Slza sněhu...

Slza sněhu...

Dívka si tiše vzdychla a na při ledovém větru se otřásla zimou. Tenké kimono propouštělo všechen ten chlad a ona se marně snažila zahřát. Noc již dávno zahalila krajinu, přinášejíc sebou to mrazivé ticho, ale stále se obloha zdobila tou sytě tmavě modrou, jako by se její obvyklá temnota smíchala s odleskem bělostného sněhu, jehož měkká poduška pokrývala celý dvůr a zahradu jejího klanu…
Znovu se zachvěla, když se její bosé nohy dotkly slabounkého načechraného poprašku, který do dřevěné chodby a zároveň terasy navál vítr v mlsně vlezlých sněhových jazycích.
Tak tuhá zima dlouho nepřišla… Jak říkala její matka, stalo se to naposledy před mnoha lety, co bylo tolik sněhu… Ona to však nepamatovala, byla přeci ještě malé dítě…
Vítr si začal pohrávat se závěsnou zvonkohrou a vydával lehoučké a přitom znatelné zvuky, jak o sebe dutě narážela drobná dřevíčka,
Zastavila se a i přes všechnu neochotu od svého roztřeseného a prochladlého těla oddálila ruku a vztyčila ji ke zvonkohře, v úspěšné snaze ji umlčet…
Kromě zvuků, jež vydával průvan narážející o konstrukci domu, plazíce se s téměř neznatelným svištěním na zemi, mezi nahými zbytky rostlin, oblečených do skvostných bílých plášťů, bylo všeobjímající ticho.
Přitiskla si ruku k tělu, mírně se naklonila přes dřevěné zábradlí ohraničující verandu a pohledem se zatoulala k nebi, na němž prasklinami mezi mraky prosvítalo to temné nebe plné hvězd…
Cítila, jak ji zebou nohy, ale to nebylo důvodem jejího dalšího otřesení… Když hleděla na to nebe, cítila cosi zvláštního až nadpozemského… Něco, co vnímaly její smysly a hlava jakoby tomu ani nemohla porozumět. Něco co ji vytrhovalo a uvádělo v úžas…
Kdo asi teď stojí venku, na té zimě a sleduje nebe? Kladla si otázku…
Teď, když cítila tu studenou vůni ve vzduchu…
Uvědomovala si, jak je život člověka malý… V jak pouhé věci věří a v jakých nepodstatných problémech se zmítá… V těch vytvořených naší vlastní myslí…
Najednou se jí přestali zdát podstatné… Ten malý svět, plný našich hodnot, jenž jsou až nesmyslné…
Kdo ona vlastně je…?
Ne jako člověk, ale jako… Jako mysl, jako duše…
Kdo asi je?
Ne jméno, ne… Ani tělo, tak málo významné…
Mráz ji sice svíral ve svém ledovém objetí, ona však pomalu přestala vnímat…
To, jak přemýšlela… čeho se bála… Ne, vše teď bylo nicotné…
Teď tu byla ona. Taková, jaká je… Ne jako před lidmi, ale tak jaká je doopravdy…
Její podstata…
Kterou, ač by moc chtěla, nikdy nikdo nespatří…
Nikdo totiž nepochopí, nikdo nepozná… Jenom ona tu stála na sněhu, jenom jí vítr čechral vlasy a ona tu hledí na oblohu, když všichni spí…
A tak to bude navždy…
Protože není člověk, který by mohl znát… Ji…
I kdyby sebevíce chtěla…
Proto nikdy nedokáže milovat…
Ústa se jí otevřela, jak chtěla něco vyslovit… Pobledlé strnulé rty se pohnuly v jakémsi slovu, ale nevyslovila žádné…
Ticho zůstalo naplněné… To, co měla ve své mysli se vyslovit nedalo…
Protože tohle je opravdová samota…
A na tu je ona odkázána…
Navždy…
Stekla jí po tváři… Průhledná a na první pohled tolik prázdná kapička…
Přitom však plná přání a citů…
Jediná, samotná, bolestná…

Tichounce dopadla na zem a tam vtonula do závěje… Začalo znovu sněžit…
Na tvář jí dopadla vločka. Jan lehce si zkřehlými prsty přejela po tváři…
Byl to snad vše jenom sen… ?
Postavila se na špičky a napřáhla ruku směrem k nebi, snad aby jich pár zachytila do už tak dost prochladlé dlaně…
Vločky se nejdřív omámeně třepotaly ve vzduchu, až jí připadalo, že s jakousi nepochopitelnou stydlivostí těch prvních v řadě…
Pomalu začali houstnout. Dívka znovu došlápla na celou nohu…
Ještě chvilku sledovala, jak se ty malé ukládají na jejich zahradu a usínají na tenoučkém ledě jezírka či usedají na tvrdé tašky střech…
Zhluboka se nadechla chladného vzduchu a potom se i ona odebrala pomalými kroky domu… Ještě naposledy se ohlédla, než za sebou zavřela dveře…
Ne, nebude předstírat, že se to nestalo… Stále to cítila v sobě… Ale…
Ne, teď musí žít…
Zase na chvilku žít, i když to přináší bolest…