Ráj v pekle

Nekonečné planiny skal pokrývaly celou oblast. Nikdy zde nevycházelo slunce, s kterým by přicházela naděje. Tisíce ohňů osvětlovalo rudě celou scenérii. Miliony úpějících duší, které trpěly za své hříchy. Nekonečná bolest pro všechny, bez rozdílu.
Stál tam a klidně pozoroval celou tu scenérii utrpení. Vybral si to sám. Přijal svůj neblahý osud a teď bude jeho duše rvána na kusy.
Byl tu s ním i jeden z těch menších. Propaloval ho očima černými jako uhel. Taková prázdnota v těch očích. Takový vztek a nenávist a zároveň radost, která byla již patrná na tom jeho úšklebku. Sasukeho čas končil.
„Jdeme.“ vřískl menší ďábel astrálním hlasem na Sasukeho, který musel za ním.
Poslední let, střemhlav dolů na ty pláně. Poslední možnost, myslet ještě iracionálně. Přemýšlel, proč to všechno. Proč se to stalo, že musel skončit tady. On si to vybral. Přijal svůj osud. Ďáblova ruka vystřelila po Sasukeho těle. Nemohl se hýbat. Jenom čekal, jak dlouho bude trvat, než se zblázní přichystanou bolestí, jako ty miliony duší vedle něj. Milimetr, přesně takový kousek ještě zbýval ďáblově ruce k dotyku Sasukeho těla, v tom se čas zastavil.

Uchiha hleděl na trosky kdysi krásné vesnice jménem Konoha. Mohli to dokázat jenom s ním. Dostat se sem a všechny zabít. Už to věděl, jak byl využit. Jako malé dítě bez rozumu. Svíral katanu v ruce tak pevně, až mu z prstů odkapávala krev. Příliš pozdě pochopil, o co v téhle hře jde. Pomalu překročil mrtvolu Uchihy Madary, který vše zavinil. Stále slyšel zvuky boje. Věděl, že nepřítel, kterého sem přivedl, může vyhrát, jenom když jim on sám pomůže.
Sakura, která seděla kousek od něj, stále kašlala krev. Měřil ji svým chladným pohledem.
„Přežije,“ pomyslel si, „ale já ne.“
Dostat se zpět k nepříteli a nechat se zmanipulovat. Nechtěl to riskovat a i kdyby nepodlehl, ostatní z Konohy by jej stejně chtěli zabít. Určitě by se našlo pár lidí, kteří by byli proti. To on nechtěl. Měl svou hrdost a nestál o lítost ostatních.
Hluboce litoval svých činů a věděl, že je jenom jediná možnost, jak to vše odčinit. Pozdvihl katanu proti sobě. Ona, která tolik trpěla kvůli němu a jeho hlouposti. Trápilo ho to tak, že každá chvíle na tomto světě byla nesnesitelná. Ta, která ho milovala celým svým srdcem a udělala by pro něj cokoliv, teď ležela ve vlastní krvi. Spáchal tolik hříchů a špatných rozhodnutí, že prostě nemohl jít nikam jinam, než do samotného pekla. Přesto byl však na pochybách, aby poslední činy, kdy zachránil Konohu před úplným zničením, nepřevážily misky pomyslných vah. Sebevražda ho tam dostane určitě. Není pochyb. Se stále pohrdavým výrazem ve tváři, který v sobě měl smutek a lítost nad tím vším, co spáchal. To vlastní sebeopovržení, když sám sebe nenáviděl. Bodl vší silou. Katana projela tělem jako nůž máslem. Probodla srdce a vyjela ze zad. Sasuke vyplivl krev. Stále však se stejným výrazem na tváři. Nenáviděl se.

Ďábel zarazil ruku do Sasukeho hrudi. Vždy je to srdce. První věc, kterou vytrhnou z vašeho těla. Ta bolest, když mu ho vytrhával z těla. Dlouhý červený jazyk z ďáblových úst olizoval krev, která odkapávala z orgánu. Sasuke ochromen bolestí nemohl omdlít. Cítil tu bolest. Ďábel zahryzl své špičáky do srdce a ukousl si. Poté srdce zahodil a jal se dělat svoji práci. Sasukeho vnitřnosti padaly s pleskáním a syčením na rozpálenou skálu. Pálila ho chodidla. Čekal, kdy začne hořet.
Když už měl Sasuke vytrhané všechny orgány, vydloubnuté oči a vyrvaný jazyk, vydala věc předním zvláštní chrčivý zvuk.
Uchiha opět viděl. Sledoval svého trýznitele, který se náramně bavil. Další bolest. Vše začalo znovu. Taková agónie.
„Ha-ha-ha!“ Nikdy se v pekle neozval smích. Nikdy se neozval smích od oběti. Sasuke se smál. Ta bolest, kterou teď zažíval, nebyla nic ve srovnání s tím, co zažíval za svého života.