Nenávidím

Nenávidím ho za to, že odešel za krásou. Pomíjivou a nestálou krásou
Nenávidím ho za to, že mě tu nechal samotnou bez všeho a všech. Jedinou mezi všemi.
Nenávidím ho za to, že mě nenaučil optimismu, za to že jsem nemohla být taky tak věčně veselá!
Nenávidím ho za to, že měl tolik odvahy a nenaučil ji i mě, ale všechny okolo ano!
Nenávidím ho za to, že jsem ho milovala, tak jak jen žena dokáže milovat muže!
Nenávidím ho za to, že to neviděl, že neviděl mou lásku a všímal si jen povrchní krásy, která stejně jednou zmizí!
Nenávidím ho za to, že mě o všechno připravil, že byl tak sobecký a všechno si to vzal.
Nenávidím ho za to, že mi vzal city a nechal mi jen tu nenávist!
Nenávidím ho za tu nenávist k němu ten jediný cit, který mi milostivě nechal!
Nenávidím ho! Nenávidím ho! Nenávidím ho!

Žena pohrdavě shlížela na tu trosku před sebou. Nemohla uvěřit, že tuhle osobu kdysi milovala, tuhle trosku.
Ležel tu před ní v prachu a zbývali mu poslední chvilky života. Jediné, co se na něm v tu chvíli dalo obdivovat, bylo to, že žil. Ano, žil i bez svého démona, ale to už se zanedlouho změní. O to už se osobně postará.
Sklonila se k muži na zemi a zvedla jeho hlavu tak aby jí viděl. Aby viděl, co s ní provedl, co jí udělal, co všechno zničil.
Jeho pohled už neměl ani kapku optimismu, ani kapku radosti. Za to oplýval strachem a bolestí.
Zasmála se. Ano konečně ho viděla zlomeného. Tak jak se ona cítila po tom, co odešel bez rozloučení. Bez jediného pohledu. Bez slůvka omluvy. Vzal si jinou a jí si dál nevšímal. Teď na něj, ale dopadl trest. Bez slitování, nebo soucitu. Konečně zlomila tu jeho silnou vůli.
„Tak to vidíš! Skončil jsi tak jak jsem si přála!“ Smála se dál. Situace jí dělala očividně dobře. „Proč...proč?“ „Proč? Ty se ptáš proč? Protože tě nenávidím, nenávidím tě z celé své duše. Nenávidím tě, protože jsi mi vzal všechny ostatní city. Je to tvoje chyba, nikdy jsi nic neviděl. Hrál sis na slepého. A já trpělivě čekala dál, ale výš co se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. No a ono se opravdu utrhlo!“ S tím se žena zase zvedla a chystala se k odchodu. Ještě ho nechá trpět, ona taky trpěla a trpěla dlouho.
Pravidelný zvuk jejich kroků narušil jeho šepot.
„Promiň...Hinato“ Žena se otočila zpátky na muže ležícího v prachu a špíně.
„Už je pozdě litovat Naruto!“
Zvuk jejích kroků odezněl a kobkou se rozlehlo mrtvolné ticho.