Když najdeš novou sílu 02 - Thear

Po dlouhé době přidávám další kapču.

Když se Tsunade dalšího dne probudila, vůbec se jí nechtělo z postele vylézt. Přála si jen ležet a nechat slzy stékat po tvářích. Z celého srdce si přála už na nic nemyslet, ztratit paměť nebo zemřít. Cokoliv, jen ne žít. Bolest však přemohla zvědavost a ona se rozhodla zjistit, kde to vůbec je. Pomalu si sedla a setřela slzy. Z očí ji však tekly další a další kapičky slané vody. Váhavě se postavila na nohy a přešla k oknu. Naskytl se jí výhled na malou zahrádku a za ní les. Na zahrádce klečela nějaká dívka v bílém kimonu, pokresleném výjevy z přírody. I přes slzy viděla, jak jí dlouhé hnědé vlasy mírně povlávaly ve větru a nad hlavou jí kroužil majestátný sokol. Tsunade s pozorování vyrušilo zakvičení. Prudce se otočila a automaticky sáhla do kapsičky na kunaie. Zděšeně zjistila, že je prázdná. Zase se trochu uklidnila, když zjistila, že je to jen malé prasátko. Bylo velice roztomilé a tak se poprvé za hodně dlouhou dobu pokusila o úsměv. Její tváře zapomněly, jak se usmívat, ale Tsunade to nijak nevadilo. I když na tváři se ji objevilo něco, co úsměv připomínalo jen vzdáleně, prasátko nadšeně zakvičelo.
„Copak tady děláš?“ zeptala se ho nepřítomným hlasem Tsunade. Prasátko opět zakvičelo a běželo k oknu. Tam poskakovalo.
„Mám ho otevřít?“ zeptala se a otírala si u toho slzy. Všechno dělala lhostejně, jako by byla jen duch, co se náhodou prochází po světě. Otevřela okno, v tu chvíli se dívka na zahrádce zvedla ze země a podívala se do okna.
„Tonton, přiveď Tsunade-sama dolů.“ zavolala a dál se věnovala zahrádce. Prasátko zakvičelo a přiběhlo ke dveřím. Tsunade ho následovala. Otevřela dřevěné dveře a vyšla na chodbu. Trochu ohromeně se rozhlédla kolem. Všude samé dřevo. Snad všechny druhy dřeva, které ji napadly, tu někde byly. Prasátko jménem Tonton se rozeběhlo ze schodů dolů. Tsunade ho následovala. Když sešla poslední schod, dostoupla na mech. Naprosto nepřítomně přešla po velké hale, vedená Tontone. Vchodové dveře byly dokořán. Nebo si to alespoň myslela. Kdyby byla Tsunade v normálním rozpoložení, jistě by si všimla, že tam žádné vchodové dveře nejsou. Vyšla z roubenky a stála v malé zahrádce, kterou viděla z okna. Mladá dívka se zvedla ze zeměm oprášila si bílé kimono a postavila se před Tsunade. Mírně se jí uklonila.
„Vyspala jste se dobře, Tsunade-hime?“ zeptala se jí s opatrným úsměvem. Tsunade přikývla.
„Kdo jsi?“ zeptala se Tsunade a její hlas dostal nádech strachu a zvědavosti.
„Jsem Thear, Tsunade-sama.“ řekla dívka. Na rameni ji přistál ten nádherný sokol, který nad ní kroužil.
„Taky je to Paní tohoto lesa a Princezna větru.“ prohlásil sokol lidským hlasem. Tsunade strnula.
„Tiše, Keiko. Nauč se už být jednou zticha.“ zašeptala varovným tónem Thear na sokola.
„A vy by jste se měla naučit představovat se celým jménem.“ ohradila se nahlas sokolice Keiko.
„Promiňte jí, Tsunade-sama. Občas je trochu drzá.“ omlouvala se Thear a probodávala pohledem Keiko. Tsunade sledovala jejich rozhovor s vytřeštěnýma očima.
„Co to...?“ ptala se vnučka Prvního.
„Je to strážkyně lesa. Naučila jsem ji lidské řeči, abych si měla s kým povídat v lidském jazyce.“ odpověděla Thear.
„A co tady dělám já?“ ptala se dál Tsunade.
„Ležela jste v lese, Tsunade-sama. Byla jste v bezvědomí a Tonton o vás měla strach. Zavolala mě a já vás přenesla sem.“ vysvětlila Paní lesa opatrně. Tsunade se rozklepala. Znovu ji dostihla minulost. Prázdnýma očima zalitýma slzami koukala na Thear. Tonton se jí otřela o nohu, ale ona si toho ani nevšimla. Thear k ní přišla a položila jí ruce na ramena.
„Klidně se vyplačte, Tsunade-sama. Tady jste v bezpečí.“ zašeptala. Tsunade vytryskl nový příval slz. Thear ji radši podepřela, kdyby se zhroutila.
„Keiko, někdo vstoupil do lesa. Myslím, že to je Jiraya-sama, takže ho sem přiveď.“ Keiko odletěla a Thear s Tonton u nohy, odnesla plačící Tsunade zpět do ložnice. Celou cestu na ni mluvila svým uklidňujícím hlasem.
„Ptala jste se někdy sama sebe, proč se vám to všechno děje? Celkem by mě zajímalo, co by jste si odpověděla. Jak se dá odpovědět na otázku, která začíná proč? Obzvlášť, když to vaše proč nemá odpověď. Ono skoro žádné proč nemá odpověď, jen další otázku. Proč se vlastně válčí? Trpí tím všichni a přitom je to kvůli samým hloupostem. Vy lidé, jste strašní. Kolikrát si přeju být člověkem, ale hned mě někdo přesvědčí, že je lepší zůstat taková, jaká jsem. Vždyť se podívejte na sebe, Tsunade-hime. Neměla jste zrovna jednoduchý život. Je vám sotva třicet a už jste myslela na sebevraždu tolikrát, jako jiní v sedmdesáti. Není divu, že jste se zhroutila. Vydržela jste ne nohou stát dlouho. Občas jste se musela o někoho opřít, ale většinou se lidi spíš opírali o vás.“
„A vždycky jsi stála pevně a nikdy jsi nikoho nepustila až na dno.“ dopověděl myšlenku hlas sannina. Tsunade už ležela v posteli. Schoulená do klubíčka plakala a poslouchala hlasy, ale slova nevnímala.
„Zná tě lépe než mne. Uklidníš ji rychleji. Uspala bych ji, ale až by se probrala, bylo by jí ještě hůř, a to nechci.“ zašeptala Thear s Keiko na rameni Jirayovi a popostrčila ho k židli vedle postele. Sama odešla a Jiraya se posadil. Nevěděl, jak má Tsunade uklidnit, a tak ji položil ruku na rameno, které se otřásala vzlyky. Tsunade poznala tu ruku. Ruka jejího dluholetého přítele ji uklidnila a naplnila ještě větším bezpečím. Myšlenka na bezpečí ji ale znovu připomněla jejího bratra a muže, kterého milovala.
„Udělala bych cokoliv, aby byli v bezpečí oni.“ zašeptala mezi vzlyky.
„Já vím. Oni to vědí taky a myslím, že jsou rádi, že jsi v bezpečí ty. Věřili ti...“ uklidňoval ji sannin, ale byl přerušen.
„Ale já je zklamala!“ vykřikla Tsunade.
„Nezklamala. Udělala jsi, co jsi mohla.“ začal znovu sannin.
„Kdybych něco udělala, mohli tu dnes být se mnou. S Nawakim bych se zase hádala, jestli je ramen hotový za tři nebo za tři a půl minuty. S Danem bych zase koukala na západ Slunce a poslouchala jeho vyprávění. Je to moje vina.“ Šťastné vzpomínky Tsunade donutily alespoň trochu se pousmát. Když si ale uvědomila, o co všechno přišla, měla pocit, že se ji snad srdce roztrhne na dva kusy. Jiraya se postavil, zvedl Tsunade z postele a postavil ji naproti sobě. Stále ji přidržoval, ale jednou rukou ji zvedl hlavu a zadíval se jí do očí.
„Prober se, Tsunade! Kde je tvoje odhodlání, vydržet až do konce? Kdo má poslouchat, jak se obviňuješ za něco, co jsi nemohla ovlivnit? I když jsou mrtví, ty musíš jít dál. Nawaki se nikdy nevzdával a Dan taky ne, tak proč to teď chceš vzdát ty? Věřila jsi, že se stanou Hokagy a kde je teď tvoje víra? Nikdy jsi mne nenechala, abych se vzdal. Nikdy jsi se ke mně neotočila zády, když jsem potřeboval pomoc. Málem jsi mě zabila a potom zase vyléčila a ty si opravdu myslíš, že se budu koukat, jak se tady z tebe stává brečící troska? Nenechám tě se trápit, litovat, plakat a přežívat. Ty budeš žít s úsměvem na tváři, nadějí a odhodláním a myšlenkou, že se s nimi setkáš, ale ne dřív, než příjde ten správný čas. Teď si utři ty slzy a pak se budeš usmívat, až do večera, jasné?“ Jiraya mluvil jasně a rázně. Jeho ráznost přimněla Tsunade vnímat význam těch slov. Věděla, že má pravdu, ale jemu se to líp řekne, než udělá.
„Já... Děkuju.“ zašeptala a objala Jirayu. Chvíli tam tak stáli, když ticho narušil zvuk otevírání dveří. Dovnitř vešla Thear s úsměvem, třemi miskami ramenu a třemi šálky saké.
„Jen mě tak napadlo, že nejspíš budete mít hlad, sanninové.“ usmála se na ně. Jiraya jí úsměv oplatil a Tsunade si setřela poslední kapičky slané vody.
„Děkuju.“ odpověděla s nepatrným úsměvem vnučka Prvního a její žaludek na znamení souhlasu hlasitě zakručel. Všichni tři se začali smát. Nejprve opatrně, potom radostně.