Vyhnanci

Tahle FF mě tak napadla při čtení komentu od Yamatky u Když zemře naděje... (heh snaží se zakecat že série furt stále nejde! ) Ae tentokrát nastal ZVRAT!!!!! Určo si ho všimnete!!!

Ploužím se lesem... tiše, nenápadně jako stín. Nic a nikdo mě nemůže slyšet. Ale i přes to, jak bezslyšně se pohybuju, mé běhy se jen pomalu zvedají, hlava těžce pokleslá. Celé mé tělo je ochablé...

Kráčím si lesem. Normálně jsem tak strašně hlučný, že by mě zaslechl každý v okruhu několika kilometrů. Ale dnešek je zcela jiný, proto se snažím na sebe neupozorňovat. Tohle ovšem není ten důvod, proč se jen stěží držím na nohou, hlavu skloněnou mezi rameny, ruce volně visící...

Je to z vysílení? Či snad z potupy? Možná, že dokonce obojí. Ale já vím moc dobře, co je přičiněním mého stavu...

Už týden jsem nic nejedl. Jen se tak potloukám, bez cíle. Vůbec nevím, co mám dělat, kam mám jít... Naděje mě opět opustila...

Vše jsem kvůli němu ztratil! Úplně všechno, co pro mě něco znamenalo! Místo vůdce smečky, mou milovanou družku... a hlavně mou hrdost,mou čest...

Všechno mi vzal! Už jsem byl jen krůček od mého největšího snu, navíc jsme se chtěli s Hinatou vzít... ale najednou přišel On... a všechno se rozplynulo v obláčku kouře...

Už delší dobu jsem ve vzduchu cítil něco zvláštního... ale pro tentokrát jsem svůj instink potlačil... což se mi stalo osudným...

Když se tak náhle objevil, měl jsem divný pocit. I přes to jsem to hodil za hlavu. Můj šestý smysl se ale nikdy nemýlil... teď už to vím...

Vypadal zcela normálně, nebyl nijak statný. I když jeho největší silou byla mladost, já jsem byl obohacen moudrostí. Doteď nemůžu uvěřit, že zvítězil...

Choval se sice vlídně a přátelsky, ovšem něco se mi na něm nezdálo. Pak se ukázalo, že to všechno byla jen maska... ovšem to už bylo pozdě... hlavně pro mě...

Zcela jistě jsem mohl vyhrát, on zase pomalu prohrával. Když náhle přišla ta zákeřná rána do slabin. Porazil mě jediným kousnutím! Vím, že jsem měl odejít hned po boji, ale pýcha mi to nedovolila. A já vyvolal další rvačku...

Jako mávnutím kouzelného proutku si přivlastnil vše, co mělo patřit mně! Stal se Hokagem, Hinata si nakonec vzala jeho... a mně už nezbylo nic. Byl jsem velice zklamán. Nejen ze zrady svého údajného přítele, ale kunai do zad mi vrazila teprve Ona! Rozzuřilo mě to... a já jsem zlobu, která mě zevnitř drásala, vypustil na povrch...

Jako bych už nebyl dost zraněný, spráskal mě ještě jednou. Vážně nechápu, jak mě mohl přemoct takový zelenáč! Přitom já jsem už přešel tucty bojů a vždy jsem zvítězil! Zřejmě už nemám právo být nadále vůdcem. A dali mi to jasně najevo...

Ano, Kyuubi se znovu probudil. Ovšem tentokrát byl mnohem zuřivější, krvelačnější, krutější... zničili jsme půlku Konohy... My? Správně! Chtěl jsem to tak! Až teď mě to mrzí, po tom co mě vyhnali z vesnice, jako psa...

Nestačilo jim, že jsem z mnoha ran krvácel, ještě na mě dotírali asi několik kilometrů od teritoria. Běžel jsem, co mi síly stačily. Brali to jako hru, jako lov, a já jsem byl kořist. Pak je to ale omrzelo... stáhli se zpátky...

Ninjové na mě vzali všelijaké zbraně, vesničané zase hořící pochodně nebo vidlice. Štvali mě jako divou zvěř... po pravdě řečeno, ani se jim nedivím... Teprve když jsem byl mimo Ohnivou Zemi, dali mi pokoj...

Levý slech mám roztrhaný na cáry a levé oko mi krvácí. Na bocích mám hodně kousanců, běhy samá krev. Můj ohon spolu s čenichem taky nezůstaly ušetřeny. Jsem úplně vyzáblý, hladový... bez útočiště...

Obličej mám celý od krve. Mé ruce jsou špinavé od krve a hlíny, týden jsem se nemyl. Je div, že nemám nějaké vážnější zranění. Mučí mě hlad, zima a navíc nemám nic, kde bych se mohl ukrýt...

Tiše našlapuju, když náhle mě do čenichu udeří jakýsi pach. Je mi celkem povědomý, mám takový pocit, že jsem ho už jednou cítil. Zvědavě vystoupím mezi stromy, z hladu mě už zřejmě opustil pud sebezáchovy. A pak ho uvidím...

Potichoučku si kráčím, ale najednou vidím něco mezi stromy. Ani nemám sílu, abych vytáhl kunai, na to jsem až moc slabý. Jestli je to nepřítel, tak je po mně. Ovšem nikdo takový to není, tedy alespoň myslím...

Vypadá zvláštně. Stojí na dvou běhách, zřejmě člověčina! Zdá se, že ani on na tom není zrovna nejlépe. Je divný... obzvlášť jeho srst. Podobnou jsem ještě neviděl. Hlavu mu kryje něco zvláštního, rozcuchaného. Má to stejnou barvu jako Denní průvodce. A jeho oči... jsou stejné jako Nekonečná pláň. Vidím na něm krev, stopy po boji. A zřejmě se už taky dlouhou dobu nekrmil...

Je to vlk! Ovšem tenhle se zdá být jinačí, než ti ostatní. Jak vlastně vypadá normální vlk? Krvelačná zuřivá bestie s hrozivými tesáky... tak tohle bude výjimka. Rozhodně nevypadá o nic víc zdravější než já... Kdyby na něm nebylo tolik krve měl by krásnou šedou srst. Krvácí mu levé oko. Ucho na tom taky nevypadá dobře. Vlastně celé jeho tělo je v zuboženém stavu... Asi to má z nějaké rvačky. A je tak vyhublý, že mu jsou vidět všechna žebra...

Jen stojím a prohlížím si ho. Nevypadá nijak nebezpečně, ovšem nepolevuju na ostražitosti. Pohnul se. Jde pomalu směrem ke mně! Správně bych měl před ním prchnout, ale něco mi to nedovoluje. Mé běhy mě najedou neposlouchají... a já mám zvláštní nutkání se k němu přiblížit...

Opatrně se k němu vydám, abych ho nepoplašil. Natáhnu před sebe pravou ruku, kleknu si a tiše na něj promluvím. Jeho uši se natočily ke mně, zřejmě mě vnímá! Zprvu je trochu podezíravý, ale pak přece jen zvídavě natáhne čumák k mé dlani...

Jeho hlas je uklidňující, takový jsem ještě nikdy neslyšel. Vzbuzuje ve mně pocit bezpečí... Zaženu pochybnosti a natáhnu se k němu. Pomalu přičichávám k jeho divné tlapě...

Už jsem se ho dotkl. Pohladím po čumáku. Přiblíží se ještě víc. Jemně ho drbu za ušima a pod tlamou. Zdá se, že se mu to moc líbí...

Jeho tlapa je velice příjemná. Vyvolává ve mně jakýsi pocit euforie. Potlačím všechny zbylé obavy a přitisknu se k němu. Náhle se cítím plně v bezpečí, pod jeho ochranou. Vím zcela jistě, že mi neublíží! Dřív bylo mou povinností zůstat se smečkou a chránit ji, teď je mou povinností zůstat s Ním a chránit jeho! Budu ho nazývat... Hito (Člověk)...

Lísá se ke mně! I když je jeho srst jen samý chuchvalec slepený krví, je velice měkká. Najednou už mám pro co žít. Do mého života vstoupila nová naděje. Před lety jsem slíbil, že ochráním Konohu, teď slibuji, že ochráním Jeho, za cenu vlastního života! A budu mu říkat... Ookami (Vlk)...

Teď jsi můj nejlepší přítel... a zůstanu s Tebou... až do konce...