Náhlé sbohem

Je to takový divný pocit. Ztratit někoho, na kom mi tolik záleželo. Ani pořádně nevím, co si o mně myslel. Je to hrozné nosit masku a neukázat své pravé já. Znal mě jako slabocha, který nic neumí jen utíkat. Myslím si, že měl svého bývalého společníka radši. Často o něm mluvil. Slyšel sem jednou, jak se hádají.

FLASHBACK

„Mé umění je lepší než tvoje.“

„Mýlíš se, mé je lepší.“

„Neumíš si ani pořádně vychutnat život. Jsem starší, jsem…“

„loutka. Nemáš city.“

„Mám stejné city jako ty. Jsem přec loutka, ale život tak je krásnější. Je delší.“

„Pche… Život má být krátký. Proto je tak krásný.“

„Život by se měl zobrazit v činech. A né ve chvilkovém napětí a adrenalinu…“

„Keci. Umění je odpal.“

.

.

.

KONEC FLASHBACKU

Místo toho, aby trénovali nebo se připravovali na novou misi, si kreslili a přitom se hádali, kdo je lepší. Chybí mi ty hádky. Chybí mi on. Proč ho musel Uchiha zabít? Dal bych všechno, abych ho mohl vidět skutečného. Vzpomínky nejsou to, co bývala skutečnost.

Proč se nemůžu pomstít? Pitomý Uchiha! Prý si ho chce Itachi vychutnat. Ale já ho zabiju, pomstím se… pomstím se za něj.

Chtěl bych být zase s ním. Jít na misi. Být pochválen za maličkosti. Hádat se kvůli zbytečnostem. Bez něj nebudu ten slabý hoch. Teď jsem ten… jsem Akatsuki Leader. Pomstím se a je mi jedno kdo mi bude stát v cestě. Kvůli tomu pitomci už nikdo nezemře.

Teď jsem si vzpomněl, co jednou kdysi řekl Pein. „Buď se navzájem zabijou, nebo je to jejich umění zabije.“

Nikdy jsem si nemyslel, že by měl v tom pravdu. Proč já se stále mýlím. To je nespravedlivé. Měl jsem sílu i šanci ho zachránit, ale proč jsem to neudělal? Navždy si to budu vyčítat. Říká se, že když někdo upřímně lituje svých činů, bude mu odpuštěno. Ale mně nemá kdo odpustit…

Promiň, snad jednou… Ale vždycky jsem si myslel, že máš pravdu. Že pravé uměni je ODPAL.

„Sayonara senpai.“