zůstal stát a pozoroval něco jako hrad, který se před nimi náhle zjevil. Po jeho stěnách šplhal břečťan a milióny oken a věžiček se leskly v denním světle.
„Hej, lidi! Není náhodou TOHLE to Oroxichtovo sídlo? Protože já mám takovej zvláštní pocit, že jo…“ promluvil na ostatní a zamyšleně si prohlížel obrovský blikající růžový nápis: Orochimaru vás vítá, vy mí broučci!
„Jakto, že jsem si toho nevšimla??“ optala se zaraženě Pakko.
„No asi protože jsi blbá, ne?“ odsekl Pakkun a popošel několik kroků k budově. „Ale nevidim dveře!“
„Tak tam vlezem oknem, spácháme atentát a vemem bráchu ze ségrou! Tohle jsem si vždycky přála udělat…“ zasněně prohlásila Tem a postoupila ke psovi.
„Dobrej plán ségra! Tak a jdeme!“ Všichni začali šplhat po břečtanu do oken, která byla vedle sebe. Octli se na dlouhé chodbě a začali prohledávat všechny ty podivné dveře. Instinktivně se přitom vyhýbali srdíčkovým, které jim přišly vysloveně nechutné. Ale všechny byly zamčené, či pokoje, které skrývaly, byly prázdné. Nic jiného jim nezbývalo. Stoupli si do řady za sebou a Gaara pomalu a opatrně otevřel dveře. Náhle stáli tváří v tvář krásnému snu. Všechno bylo růžové a uprostřed pokoje stál stolek, u kterého Sasuke, Sakura a Orochimaru popíjeli čaj a jedli sušenky. V jednom z rohů leželo obrovité oranžové zvíře, které i přes svou neskutečnou velikost nezabíralo ani čtvrtinu obrovského pokoje.
„Kyuubi!“ vykřikla zděšeně Pakko, přiběhla k němu a začala hledat řetěz, kterým bylo zvíře připoutáno. Když zjistila, že není nijak připevněn, zděsila se ještě víc, ale Kyuubi promluvil: „V klidu feno! Já jsem tu z vlastní vůle, to děcko, který musím hlídat je nesnesitelný! Nedalo se to tam vydržet, tak jsem se rozhodl, že navštívím starého přítele Oríka. No a tak jsem tu a je mnohem větší zábava než s tím prckem Narutem.“
„A…aha.“ Zaraženě vykoktala Pakko. Otočila se, načež zjistila, že ostatní už se k nim přidali a teď společně hrají karty.
„Dnes večer pořádám narozeninovou párty pro všechny obyvatele Narutie, tak doufám, že se tu uvidíme!“ Promluvil Ori na osazenstvo pokoje.
„Nenene… žádný takový, tyhle děti už musí domů!“ zaprotestovala Pakko.
„Nenene… žádný takový, tyhle děti tu už zůstanou navždycky!“ odporoval jí Gaara, snažíc se napodobit její kvičivý hlásek.
„Jo, my tu zůstanem!“ Ozvali se i ostatní a tak fena neměla jinou možnost, než se jim podvolit.
„Ale kde budete bydlet?“ Optala se jich.
„U taťky Oríka!“ Bleskově odpověděla Sakča. Všichni přitakali a Orochimaru je s láskou objal a olízl se svým dlouhým jazykem.
Všichni se celé odpoledne bavili, hráli si s panenkami a tančili, dokud nepřišel večer a dveře pokoje se neotevřely: „Pane, vše je připraveno.“ Promluvil šedovlasý brýlatý chlapec.
„Ach, konečně! A party může začít!“ Ozvaly se radostné výkřiky a všichni začali sestupovat dolů, do velké síně se čtyřmi dlouhými stoly, pokrytými vyšívanými ubrusy.
„Ty ubrusy jsem dělal já!“ pochlubil se Orochimaru a zavedl všechny na vyvýšený stupínek ke stolu se zlatými číšemi a talíři. Každý z nich se usadil na své místo a síň se začala naplňovat neznámými hosty. Náhle se u jejich stolu objevil osluk. Přišel k Orochimarovi, který se ihned postavil a oba provedli starý skejťácký pozdrav.
„Zdár Orouš! Jak je? Sem tě dlouho neviděl, kámo!“ promluvil Shikamaru.
„No jo… sem měl návštěvu! Však to znáš, Shiko!“ Pokynul hlavou k dětem. Osluk si je změřil pohledem, načež vyhrkl: „Tyhlety já už jsem někde viděl…“ *snaží se nahodit zamyšlený výraz* „Jó, počkat, nejsi ty ta retardovaná malá holka, co jsem potkal předevčírem? A vy ti její praštění rádoby sourozenci?“
Všichni, až na Sakuru si odfrkli a odvrátili od něj tvář. Malá dívka jen přikývla: „Jo, jo! To jsme my!“ Shika se na ni pousmál a odkráčel zase pryč.
„Prosím, a teď je čas na večeři!“ Orochimaru sklidil velký potlesk davu a na talířích se jim začaly objevovat ta nejzvláštnější jídla. Děti se do nich s chutí pustily a Oro dodal: „Zbytky házejte Zetsuovi.“ A pokynul rukou směrem k slintající palmě v rohu. Všichni přikývli a pokračovali v hodech.
Večer byl ještě dlouhý, plný zábavy, her a tance, ale s jistotou mohu oznámit, že na něj nikdo nezapomene…