SasukexHinata

„A...ale Sakura-chan!“ vřískl blonďák a přeběhl k růžovlásce.
„Odtáhni, ty otrapo!“ křikla, a vrazila blonďákovi takovou, až se vzdálil několik metrů.
On jí skutečně miluje... povzdechla si dívka, která nenápadně stála v pozadí toho dění. A..ale proč? Vždyť ona ho nenávidí! Je vidět, jak je na něho přímo alergická! Proč je tak slepý? Proč nevidí, že jsem to já, kdo ho... miluje...? Proč se zajímá o tu jedinou, která ho vždy tak ztrapní a zbije? Do očí se jí začaly drát slzy, on je tak zaslepený tou jedinou dívkou, že nevnímá okolí... A ona touží přeci po někom jiným, po Sasukem...
„Proč?...“ vydral se jí z úst slabý vzlyk, sklonila hlavu a měla se na odchodu.
Potichu šla rušnou Konohou, ale pro ni byly všechny zvuky až moc vzdálené, myslela jen na jediné. Na jeho. Neustále před očima měla rozesmátou tvář toho blonďáka, Naruta... Došla až k rybníku, pozvedla hlavu a zadívala se na klidnou vodu, beze slova zamířila k molu, které se táhlo daleko do rybníka. Sedla si až na jeho samí konec a pohlédla na svou tvář ve vodě. Z pohledu na sebe jí bylo nanic, ona byla taková nenápadná, tichá, kdežto Sakura byla krásná a nepřehlédnutelná. Pomalu zavřela své pomněnkové oči a víčka k sobě pěvně sevřela. I přes tento pevný stisk, se z nich vydraly dvě velké, sloní slzy. Pomalu stekly po její tváři a nakonec dopadly na klidnou hladinu rybníka, čímž jemně zčeřily jeho hladinu.
„Co tu děláš?“ Prudce se nadechla a otočila se, za ní stál kluk s havraními vlasy a stejně temnými oči.
„Já... já jen...“ blekotala a sledovala, jak si k ní chlapec přisedá.
„Myslíš na něho, viď?“ řekl, ale nepodíval se na ní, jen tupě zíral do vody.
„A...ano...“ povzdechla si a oči se jí opět zalily slzami, ale nechtěla plakat, ne před ním...
„Je to idiot, zapomeň na něho.“ řekl a Hinata se na něho pozorně zadívala. Sasuke byl vždy tak rázný a sebejistý, teď však vypadal nesměle a zaraženě.
„Ty... ji nemáš rád, že. Proč?“ řekla a v duchu si opět vzpomněla na Naruta, jak bezcílně dolézá za Sakurou.
„Protože... miluju někoho jiného...“ řekl potichu a Hinata se opět zadívala do hladiny rybníka.
„A... koho?“ vyjelo z ní, hned se zarazila. Tohle přeci nebyla ona! Nikdy se nezajímala tolik, kdo koho miluje, a hlavně ne u SASUKEHO!
„Víš....“ trochu se zajíkal a Hinata, ačkoli nevěděla, proč, zčervenala. „Hinato....“ Sasuke na ní, poprvé za tu chvíli, upřel svůj pohled a Hinata se zadívala do jeho černých očí. Nebyly tak kruté a odhodlané jako vždy, ale byly plné rozpaků a otázek. Hodnou chvíli na sebe jen tak civěli a potom už to Sasuke nevydržel a rozhodl se jednat.
Pomalu se natáhl k Hinatě, té to však připadalo jako neskutečně rychlý pohyb. Sasuke jí lehce políbil na rty a hned se odtáhl a sledoval Hinatinu reakci. Ta však nebyla schopna slova, kameně zírala na Sasukeho, ale v hlouby duše jí cosi hřálo...
„Jsi to ty, Hin...“ řekl potichu Sasuke a dál z ní nespouštěl oči. Její srdce, jakoby zase začalo být, cítila jak rudne a v břiše se jí probudilo hejno motýlů...
„Sasuke... já...“ lehce se usmála a Sasuke se k ní opět přiblížil, jejich rty se setkaly a tentokrát už to nebyl ten letmí polibek, byl dlouhý a vášnivý. Sasuke opět získal svou sebejistotu a natáhl se blíže k Hinatě, chytil jí za paže a přitáhl pevně k sobě. Hinata se polibku nijak nebránila. Po několika sekundách, které však Hinatě připadaly tak krátké a zároveň jako věčnost, se od sebe odtáhli. Opřeli se o sebe čely a jen se mlčky dívali do očí.
„Hinato... Miluji tě.“ šeptl, Hinata se lehce usmála, zavřela oči a políbila ho.
Já tebe taky...