Noční můra

Je těžké usnout, když myslíte na miliony věcí. Je těžké usnout, když o něčem přemýšlíte … Ale nejhorší na tom je, že vy víte, že musíte nemyslet. Víte to moc dobře.
Už po sté si říkáte: Stop!… Já potřebuju spát … Ale ono to nejde. Myšlenky se vracejí, vracejí a vracejí, ještě horlivěji než předtím. Čím víc se snažíte usnout, tím spíš vás napadne nějaká další blbost, k níž musíte najít závěr … A je vám pořád větší horko. Potíte se, zuřivě se převalujete na posteli … Ale nespíte, pořád nespíte. Je to snad naschvál?
Mladý chlapec si to teď myslel. I tohle byla věc, která mu nedopřála spánku. Ale on ho tak nutně potřeboval! Byla to jedna z mála nocí, kdy za poslední dobu mohl nerušeně odpočívat. A šlo to? Ne. Vlastní svědomí ho trápilo, vlastní představy …
Po obličeji s křečovitě zavřenýma očima mu stekla kapička potu.
Je tu strašný horko, pomyslel si a vztekle ze sebe zkopal deku, kterou byl přikrytý.
Moc velký horko …
Tak moc si přál navodit nějaký sen! Jakýkoli … Nešlo to, vůbec to nešlo a jeho zoufalství se prohlubovalo. Byl tohle snad nějaký trest? Ale … Proč? Copak dělá něco špatně? Ne, on se jenom snaží … Napravit … Napravit bezpráví, které vykonali na jeho rodině … Už zítra, zítra…
Musí být v tu chvíli čilý! Musí …
Najednou se prudce posadil.
„Takhle to nepůjde,“ zašeptal do ticha noci. Byl v místnosti úplně sám, jenom se tmou a občasným měsíčním svitem, ze kterého dělaly zlomyslné záclony pruhy na jinak dokonalých bílých zdích. Všechno tu bylo takové chladné … Tenhle pokoj neměl rád. Nevyjadřoval nic, žádné city, jenom chladné zdi, postel, dveře a jednotvárná dřevěná skříň. Ale … Možná, že to tak bylo dobře. Kdyby, kdyby to tu bylo víc … jako ‚domov‘ … Ne, nemohl by být v takovém prostředí. Protože právě to, to se teď chystal zničit … Celý svůj domov, sídlo Uchihů, budovu bývalé policie … Nechtěl, aby to stálo důstojně a obdivovaně. Chtěl zapomenout!
Natáhl se dolů, pod nohy postele a sebral zahozenou přikrývku.
Zkusím to ještě jednou …
A zkusil. Přikryl se, už mu takové vedro nebylo. Stačilo pár vteřin v tom studeném, nepřátelském vzduchu a hned potřeboval zahřát. Hlavu znovu položil na propocený polštář a zavřel oči. V naději, že snad …

Ale … Co se děje? Před chvílí se položil, položil do své postele a už … V ní není? Ne, vážně … Není. Teď stál, oblečený do košile se znakem svého klanu, znakem důstojných Uchihů, tak jako normálně ... Ale tohle nebyl bílý den. Tohle nebylo žádné normálně … Ne, byl uprostřed tmy. Černá, černočerná tma … A před ním se třpytilo malé světýlko.
Sen?
Možná … Jinak si to neuměl vysvětlit. Neměl tady co dělat … Ale, kde vlastně byl?
„Kde -,“ chtěl se zeptat, i když věděl, že tu není nikdo, kdo by mohl odpovědět. Ale spolkl ostatní slova … Protože světýlko se najednou pohnulo. Zlomyslně mu přeletělo kolem obličeje a na chvíli ho ozářilo. Jako světluška … Přistálo kousek vedle jeho levého ucha a když se chlapec ohlédl, začalo se rozrůstat. Zářilo víc, víc ... Jako kdyby ho chtělo obklopit. A vážně se mu to povedlo … Protože chlapec neměl kam odejít. Nemohl, byl ve tmě, která ho nechtěla pustit … A pomalu se ponořoval do zvláštní záře … Jiskřičky padaly kolem něho a on si rychle přikryl oči. Pálilo to, pálilo …
Až uslyšel nějaké zvuky. Čím dál víc začínal dostávat zvláštní pocit .. Strachu? Neznalosti? Strachu z neznalosti. Všechno smíšené do sebe. A on tu bariéru nevědomosti chtěl protrhnout. Otevřít oči …
Vedle něho něco dopadlo a byl přinucený se podívat. Pohled mu ukázal nějakého člověka, ležícího vedle jeho nohou … Ale, ten muž se nehýbal. Chlapec do něho mírně kopl, aby ho otočil a … Ta osoba měla vytřeštěné oči. Mrtvé oči … Nedýchala.
Rychle se rozhlédl. Kde vlastně je teď? Co udělalo to světlo? Někam ho přeneslo … Na místo, kde byla tma. Ale už taková, jakou znal … Nebe s mnoha hvězdami a šero okolo. Noc … Do níž se promítaly zuřivé výbuchy, křik a jekot. Na chvíli si zacpal uši a vystrašeně se přikrčil. Nelíbilo se mu to, ani trochu. Až teď si všiml, z jakých úst zvuky pocházejí … Křičící ženy, umírající mužové … Brečící malá dívka, která stála kousek odtud.
Co se děje?
A vedle ní stál kluk. V očích mu byl vidět strach, ale tvářil se jako dospělý … Bez výrazu. Držel děvčátko za ruku a naklonil se k němu.
„Neboj, brzo to skončí,“ zašeptal mu a jeho zrak najednou dopadl na chlapce, který stál vedle nich.
„Sasuke, můžeš mi pomoct?“
Nevěřil … Odkud zná jeho jméno? Ale zvědavost mu nedala. Přišel kousek blíž, na chvíli se skryl před hořící koulí, která proletěla okolo a až vzhlédl, díval se přímo do tváře toho neznámého.
Vždyť … To je …
„Bráško, můžeš říct mý kamarádce, že to skončí? Pomůžeš mi?“ usmál se na něho kluk.
„Itachi …“ zašeptal Sasuke. Ano, poznával ho. Ty jeho oči … Černé, Uchihovské oči. Ale … Kolik mu mohlo být? Takových pět let? A … Proč jsou spolu na tak hrozném místě?
„Můžeš jí to říct? Že to skončí?“ nenechal se odbýt chlapec.
Sasuke mírně, stále překvapený, zavrtěl hlavou.
„Já … Já nevím, jestli to skončí …“
A na to ho chlapec chytil za ruku. Brečící dívku nechali za sebou a beze slova ho vedl pryč … Dál a dál, společně přešlapovali mrtvá těla válející se v kalužích krve. A potom, potom se zastavili. Přímo uprostřed, bojující shinobi a kunoichi si jich nevšímali. Někteří sekali katanami přímo vedle jejich hlav, aniž by jim to vadilo … Sasuke se pokaždé bázlivě sehnul, ale Itachi jenom stál. Stále, bez výrazu.
„Jsme uprostřed, bratříčku.“
„Uprostřed čeho?“ díval se Sasuke kolem sebe. Další ninja padl, přímo vedle něho.
„Vidíš to? Vidíš to všechno?“ rozhlédl se i malý chlapec.
Dívali se na celé bojiště … Smrt, smrt, smrt … Všude samá smrt. Černý, černočerný pocit se Sasukemu vlil do plic a sevřelo se mu hrdlo.
„Válka,“ zašeptal. Tohle byla ta válka, jíž byl svědkem Itachi?
„Ano,“ přikývl chlapec, „Tohle … Tohle, je milý bráško …“
Jeho chladné prsty se dotkly těch Sasukeho a pevně je uchopily. Trhnutí je stáhlo dolů, následováno Sasukeho trupem. Itachi se mu podíval přímo do tváře. Ne, teď ho nepozoroval lhostejný chlapec … Teď se na něho dívalo dítě, dítě se slzami v očích. Vypoulenýma zářivýma očima a s ustrašeným pohledem. Ale přesto řeklo pevným hlasem jedno slovo: „Válka.“
Ale nepouštěl ho. Chtěl mu ještě něco říct.
„Vidíš, co to znamená? Vidíš to? A víš taky … Že tohle rozpoutáš? Svým přihlouplým nápadem … Chceš napadnout Konohu, bratříčku? Připrav se na válku... Připrav se na smrt svých přátel … Protože ačkoliv jsi je zahrabal hluboko pod povrch svého soucitu, který jsi také schoval před světem, nejsou ti lhostejní, a ty to víš. Přetvařuj se jak chceš … Ale tomuhle neunikneš.“
Pustil ho, najednou ho pustil, protože se Sasuke rychle odvrátil. Zděšeně … A naráz, něco s ním trhlo. Jednou … Co se děje? … Dvakrát … A on pocítil, že má zavřené oči, aniž by si pamatoval, že je zavíral …
Rychle, odtrhl víčka a zděšeně se díval na tvář nad sebou. Tedy, tvář … Masku. Oranžová maska se nad ním skláněla a třásla jím … A když viděla, že se Sasuke dívá na svět kolem sebe, na čerstvé, ranní paprsky, přestala.
„Už jsi vzhůru?“ zeptal se Madara a znovu se narovnal.
„Měl jsi noční můru? Křičel jsi.“
Sasuke nevěděl, co by mu odpověděl. Cítil, že je ještě víc zpocený, než když v noci nemohl usnout. Stále zaskočeně se na posteli posadil a podíval se na své ruce.
Já …
„Ale snad se dáš do pořádku. Protože dneska přichází ten den, na který jsme čekali … Dneska, dneska se budeš moct pomstít, Sasuke-kun …“
Já …
„Nachystej se a vyrazíme.“
Dveře se zavřely, ale chlapec si toho nevšiml. Stále se díval dolů a nervózně si přejížděl prsty.
Já … Nemůžu …

Smrt je strašná věc. A ještě horší je, zavinit ji … Smrt někoho, koho moc dobře znáte … Smrt lidí, kteří pro vás hodně obětovali … Ale vůbec nejhorší je vědět to a stejně … Stejně seknout katanou, když vás přátelé vítají … Zavinit něco tak strašného, jako je válka …

Nemůžu … Nesmím …

***
Válka, nejhorší věc, které se člověk mohl dopustit ... Ale, válčíme také sami se sebou. Když musíme přijít k nějakému rozhodnutí ...
Malý Itachi a 'velký' Sasuke ... A přece, ten menší byl moudřejší ... Naučil něco toho většího? Věřím, že jo ...
Další FanFikce o snu - já vím
(k obrázku - první věc, která mě o něm napadla bylo - 'Sasukemu svitlo' xD Tak se to sem podle mě hodí I tak ... To slunko je skvěle vyřešený xD)